Paříž pro cestovatelské labužníky

Veronika Lefrancois — 5. Březen 2010 — Reportáže, Časopis

Co si představíte, když se řekne Paříž? Nejspíš Eiffelovku, Louvre, Notre Dame. Ale není to už trochu nuda? Provedeme vás jinou, opravdovější Paříží. Ukážeme vám místa, kam zamíří Pařížané, když si chtějí užít.

V obchodech Fauchon nebo Hediárd se prodávají rafinované lahůdky všeho druhu

Dívejte se jako Pařížané (ale ne z Eiffelovky)

Tedy aby bylo hned na začátku jasno: na Eiffelovku Pařížané moc často nechodí. Dvouhodinová fronta na výtah, který vás vyveze do prvního, druhého či třetího patra (podle toho, kolik jste ochotni zaplatit), odradí většinou každého z nich. Kolem slavné věže se možná Pařížan čas od času projde, nejlépe navečer vždy v celou hodinu, kdy Eiffelovka krásně světle modře bliká.

Pokud však trváte na ptačí perspektivě, nabízí se řada dalších zajímavých míst – placených i bezplatných. Mezi těmi placenými stojí za to vystoupit třeba na Vítězný oblouk, vyjet na Montparnasskou věž, která je jediným mrakodrapem v centru Paříže, anebo obhlédnout město z moderního hranatého oblouku l’Arche de la Défense v obchodní čtvrti La Défence. Další možností je výstup ke kostelu Sacré Coeur na Montmartru. Tady se vám Paříž rozkládá u nohou velmi malebně, a navíc za pohled nemusíte platit.

A pokud chcete spojit dvě příjemné věci, můžete si sednout na skleničku v kavárně posledního patra hotelu Concord Lafayette, který se tyčí na západním konci města mezi Vítězným obloukem a La Défense.

Jeden z vůbec nejhezčích panoramatických pohledů na Paříž se nabízí z restaurace Georges v horním patře Centre Pompidou. Není však jisté, zda sem pánové chodí kvůli malebné vyhlídce, nebo kvůli obsluhujícím dívkám. Jedním z hlavních kritérií při výběru servírek je totiž délka jejich nohou.

Zastavte se na jídlo v některé z "brasserií", kde se vaří tradiční francouzská kuchyně. Překlad "pivnice" tady však není úplně na místě, neboť k jídlu se zde pivo sice servíruje, ale mnohem častěji si zákazníci objednají láhev dobrého vína

Dopřávejte si jako Pařížané

Točí se vše v Paříži kolem jídla? Všechno ne, ale mnohé. Tak jako si Pařížané rádi oblékají značkové oděvy, tak mají v oblibě i luxusní značky potravin. Velmi dobře to vystihuje francouzský zpěvák s německým pseudonymem Helmut Fritz ve své písni Ca m’énerve (Jde mi to na nervy), která se ve Francii stala hitem loňské sezony. Zpěvák v ní s hraným německým přízvukem popisuje život pařížské smetánky, která se pohybuje pouze v klubech VIP, módních barech a obchodech: „Lezou mi na nervy všichni ti lidi, co stojí frontu u Ladurée. A jenom kvůli makaronům. No jo – prej jsou dobrý…“

Znalci vědí, že macarons, o nichž je řeč, nejsou těstovinové makarony, ale křehké mandlové koláčky slepované krémem nebo ovocnou zavařeninou, které fi rma Ladurée uvedla na trh už ve 30. letech minulého století. Od té doby se je sice naučili dělat cukráři po celé Francii, ale u Ladurée jsou prý nejlepší… a také asi nejdražší. Jeden takový koláček o průměru pěti centimetrů přijde asi na 90 korun.

Těžko říci, zda je to opravdu díky kvalitě této lahůdky, nebo jen díky dobře budovanému renomé, ale fronty v cukrárnách fi rmy Ladurée na Champs Elysées, v ulici Royale anebo v ulici Bonaparte (přímo naproti Českému centru) jsou opravdu dlouhé.

Stejný nával vás čeká i v jiných obchodech s luxusními delikatesami: přední místa zaujímají například Fauchon nebo Hédiard na náměstí Madeleine, kde se prodávají rafi nované lahůdky všeho druhu. Ten, kdo má chuť na dort nebo zákusek, se jistě nesplete u slavné fi rmy Le Nôtre. Milovníci dobrého čaje zase stojí fronty v obchodech Mariage Frères.

Všechny tyto legendární značky, založené jak na kvalitě, tak na mnohdy více než staleté tradici, jsou dnes neodlučně spojeny s Paříží.

Oblékejte se jako Pařížané (Dior to být nemusí)

Zda se Pařížanky oblékají v obchodech Chanel či Dior? Ano i ne. Coco Chanel, Christian Dior nebo Yves Saint-Laurent jsou samozřejmě jména nerozlučně spojená s Paříží a zároveň se světem módy.

Hlavně díky těmto legendárním módním návrhářům vzhlíží celý svět k městu světel jako k místu, kde se móda tvoří, nakupuje, nosí, kde se prostě módou žije.
Jiná otázka ovšem je, zda jsou Francouzi stále předními tvůrci světové módy. Modely se značkou Chanel dnes navrhuje Němec, tvůrčím ředitelem firmy Dior je Angličan a za tvorbu Yves Saint-Laurent je zodpovědný Ital… Diktatura módních značek se v Paříži pociťuje silněji než jinde a míst k utrácení je tu nepřeberně.

Ti, kdo nemají hluboko do kapsy, chodí nakupovat do nejluxusnějších obchodů na elegantních třídách, jako je avenue Montaigne, rue Royale nebo náměstí Vendôme. Střední třídy podnikají pravidelné sobotní útoky na velké obchodní domy Bon Marché, Galeries Lafayette nebo BHV (Bazar de l’Hôtel de Ville).
No a ti, kteří za tričko s módním logem nechtějí utrácet stovky eur, shánějí pozvánky na výprodeje, které módní firmy organizují jednou za sezonu pro své zaměstnance. Na takových výprodejích zaplatíte 30 eur za tričko, které v obchodě přijde třeba na 150. Ale pozor, pokud nemáte bojovného ducha, raději se na podobné akce nevypravujte. Čeká vás totiž přinejmenším hodinová fronta před vchodem, tlačenice v prodejní hale (výprodeje pro zaměstnance probíhají totiž často v halách mimo centrum Paříže), zkoušení mezi regály (kabinky tu neexistují), boj o místo před zrcadlem a další dlouhá fronta u pokladen.

KDO CHCE ZMĚNU, JDE DO MARAIS

I když značkové oblečení znamená pro Pařížany opravdu hodně, protože zde patří ke společenskému postavení, najdou se ve městě místa, kam se chodí oblékat lidé toužící po nonkonformismu a individuálním stylu. Takovým místem je historická čtvrt Marais, kde se v malých obchůdcích a galeriích skrývají modely i módní doplňky, jež překvapí svou originalitou a vtipem. Mladí návrháři, ale i starší, kteří se vymykají z hlavních proudů mezinárodní módy, se usazují v této bohémské čtvrti, kde se historie prolíná se současností a kde se mísí pařížští Židé s komunitou pařížských homosexuálů. Právě sem se do úzkých uliček, které jako by zázrakem unikly drastické přestavbě Paříže v 19. století, chodívají inspirovat někteří renomovaní módní návrháři.
Kdo ví, třeba se z jednoho z průchodů místních kamenných domů za čas vynoří nová Coco Chanel a ukáže světu, že navzdory mezinárodní konkurenci zůstává Paříž i nadále centrem světové módy.

Žijte uměním jako Pařížané (I bez Mony Lisy)

S Louvrem to je podobné jako s Eiffelovkou: tuto slavnou galerii přenechávají Pařížané spíše turistům. Ne že by byli tak nekulturní. Ale město nad Seinou má tolik jiných muzeí a galerií, státních i soukromých, že do Louvru zavítají obvykle jen v případě, že se tam odehrává nějaká sezonní výstava.
Pařížané kulturu opravdu milují a jejich město se ne nadarmo honosí titulem světové kulturní metropole. Každá nová sezona nabízí nové kulturní zážitky, ať už jde o výstavu v Grand Palais, pařížské pinakotéce, nebo v Lucemburském paláci. A každý správný Pařížan musí všechny tyto výstavy zhlédnout, i když v davu návštěvníků bývá často obtížné se k uměleckým dílům přiblížit, natož je v klidu obdivovat.
Proto je příjemnější zajít si za kulturou do menších muzeí. Všichni milovníci impresionismu směřují do Musée d’Orsay; ale ne každý ví, že krásnou sbírku impresionistů nabízí také muzeum Marmottan Monet v 16. pařížském obvodě.

Za užitým uměním 18. století je třeba se vypravit do muzea Nissim de Camondo v 17. obvodě anebo do muzea Cognacq-Jay ve čtvrti Le Marais. Vlámské malířství, ale také italská renesance jsou zase vystaveny v soukromém paláci muzea JacquemartAndré. Všechna tato malá muzea skrývají původně soukromé sbírky, které jejich majitelé věnovali veřejnosti. A výhodou je právě jejich velikost – v malých sálech si rozhodně neprošlapete podrážky, jak by se vám to mohlo stát v Louvru, kde člověk snadno nachodí 18 kilometrů, pokud chce vidět celou expozici.

