Do Chorvatska za mořem vína

Že je na Chorvatsko v zimě trochu pozdě? Vůbec ne! Na moře zapomeňte, k tomu je z míst, kam se vypravíme, hodně daleko. A více než šplouchání vln nás bude zajímat zcela jiná kapalina: víno, moře skvělého vína. Až se do něj ponoříte, Chorvatsko se vám navždy změní před očima.

Text a foto: Jan Rybář

Soused Dražen je Chorvat. Letos měl na předzahrádce lepší trávník než já, čímž mě štve. Já ho zase štvu tím, že jsem nikdy nebyl v Chorvatsku. Dražen je totiž toho názoru, že když jsem byl skoro všude po světě, nebýt v Chorvatsku není normální.

„Ročně tam jezdí 800 000 Čechů, mně se tam moc nechce, a navíc mě nebaví moře,“ pravil jsem mu jednou. On pohoršeně zakroutil hlavou a řekl mi, že mě tam tedy vezme. Konkrétně do Západní Slavonie. „Ukážu ti tedy jiné Chorvatsko. Moře tam není, jen víno,“ pravil stručně.

A tak jsem se poprvé dostal do Chorvatska. A na mém seznamu míst, kde jsem po Evropě ještě nebyl, zůstalo už jen Lichtenštejnsko a Ostrava.

Země graševiny

Zastávka první: starý kulatý stolek z ohmataného kamene ve sklepě prosyceném vůní vína. „Co vidíte?“ ptá se mě someliér Drago Humski. Popravdě odpovídám, že vidím mnoho lákavě vypadajících lahví vína a nablýskaných skleniček. Drago uznale přikyvuje. „Ten stolek je legendární, do slova a do písmene. Traduje se, že právě u něj se naše císařovna Marie Terezie setkávala se svým milencem Baronem Trenckem,“ říká spokojeně.

No ano, zlaté Rakousko-Uhersko. S touto částí Chorvatska tedy máme společnou nejen historii a císařovnu, ale i slavného barona Trencka, válečníka 18. století. Jeho mumifikované ostatky v prosklené rakvi dodnes straší návštěvníky brněnské Kapucínské hrobky. Jisté je, že jako válečník, který upadl v nemilost, zemřel v kobce špilberského vězení, zda byl opravdu milencem Marie Terezie, to už tedy jisté není. Ale historka je to dobrá.

Jsme v Kutjevu, slavném vinařském městečku obklopeném vinicemi a kopci, z jejichž podzimně zbarvených svahů není možné odtrhnout oči. Tenhle sklep je vlastně tak trochu kronikou této části Evropy. Na jedné stěně je na vících od sudů vytesaná posloupnost všech majitelů: od cisterciáků, kteří ho založili, přes Turky i turkobijce barona Trencka až po socialisticky orající traktor. Současný majitel Enver Moralić, nejbohatší Chorvat, tam zatím není. Ale prý jednou bude.

Ale dost historie, kvůli ní tu nejsem: Drago mi nalévá první sklenku a tváří se, jako by mi dával tekutý poklad. Poklad to opravdu je. Jmenuje se graševina, tedy ryzlink vlašský, král místních vinohradů – žádného jiného se tady tolik nepěstuje. A žádné jiné víno odsud není ani zdaleka tak slavné.

Přivoním k němu, pak usrknu. Je to pocit opravdového blaha, pocit, který mě bude v příštích dvou dnech čekat ještě mnohokrát. Řečeno poněkud neodborně: je to prostě vlašák zcela fantastický, lehký, voňavý, s překvapivou dochutí. „Je v něm vše: romantika, jiskra, historie,“ říká pan Humski, kdybych na to snad nepřišel sám. A má pravdu a já se tedy ten den rozhodl, že změním svůj životní postoj, dle kterého jsem nad vlašákem trochu ohrnoval nos. Asi jsem nepil tak dobrý, jako mají tady ve Slavonii. A vůbec se Marii Terezii nedivím, že si to tu zamilovala, ať už s Trenckem, či bez něj.

Rosenberg a Krauthaker

Na druhém konci městečka vykuje z vinohradu hlava vinaře, který je jednou z největších hvězd chorvatského vinařského nebe. Jmenuje se Vlado Krauthaker, je to nenápadný uhlazený muž s tváří britského gentlemana, což vlastně není zase tak daleko od pravdy, protože jeho víno (graševina především, jak jinak) se dodává i na britský královský stůl.

Z návrší Rosenberg nad svým sklepem ukazuje na všechny strany, do svých pečlivě udržovaných vinohradů. Občas vezme hrozen, který nepozorný sběrač nechal na žloutnoucích výhonech vinné révy, a jen tak, ze zájmu, ho ochutná.

V tu chvíli si znovu uvědomím, jak těžké je psát cokoliv o vinařích. Protože jakákoliv otázka je vlastně trochu přihlouplá. No nevadí, tedy do toho: nejprve se zeptám, proč je zrovna graševina tím nejlepším, čemu se tady daří. „Pěstuje se tady stovky let, má tu skvělé podmínky, výbornou půdu,“ říká a trochu omluvně se usmívá. Nu ano, co více se k tomu dá říct? A tak raději položím další mírně přitroublou otázku, kterou jsem chtěl před pár měsíci odhalit tajemství špičkových moravských vinařů. Dotaz zní: „Jak to děláte, že děláte tak dobré víno?“

Pan Krauthaker se zamyslí a po chvilce zaváhání skromně řekne: „Dělám to už dlouho.“ Ne že by byl málomluvný, to ne. Ale o víně prostě platí, že tajemství jeho výroby se vlastně nikomu popsat nedá: je to obdobné, jako ptát se malíře či skladatele. I víno je umění a někdo má prostě talent, a někdo ne. „Pojďme raději do sklepa,“ říká a kráčí pěšinou mezi pohádkovými vinohrady.

Stmívá se, tedy nastává opravdu čas na sklep – žádná historka o císařovnách a jejích milencích se k němu neváže, romantiku klenutých sklepů a starých dřevěných sudů tady střídá pohled na opravdu moderní vybavení: nerezové tanky a soudky, které staré Rakousko určitě nepamatují. Zažil jsem již ve sklípcích ledacos, ale nikdy to, co nabídl pan Krauthaker. „Všude kolem vás je to nejlepší víno,“ říká, ukazuje na řady nerezových tanků a podává skleničky. „Dejte si, co chcete, kdyby víno došlo, vedle je ještě jeden sklep,“ říká se smíchem. Jak jsme později s kumpány z oné vinařské noci zběžně propočetli, vypít ty čtyři tisíce litrů z jednoho tanku by skupině deseti lidí trvalo asi tak rok. Tedy toho slavného vinaře opravdu vypít nemůžeme…

Pokud mi závidíte, činíte tak zcela oprávněně. Byl to vážně fantastický pocit procházet sklepem a z nevelkých vycíděných kohoutků zkoušet ty tekuté poklady. Nejvíce je samozřejmě graševiny, ale do nebe vás dostane třeba i chardonnay, sauvignon či místní rarita, odrůda zelenac.

Celou reportáž si přečtěte v TD 11-12/2010.

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář