Miroslav Donutil: Svět je vážně krásnej

Herec Miroslav Donutil vám s gustem povypráví třeba o setkání s loupežnickou dcerkou. A dodá zbrusu novou historku, proč čeština dokáže v Tatrách strhnout lavinu.

Text: Jan Rybář

 Naposledy jsem vás viděl v roli Itala ve Sluhovi dvou pánů a poté Rusa v Revizorovi. Tím vaše cizokrajné role nekončí. Jaké to je cestovat na jevišti?

Já raději cestuju normálně než na jevišti. Ale máte pravdu, že na jevišti se prolínají různí autoři, žánry, světy, pohledy i úhly pohledů na život. Mám štěstí na to, že cestuji v krásných postavách. Protože hejtman z Revizora, tak jak ho Gogol napsal, je opravdu věčná postava, Don Juan od Moliéra taktéž, Truffaldino ze Sluhy dvou pánu jakbysmet. A Bušek z Našich furiantů taky. Dramaturgie Národního divadla mě obdarovává hezkými úkoly.

Na tatranské lanovce při letošním natáčení filmu Román pro muže. (Foto: Produkce filmu Román pro muže)

 Toužíte po nějaké národnosti, kterou jste ještě na jevišti nehrál?

Já jsem si nikdy o žádnou roli neříkal, a vždy mě potkalo něco, co stálo za to. Například teď s asi nejlepším světovým divadelním režisérem Robertem Wilsonem v Národním divadle začínáme zkoušet Čapkovu Věc Makropulos s paní Soňou Červenou v hlavní roli. Já mám tu čest hrát jejího protihráče, už se na tu práci moc těším.

 Když hrajete cizince, zkoumáte nějak reálie té doby a země? Třeba Rusko éry Gogola pro Revizora?

U Revizora, u Juana ani u Sluhy dvou pánů žádné dobové reálie zkoumat nemusíte, protože všechny ty hry jsou tak nadčasové, že to můžete hrát v kterékoliv době. A vždy to – bohužel – bude platit.

 Když jste na cestách, napadne vás zajet se podívat na místa, která souvisejí s vašimi rolemi? Třeba po stopách Hamleta…

Po tom jsem zrovna pátral, bylo to ve Švédsku, zámek se jmenuje Helsingborg a tam jsme se byli podívat – Hamlet se tam neodehrával, ale Shakespeare to podle zmínek o tom zámku psal. Tak jako v Čechách taky nikdy nebyl, ale napsal Zimní pohádku o zemi zvané Bohemia. A ve Veroně také nikdy nebyl, a psal o balkonu, na kterém se Julie potkávala s Romeem. Já jsem ten balkon viděl. Dodnes je označován za ten, kde se to celé odehrávalo, ale přitom se tam nikdy potkat nemohli. Jsou to ale hezké zážitky, najednou se vám to vše spojí. Shakespearova fantazie musela být nepřekonatelná.

 Před pár lety jsem vás viděl v New Yorku ve Sluhovi dvou pánů. Jaké to je hrát v cizině? Reagují lidé v zahraničí – ač tady to byli většinou Češi žijící v USA – jinak než doma?

V New Yorku to byl úplně jiný pocit, než když jsme Sluhu hráli v Clevelandu. Tam to bylo ve velkém divadle, kde hrával i Voskovec, a tak byla mezi diváky většina Američanů. V New Yorku bylo více Čechů a zbytek byli diplomaté z OSN. Publikum bylo rozdílné, v obou případech tam bylo tlumočící zařízení, ale ta hra je od Goldoniho tak jasně napsaná, že tlumočení nepotřebuje.

A neznervózňuje vás, že se lidé smějí jinde, jiným vtipům než u nás?

Kouzelné na tom je, že se smějou o chvilku později – my už jsme u jiné situace a oni teprve reagují na to, co jim řekne tlumočnice do sluchátek. Všemu to pak dává napětí a někdy to působí komicky.

Takže vám ten posun ve smíchu nevadí?

Ne, naopak – působí to velmi pozitivně.

Na obrázku ze slavné Balady pro banditu. (Foro: archiv ABZ, Josef Vítek)

Vaší možná nejslavnější rolí je Nikola Šuhaj loupežník ve filmu Balada pro banditu. Před lety jsem přímo v Koločavě mluvil s paní Annou Štajerovou, stařičkou dcerou Nikoly Šuhaje. Chlubila se mi, jak s ní jednou mluvil ten slavný herec, co tátu hrál – a měla tím na mysli vás. Vzpomínáte si na to setkání?

Samozřejmě! Do Koločavy jsme tehdy přijeli ten film promítnout. A ona, tedy dcera Eržiky a Nikoly Šuhaje, nikdy předtím žádné filmové zpracování o svém otci a mámě neviděla. Tak zprvu z toho byla dost zaskočená, ale pak si na to zvykla. Byly to s ní tehdy krásné chvilky, a nejen s ní, ale v Koločavě vůbec. A také bylo skvělé se potkat s bratrem Nikoly Šuhaje, Josifem, který nám tehdy tvrdil, že má 86 let, ale jistý to moc nebylo, protože už to tvrdil deset let.

Anna Štajerová, dcera Nikoly Šuhaje loupežníka na snímku z roku 2003. (Foto: Jan Rybář)

Traduje se tam historka, že paní Anna byla dost překvapená z Ivy Bittové, která hrála Eržiku. Že prý matce nebyla podobná…

No ano, to říkala. Bylo to pochopitelné, věděla, jak vypadala její maminka. A Iva Bittová rozhodně její představu nesplňovala. Nicméně pochopila, o co jde, že to je film, že ji hrál někdo jiný. No a že maminka to hrát nemohla. Tak se s tím smířila a na konci filmu jí vytryskly slzy. Pak jsem ji doprovázel domů podél říčky Těrebly a chtěl jsem s ní dojít až na můstek k její chaloupce, ale ona řekla „ně nado! – není třeba!“ Přeskočila přes tu říčku a já pochopil, že to vážně je dcera zbojníka.

S vámi byla spokojená jako s představite-lem jejího otce? Byť ho nikdy neviděla, zabili ho před jejím narozením…

Myslím, že spokojená byla. Oblíbila si mě a já ji taky, byly to oboustranné sympatie. Pak ještě na pozvání Českého rozhlasu přijela sem do Čech, navštívila svatovítskou katedrálu, starou Prahu a pak jsme spolu šli do nějakého pořadu České televize a tam povídala o svých pocitech z pobytu v České republice. A když se jí ptali, kde by chtěla žít, zda tady, nebo tam, kde je velká bída, tak řekla, že tam. Ale aby tam bylo tak dobře, jako je tady.

Jak na vás zapůsobila Podkarpatská Rus? Je stejná, jako byla vykreslená ve filmu a jak si ji Češi představují? Jako romantický kraj lesů, mlhy, zbojníků?

Ano, to všechno tam je, ve velkém rozměru. Jsou tam krásné lesy, jezera, řeka – i ta mlha tam je. Ale všechno to je zastíněno velkou bídou. Už když tam jedete, projíždíte silnicemi plnými výmolů, po nichž se dá projet opravdu jen dobrým autem vybaveným na podobné kousky. Ale když už tam pak dojedete, tak to stojí za to. Ta země je opravdu čarokrásná.

Jste známý tím, že rád vyprávíte různé historky, vtipy. Sbíráte je i na cestách?

No kdyby se mi nestávaly, tak je nemůžu vyprávět. Kolem mě prostě neustále probíhá život, něco se v něm děje, potkávám lidi, ti mají zážitky a já s nimi. Tak potom je vždy o čem a o kom vyprávět. Všude, kde se člověk kolem sebe trochu podívá, zaregistruje spoustu vjemů, které se dají přetvořit v nádherné historky.

Vybaví se vám nějaké z vašich posledních cest? Že byste něco zažil a hned si řekl, to je ale báječná věc, to budu vykládat…

Já to takto nemám. Mně se nejdříve vše uloží v mozku a za nějaký čas to teprve osvěžím, zpracuju a dostanu do nějaké podoby. Samozřejmě, jak říkám, pořád se něco děje – to je heslo, které jsme znali už v Divadle Na provázku. A stále máme kolem sebe něco nového. Teď jsem třeba prožil natáčení filmu Román pro muže, a ta historka, ač teď už zpětně trochu veselá je, tak tam moc veselá nebyla. Přišli jsme do nějakého místa a tam nám Slováci říkali: Teraz nehovorte po česky, lebo keď budete hovoriť neustále po česky, tak spadne lavína. To sa tu tak stáva, lebo vždy keď spadne lavína, tak sú pri tom Česi. No a my jsme odtamtud odešli a opravdu spadla lavina. Musím říct, že jsme se tomu dost divili, že se to v Tatrách s tak otřesnou pravidelností děje. A pak nám jeden pan lanovkář řekl: Ale to je normálne, veď tu nikto iný než Česi po tých horách nechodí!

Pokračování rozhovoru si přečtěte v časopise Travel Digest (číslo 7-8 2010).