Večeřte jako Pařížané (Maxim není podmínkou)

Restaurace Maxim je další legendou města nad Seinou. Založena už v roce 1893, na počátku minulého století se stala jedním z nejvyhledávanějších podniků Paříže, jak o tom svědčí i scény ze známé Lehárovy operety Veselá vdova. U Maxima večeřely hvězdy mezinárodního věhlasu od Marie Callas přes Brigitte Bardot, která tu způsobila skandál, když do elegantního sálu vkročila neobutá, až po Johna Travoltu a Barbru Streissand.
Proto možná trochu překvapí, že vchod do této slavné restaurace je vcelku skromný. Pokud o jeho přítomnosti nevíte, může se vám snadno stát, že ulicí Royale projdete, a ani si nepovšimnete nápisu Maxim’s nade dveřmi. Přitom se za staženými závěsy ukrývá před zvědavými pohledy zvenčí interiér, který svou bohatou secesní výzdobou vezme dech snad každému.

JDE TO I BEZ MICHELINA

Mezi Pařížany je dnes Maxim považován spíš za atrakci pro majetné turisty, nežli za místo schůzek zlaté mládeže, jak tomu bylo začátkem 20. století. Gastronomičtí kritikové nad ním trošku ohrnují nos a slavný průvodce Michelin mu jaksi nechce udělit hvězdičky za rafinovanost a originalitu kuchyně. A Pařížané gastronomickým kritikům pozorně naslouchají.
Tato mocná profese, kterou parodoval už Louis de Funés ve filmu Křidýlko nebo stehýnko, vytváří ve Francii restauracím jméno.

Díky kritikům se z kuchařů stávají medializované hvězdy známé z reklam, časopisů i televizních obrazovek. Kritikové však také mohou prvotřídní restauraci odsunout na vedlejší kolej, a někdy dokonce nepřímo zavinit smrt šéfkuchaře, který příliš lpí na své stavovské cti. To byl v roce 2003 případ šéfkuchaře a nositele Čestné legie, Bernarda Loiseau, který si prý prohnal hlavu kulí poté, co se dozvěděl, že jeho tříhvězdičkové restauraci hodlá průvodce Michelin jednu hvězdu strhnout.

Tento smutný příběh údajně inspiroval autory animovaného filmu Ratatouille společností Disney-Pixar. I přes vrtkavou přízeň kritiků si však Paříž udržuje některé stálice. Restaurace tříhvězdičkového šéfkuchaře Alaina Ducasse v hotelu Plaza Athénée na Avenue Montaigne je místem, kde už přes deset let večeří ti nejmajetnější.
Slavná Tour d’Argent (Stříbrná věž), která se tyčí na levém břehu Seiny, a kde se stravoval už král Jindřich IV., patří rovněž k oblíbeným podnikům vyšších vrstev.
Nicméně člověk se zrovna nemusí jmenovat Rockefeller, když se chce v Paříži dobře najíst v pěkném prostředí. Vůně rafi nované kuchyně tu na člověka dýchne spolu s historií na mnoha místech. Například nejstarší dům v Paříži, který patřil alchymistu Nicolasi Flamelovi (dobře známému čtenářům prvního dílu Harryho Pottera), skrývá dnes velmi sympatickou restauraci nesoucí alchymistovo jméno.
Pokud zrovna nelpíte na principu „nouvelle cuisine“, kdy člověk odchází od stolu, aniž se pořádně nasytil, zastavte se na oběd v některé z „brasserií“, kde se vaří tradiční francouzská kuchyně. Překlad „pivnice“ zde není úplně na místě, neboť k jídlu se zde pivo sice servíruje, ale mnohem častěji si zákazníci objednají lahev vína. Jeden z nejstarších takových podniků, Café Procope, se nachází v Latinské čtvrti a na skleničku si sem chodili sednout už Voltaire, Rousseau a Diderot, později pak Verlaine nebo Anatole France.
O poznání mladší, ale přece jen stopadesátiletá brasserie Bofi nger ve čtvrti Marais poblíž náměstí Bastilly nabízí posezení v úchvatném viktoriánském interiéru. Při rezervaci nezapomeňte upřesnit, že chcete sedět v hlavním sále. Jen tak budete mít možnost při jídle obdivovat skleněnou kupoli, která je malým architektonickým klenotem.
Seznam restaurací, brasserií, kaváren a barů by mohl pokračovat. Téměř každý podnik tu má svou historii a specifi ckou atmosféru. Ve městě, kde si dávají dostaveníčko labužníci z celého světa, není nutné pročítat gastronomické průvodce či spoléhat jen na legendární jména, jako je Maxim. V každé čtvrti se tu najdou podniky, které uspokojí zákazníky bohatší, i ty s méně naditou peněženkou.

VERONIKA LEFRANCOIS, česká novinářka žijící 15 let v Paříži, radí návštěvníkům svého milovaného města: „Snažte se zamířit i mimo hlavní turistické trasy – jen tak pocítíte pravou atmosféru této magické metropole. A budete na chvíli pravým Pařížanem.“