Wellington: Dohoda z Waitangi aneb na truc Francouzům

Nový Zéland zůstával dlouhá léta v izolaci. Zemi pro Evropu objevil až v polovině 17. století Nizozemec Abel Tasman, stačil ji však jen pojmenovat. Nějak si totiž nerozuměl s Maory, kteří jej za dost dramatických okolností donutili zvednout kotvy a odplout.

Ostrovy pro sebe nakonec uzurpovali Britové tak zvanou dohodou z Waitangi, jejíž podpis si Novozélanďané dodnes připomínají v rámci státního svátku (6. února). Mluví se o ní jako o problematickém dokumentu. Není divu, je totiž spíchnutá horkou jehlou. Britové ji prý Maorům vnutili mimo jiné proto, že se báli, aby se o ostrovy nemuseli dělit s Francouzi (jako tomu bylo v Kanadě).

Waitangi Bay of Island

Bay of Islands. Tady se kdysi psala historie (foto: autor)

Francouzi se začali usazovat hlavně na severovýchodním pobřeží Jižního ostrova, přesněji na poloostrově Banks. Šlo o malé kolonie nanejvýš několika desítek lidí. Jejich baštou byla tehdy Akaroa, přístavní městečko, které má dnes asi 650 obyvatel. Takže proč z nich měli Britové takový strach? Neměli strach ani tak z těch několika desítek lidí, jako z jediného. Byl jím jistý charismatický katolický duchovní, který si navzdory svému mládí (bylo mu šestatřicet let, když na Zéland přicestoval) získal důvěru celé řady maorských náčelníků.

Biskup Jean-Baptiste Pompallier zvedal žluč nejen protestantským duchovním, ale všem Britům, kteří na přelomu třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století usilovali o to, aby se země stala součástí impéria. „Je to po čertech mazaný chlap… a nerozpakuje se užít lži, aby dosáhl toho, co si předsevzal,“ napsal o Pompallierovi jinak prý zdrženlivý protestantský duchovní William Williams. Není divu, že takové a řada podobných hlášení vzbudila mezi Brity obavy. Rozhodli se proto jednat.

Pátého února 1840 přispěchali s návrhem smlouvy, v níž Maorům slibovali vojenskou ochranu výměnou za přednostní práva k odkoupení půdy. Tak to alespoň pochopili Maoři. Jejich řeč tehdy ovládalo jen několik Britů. Jeden z nich (mimochodem další duchovní a bratr zmiňovaného Williama Williamse Henry) se uvolil, že bude maorským náčelníkům překládat. Když prý viděl, jak se při doslovném překladu návrhu smlouvy mračí a reptají, poopravil pár formulací, aby byly „stravitelnější“. Originál smlouvy a maorský překlad se tudíž lišily. To, co Maoři pochopili jako že budou dál svými pány, naopak znamenalo, že se podvolují vládě britské koruny.

Nejproblematič­tější byl ovšem článek o prodeji půdy. Nikdo z těch, kdo dohodu připravovali, nebyl právník, a tak není divu, že existuje víc protiřečících si výkladů. Maorští náčelníci se dlouho radili, ale druhý den se přece jen rozhodli podepsat.

Na obrazech, které zachycují okamžik podpisu smlouvy, jsou všichni britští účastníci aktu navlečení v uniformách. Skutečnost byla trochu jiná (jak už to tak bývá). Britský zmocněnec nechtěl nechat nic náhodě, a tak jakmile se brzy ráno dozvěděl, že se Maoři uvolili podepsat, chvátal k nim prý jen v košili a v kalhotách na půl žerdi.

Waitangi Akaroa - celkový pohled

Akaroa. Přístav a někdejší bašta francouzských osadníků (foto: autor)

Dopadlo to tak, že od Maorů skupovala půdu britská koruna, která ji pak s velkým ziskem prodávala přistěhovalcům. Půdu navíc mohl prodat kdokoliv z toho kterého rodu či kmene, což vyvolalo celou řadu sporů (Britové jinými slovy nevyžadovali souhlas celého kmene, šlo jim v první řadě o to půdu získat). Byla to dobrodružná doba, tím spíš, že se na Zélandu ještě dalších padesát let neplatily daně. Kdo přišel včas, mohl lidově řečeno za babku pořídit lány půdy a s velkým ziskem na nich hospodařit.

Svátky? To jsou prodloužené víkendy a dražší služby

Dohodu z Waitangi si dnes Novozélanďané připomínají jako státní svátek. Nevím jak pro Maory, ale pro všechny ostatní to je hlavně vítaná příležitost prodloužit si víkend. Nic jiného (krom toho, co jim o zhruba stošedesát let staré události řekli ve škole) za tím datem ani nehledají. Volné pondělky a pátky, nebo chcete-li prodloužené víkendy, mají na Zélandu dlouholetou tradici. Každá správní oblast má svůj specifický svátek (datum se většinou váže k nějaké pamětihodné události) a pokud zrovna připadá na úterý, středu, čtvrtek, sobotu, nebo neděli, zaonačí se to tak, aby se slavilo v pondělí nebo v pátek. Cizincům mohou být novozélandské státní svátky cizí, jen by je snad neměla zaskočit patnáctiprocentní přirážka na veškeré služby (z čehož pramení i vyšší ceny zboží), což je pozůstatek toho, co si tu kdysi dávno vytrucovali stávkami odboráři.

Odbory tu měly (a v mnoha ohledech stále mají) silnou pozici. O víkendech se proto nepracovalo. Ještě koncem šedesátých let nesměly v neděli vycházet noviny a hospody zavíraly v šest večer (ta doba byla vůbec puritánská, farmáři prý museli bránit dobytku, aby se pářil na veřejných místech, například poblíž silnic – sedláci tehdy zřejmě nemohli celý den dělat nic jiného, než objíždět hektary svých usedlostí a odhánět býky od krav). Jenže ta doba už je nenávratně pryč a hospody zavírají, až když se z nich vypotácí poslední host.

Stručná fakta

Dohoda z Waitangi byla uzavřena 6. února 1840. Nový Zéland se tehdy stal oficiálně součástí britského impéria. Waitangi leží na severovýchodním pobřeží Severního ostrova v zálivu zvaném Bay of Islands. Akarou najdete na severovýchodě Jižního ostrova na poloostrově Banks Peninsula.

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář