Velká reportáž: Pražský Hrad zevnitř

Vítejte na cestě do zákulisí Hradu – reportér Travel Digestu získal přístup tam, kam obyčejní smrtelníci většinou nesmějí.  

Trůní sál ztichl – přichází král! Jediný král na světě, který umí česky. Prochází starými zdmi Pražského hradu a dýchá z něj noblesa starých časů. To proto ho všichni v místnosti sledují v tiché úctě. Zveme vás na výpravu do skrytých zákoutí odvěkého centra českého státu.  

Text: Jan Rybář  

Prezident Klaus přijímá na Hradě kambodžského krále, vpravo kráčí šéf protokolu Jindřich Forejt. (Foto: Jan Rybář)

Pokud se vám na úvodní scénce s králem něco nezdá, pochybujete neprávem. Před pár týdny prezident Václav Klaus přijal na Hradě kambodžského krále Norodoma Sihamoniho. A protože tento muž v šedesátých letech studoval konzervatoř v Praze, mohli jste být v tu chvíli svědky oné symbolické chvíle, kdy se na Hrad vrátil král mluvící česky.  

Že to vlastně není důležité? Samozřejmě, že ne – ale je to prostě zajímavý a svým způsobem fascinující moment. A hezký příběh. Hrad je podobných příběhů plný, jen si jich návštěvníci často nemají šanci všimnout. Zkusíme vám pár z nich říci a ukázat to bájné místo trochu zevnitř.  

Kde byl roh jednorožce

Král pózuje s prezidentem a vedle mě se ozve bolestný vzdech fotografa. „Ach ne, Forejt. Zase Forejt!“ Rychle se vracím do reality – nu ano, Jindřich Forejt je muž opravdu legendární. Šéfuje prezidentovu protokolu a kontroluje, aby každý státník byl tam, kde být má, přišel i odešel správnými dveřmi. Jenže se při tom poněkud plete fotografům, kteří ho občas mají na snímcích častěji než státníky. To proto se stal legendou.  

To vše objevili hradní archeologové pod podlahou Vladislavského sálu. (Foto: Archeologický ústav AV ČR)

Proč tu píšu o jednom hradním úředníkovi? Protože při mé procházce zákulisím Pražského hradu pátrám po příbězích a detailech, které jindy unikají. Tak proto.  

Král s prezidentským párem mizí za nazdobenými zdmi, hradní úředníci provázejí skupinu novinářů ven. Venku pokuřují řidiči limuzín, kolem nás proplouvají číšníci vláčející pro delegace diplomatů z daleké Asie podnosy s kávou a místy to vypadá, že našlapují, aby je nebylo moc slyšet, protože Hrad je prostě Hrad.  

Procházíme širokou chodbou jménem Široká chodba (v prvním patře traktu mezi druhým a třetím nádvořím). Že to je nuda? Vůbec ne! Přesně tady byl před 400 lety jeden z největších pokladů tehdejšího světa: Rudolfova kunstkomora. Právě tady se v dřevěných policích povalovaly všechny ty zlaté kříže, astroláby, nejvzácnější obrazy té doby i „zaručeně pravé“ relikvie: třeba hřebík z Noemovy archy či zrnka prachu uzavřená ve zlaté krabičce, zrnka, z nichž Bůh na počátku věků stvořil svět. Byl tu i roh jednorožce.  

Jistě, poklady vzaly za své, rozkradly je tlupy válečníků i úředníků s dlouhými prsty. Příběh ovšem zůstal. A já kráčím tou chodbou mezi trochu otrávenými novináři a mlčenlivými úředníky prezidentské kanceláře a snažím si v duchu tu kunstkomoru představit… A napadá mě, že všude kolem se vlastně za ta staletí možná změnilo méně, než si všichni myslíme.  

Svatý Vít a zděšení z achátu

Svatováclavská kaple - do ní však turisté nesmějí. (Foto: Jan Rybář)

Svatováclavská kaple - do ní však turisté nesmějí. (Foto: Jan Rybář)

„Co vidíte?“ ptá se mě František Kadlec, ředitel Odboru turistického ruchu, který se mě ujal při jedné z mých několika výprav do zapovězených částí Hradu. Stojíme ve slavné Svatováclavské kapli v katedrále svatého Víta a v bezpečné vzdálenosti od nás proudí hlaholící zástupy otrávených italských školáků. Pustí mě ledaskam, ale za dveře se sedmi zámky, za nimiž jsou korunovační klenoty, přece jenom ne. Tady poblíž hrobu svatého Václava ukazuje František Kadlec na naleštěný achát a říká: „Co vidíte? Když tu byl kdysi Guillaume Apollinaire, zahlédl tu svoji tvář. A složil báseň.“  

Tvář básníka pořád moc nevidím, ale ty verše mi budou znít v uších ještě pár chvil. „V achátech Svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy,“ zní onen slavný verš. Že by básně a historky byly tou pravou cestou k nesmrtelnosti?  

Pan Kadlec o tom ví své – dokáže vyprávět snad o všem, co se Hradu týká, od historie po problémy s krocením znuděné školní mládeže. Ale není nad dobrou historku. Včera ukazoval ty acháty britskému princi Charlesovi („Je to opravdu moc sympatický státník!“), a se smíchem též vypráví, jak probudil před časem zájem o Prahu u dánské korunní princezny (původem z Austrálie) vyprávěním o spisovateli Hansi Christianu Andersenovi. Ten se do Hradu i Prahy opravdu zamiloval. „Jezdil po Praze kočárem a pokřikoval na česká děvčata, která si též značně oblíbil,“ říká pan Kadlec, který o podobných příbězích vypráví se stejným zápalem, jako třeba o napínavých chvílích, kdy byl před lety u vědeckého otevírání hrobů českých královen v chrámové kryptě. (Nad stolem v jeho hradní pracovně visí originál Hellichova obrazu Boženy Němcové, toho slavného zadumaného portrétu, který je ve všech učebnicích. Na Hradě se prostě pořád prolíná minulost s přítomností.)  

Stejně si ovšem svoji nesmrtelnost pojistil jistý (a navždy neznámý úředník), který kdysi před mnoha stoletími popsal zeď Starého královského paláce výmluvným výkřikem „Těším se její přízni“. Hned vedle je okno, o němž jste se učili ve škole – odtud vyhodili čeští stavové v roce 1618 Slavatu s Martinicem. Ale není zajímavější než zkoumání toho okna přemýšlet, co znamenají u onoho milostného zvolání ty kresbičky zemědělského náčiní? Že by ta, co se její přízni onen úředník těšil, byla třeba rolnického původu? Anebo zahradnice?  

„Jakou část hradu mám nejraději? Nejspíš Vladislavský sál. Jsou to nádherné prostory. Vždy si představuji, co vše asi ta klenba v minulosti musela zažít a vidět,“ říká pan Kadlec.  

Nejstarší burák

Někdo se ve Vladislavském sále dívá ke klenbě, jiní ale fascinovaně hledí k zemi. Například hradní archeologové. „Podlaha Vladislavského sálu, tam na nás vážně čekaly poklady!“ směje se Jana Maříková-Kubková z Archeologického ústavu AV ČR, členka týmu hradních archeologů. Letos přes zimu totiž v tomto slovutném sále probíhala oprava podlahy a archeologové tak mohli po staletích pohlédnout i pod ni -a získat mnoho cenných úlovků: větších i menších předmětů, které v minulosti propadly dřevěnou podlahou. Našly se tu mince, střepy nádob i pohárů, ale také třeba pozůstatky po karbanících (hrací karty a kostky) či trhovcích, kteří tak jako vždy v minulosti balili své zboží do starých kalendářů. „No a také tam byl burák. Tedy zřejmě nejstarší burák v Evropě,“ říká paní Maříková-Kubková.
Sama cesta za hradními archeology je báječným výletem do zákulisí Hradu: sídlí totiž v suterénu pod Ústavem šlechtičen (to je jeden z těch paláců, které vídáte na hradním návrší, ale nikdy si nejste jisti, jak se jmenuje). V horních patrech sídlí hradní policie i prezidentská ochranka, a než projdete bezpečnostní kontrolou, budete si připadat trochu jako v kasárnách. Za okny, jimiž se od dob Marie Terezie dívaly zchudlé a pozapomenuté šlechtičny, si všimnete varování, že palácového policejního psa je zapovězeno krmit. Po schodech se spustíte do prostorných barokních místností s magických výhledem na Malou Stranu a v tu chvíli teprve pochopíte, že tohle návrší má vážně mnoho tváří. Všude jsou krabice – a do nich procházejí pod zkušenýma rukama vědců stopy po generacích předků.
„Denně máme dojem, že otvíráme staré příběhy,“ říká paní Maříková-Kubková a dodává, že nejvíce ji vždy fascinovalo mistrovství starých architektů, kteří vše dokázali postavit naprosto dokonale.
Ne všechny příběhy se podaří uzavřít – počátkem roku se při vykopávkách ve Středním křídle podařilo najít kus tisíc let starého opevnění, v němž byl vsazen i kámen s jakousi vyrytou záhadnou kresbou. Dívám se na ten kus kamene – co mi ten shluk čar připomíná? Stan vykukující za doškovou střechou? To je nesmysl… A co schéma věže uprostřed pevnosti? Může to být cokoliv, nikdo se už nikdy nedozví, co ten dlouho pohřbený kámen vlastně znázorňuje.
Není to fantastické zapojit fantazii a představovat si třeba toho stavitele valu, který si cosi záhadného vyryl v 10. či 11. století do kamene?
„Našli jsme tu i zbytky mamuta,“ říká Iva Herichová, další člen skupiny vědců, kteří nyní dokončují velký projekt: tým již brzy zveřejní, jak vypadalo hradní návrší v době, kdy se tady usazovali první lidé. „V 9. století to tu byla samá skála,“ říká paní Herichová. „A málokoho by napadlo, že tam, kde dnes stojí katedrála, bývala rokle.“

