ONDŘEJ HEJMA

JSEM ZÁVISLÝ NA VOLNÉM ČASE

Ondřej Hejma

TEXT: KRISTINA ŠEMBEROVÁ, FOTO: DAN SKLENÁŘ

MUŽ DEVATERA ŘEMESEL ONDŘEJ HEJMA VZPOMÍNÁ, JAK STOPOVAL DO NEPÁLU, PROFLÁMOVAL AMERIKU A S GOLFOVOU HOLÍ OBJEL EVROPU. SVÁ ŽIVOTNÍ DOBRODRUŽSTVÍ SHRNUL V KNIZE FEJSBUK.

„Dělat rozhovor s představitelem generace, která nesměla cestovat do magazínu o cestování Travel Digest, je docela odvaha. Nicméně já patřil k těm, kteří se snažili zákaz cestování porušovat. Dostat se za hranice naší země, to byl svého času výraz vzdoru, samostatnosti, ambice a touhy po něčem víc. Pro mě se tak cestování stalo celoživotním programem spíše z těchto důvodů, než že bych měl odjakživa boty z toulavého telete,“ začíná Ondřej Hejma.

Kam jste jezdil s rodiči na dovolenou?

V padesátých letech se smělo cestovat do zahraničí pouze do NDR, Bulharska, Rumunska atd., což rodiče nepovažovali za „pořádné cestování.“ Když nelze jet do Paříže, tak raději nikam… Byli jsme sice chudí, neměli jsme auto ani televizi a teplou vodu jen někdy, přesto jsme na dovolenou odjakživa létali letadlem. I když jen do Brna, za padesát korun, stařičkou Dakotou, ve které jsem se téměř pokaždé poblil. Po prázdninách ve Veverské Bítýšce jsem v září ve škole vždy zahlásil: „letecká dovolená“ a ti kolem zelenali závistí.

Kdy se vám tedy podařilo pořádně cestovat?

V 60. letech se poměry trochu uvolnily a já se poprvé v životě ocitl „za hranicemi.“ V roce 1967 v Itálii na školním zájezdě. Najednou jsem byl na Západě, u moře, v Římě, Florencii, Benátkách, uprostřed Angličanů, Američanů… Cítil jsem se jako v ráji a poznamenalo mě to na celý život. Z nalajnované kariéry studenta matfyzu a budoucího inženýra jsem se otočil k angličtině, hudbě a cestování. Jistý vliv lze přičítat i osobním prožitkům. V sedmnácti letech mi všechna ta zahraniční děvčata připadala mimořádně atraktivní, každou chvíli jsem se zamiloval do jiné, psal si s nimi, učil se cizí jazyky. Do roku 1969 jsem procestoval nejčastěji autostopem celou Evropu, pracoval v docích v Hamburku a myl nádobí v Londýně, kde byli všichni: Beatles, Stones, Dylan, Hendrix. Po návratu ale spadla klec a my jsme byli mladí, rozjetí do světa, náhle zabrždění v Praze. To byla depresivní situace, s kterou každý zápolil, jak se dalo. Spíš jsme jen tak snili, protože fakticky se toho moc dělat nedalo.

Rozhodl jste se studovat angličtinu a čínštinu, jak vás tato kombinace napadla?

Angličtina byla mojí podmínkou a kromě ní byly k mání třeba němčina nebo ruština, což mě moc nebralo. Čínština mě fascinovala, i rodiče se jí učili. V Praze tehdy fungovala vyhlášená čínská restaurace ve Vodičkově ulici, kam jsem se jedno léto přihlásil do kuchyně. Místo konverzace v mandarínštině a úžasné krmě mě čekalo od šesti hodin od rána mytí nádobí, krájení zeleniny a strava, řečená „personálka“, třeba segedín. A také nezapomenutelný zážitek. Mýt talíř Karla Gotta…

Čínštinu jste využil při cestě do Nepálu, kam jste vyrazil v roce 1976. Jak se vám to podařilo?

Otec kamaráda Štěpána byl ředitelem nakladatelství Olympia, které vydávalo cestopisy. Díky svému postavení nám zařídil cestovatelský „pracovní“ zájezd – že pojedeme jako spisovatelé do Indie. To byla nepřestavitelná věc, něco na úrovni sci-fi . Nicméně se podařila a celé dobrodružství jsme popsali v knize Autostopem do Nepálu (seženete v knihovně či v antikvariátu – pozn. red.). Úspěch byl velký – vycházelob to na pokračování ve sportovních časopisech, prodalo se 30 000 výtisků, a my se stali spisovateli. Byl to takový Hanzelka a Zikmund kombinovaný se Šimkem a Grossmanem na tříměsíční cestě autostopem přes Turecko, Írán, Afghánistán, Pakistán do Indie a nahoru do Nepálu a zpátky dolů do Bombaje a nákladní lodí přes Indický oceán, Suezský průplav, Gibraltar, Gdaňsk a pak domů. Bylo to fenomenální a my jsme uvažovali jen o tom, jak to zopakovat. A kam jinam vyrazit než do Ameriky? To byl náš sen, nejvíc, co jsme si uměli představit.

Neskutečné dobrodružství. S kamaradám Štěpánem, malým batohem a všemi vlasy stopuje Ondřej 100 km od Teheránu. Hora na fotce není Ararat.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Travel Digest 4/2012.


1 Comment

  1. Jaromír napsal:

    Ahoj, jako vášnivý autostopař sedmdesátých let byla mojí první knížkou o autostopu kniha Autostopem do Nepálu. Zakoupil jsem si ji v roce 1977. Moc se mi líbila. Miloval jsem autostop od svých dvanácti let kdy jsem začal stopovat. Zážitky dvou stopařů z téhle knihy mě roztoužily podniknout cestu také někam daleko do exotických krajů…

Vložit komentář