Odlitý umrlec a statečná vědma

A jaké podivuhodné příběhy mají archeologové rádi? „Mně se moc líbí ten z roku 1928, kdy byl při vykopávkách pod katedrálou objeven otisk muže: jeho tělo zetlelo, ale tvar byl zakonzervován vrstvou vápna,“ říká Jana Maříková-Kubková. „Zavolali tehdy štukatérskou firmu, ať tu dutinu odlijí, ale moc jim to nešlo, což vyděsilo slavného sochaře Suchardu, který tu zrovna byl, a tak ten odlitek udělal za ně. Dodnes se zachoval, je to vážně unikát,“ dodává.
Možná to byl biskup Menhart, vlivná postava první poloviny 12. století a muž občas viněný z osnování plánů zavraždit knížete Soběslava I. Ať to je on, či ne, je zvláštní pocit dívat se tomu muži do tváře – sádra dodnes zachovala jeho výraz, který promlouvá přes bariéru věků. A až jí v prostorách pod Vladislavským sálem uvidíte, možná vám trochu přeběhne mráz po zádech, i k Hradu odpradávna patří smrt.
Mířím do Zlaté uličky, tady chci po čtyřech dnech a čtyřech výpravách do nitra Hradu svoje putování ukončit. Mám uličku rád – i když od ní vlastně nic moc nečekám. Historku, že tu navzdory přesvědčení generací turistů nikdy nebydleli alchymisté, ale hradní střelci, už dávno znám. A je mi trochu tísnivě z davů hlučných návštěvníků.
„I tady se odehrávala ještě poměrně nedávno dramata, která neprávem upadla v zapomnění,“ říká František Kadlec, ředitel Odboru turistického ruchu.
Na konec našeho putování si nechal nenápadný vývěsní štít na zdi domku číslo 4. Jen s velkou snahou na něm zahlédnete větrem a deštěm rozmazané siluety černé kočky, sovy a křišťálové koule.
Před pár desítkami let tady bydlela jisté Matylda Průšová, trochu potrhlá věštkyně a jasnovidka, která si říkala madame de Thébes. Její syn zmizel na bojištích 1. světové války, ale ona mu přesto každý den prostírala k jídlu a večer odestýlala lůžko. Nosila na klobouku velké pštrosí péro a každý ji tak hned poznal, když kráčela přítmím hradních uliček.
„Pak jednou za druhé světové války předpověděla německému důstojníkovi Hitlerovu prohru. Zatkli ji a umučili na gestapu,“ říká pan Kadlec a dodává: „A to není žádná barvotisková legenda, ale historický fakt!“ Dívám se znovu na ten vybledlý štít, k němuž se váže neuvěřitelný příběh. Už nikdy mi nebude připadat omšelý a nudný.
Pomalu odcházím z Hradu a hlavou se mi honí všechny ty postavy, jejichž životy jsem za dny práce na této reportáži oživil.
Už vím, že Hrad se mi díky nim proměnil. Prezidenti i králové mne už tolik neberou. U Starého královského paláce si vždy vzpomenu na zamilovaného fl inka, který kvůli nějaké krasotince psal po zdi. Ve Vladislavském sále mi budou v představách před očima defilovat zástupy karbaníků i ten neznámý člověk, jenž upustil do podlahy nejstarší burák v Evropě. U zdí katedrály si vzpomenu na stavitele opevnění, který vyryl do kamene záhadnou kresbu. A jsem si též jist, že ze Zlaté uličky na mě občas pokyne pštrosí péro přízračné jasnovidky, která se nebála čertů ani nacistů. A stala se, tak jako ty ostatní obyčejní hrdinové, svým způsobem nesmrtelnou.
Hrad prostě ožívá před očima.

JAK NAVŠTÍVIT MÍSTA Z TÉTO REPORTÁŽE 

Trůní sál a další reprezentační prostory Pražského hradu jsou veřejnosti uzavřeny. Nejméně dvakrát do roka, na jaře a na podzim, jsou veřejnosti přístupné při dnech otevřených dveří. 

Svatováclavská kaple s „podobiznou“ Apollinaira je návštěvníkům katedrály svatého Víta uzavřena, je do ní možné jen nahlížet -tvář v achátu tedy bohužel nespatříte. Bez obtíží ovšem můžete luštit zvolání „Těším se její přízni“, neboť je – tak jako Vladislavský sál – v přístupných částech Starého královského paláce. V jeho spodním gotickém patře pohlédněte na výstavě Příběh Pražského hradu do očí tajemnému umrlci odlitému do sádry. Na prozkoumání štítu vědmy Matyldy Průšové si budete muset ještě nějakou dobu počkat – od 3. května bude totiž kvůli rekonstrukci uzavřena Zlatá ulička. Až se zhruba za rok znovu otevře, bude osudům této ženy věnována speciální expozice v jejím pozapomenutém domku č. 4.
Areál Pražského hradu je v tomto ročním období přístupný denně od 5 hodin do půlnoci. Do jeho částí otevřených turistům můžete vstoupit mezi devátou ranní a šestou večer. Více informací: www.hrad.cz

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář