Kladná role otců

Stále se přesvědčivě ukazuje, že otec má nesmírně kladný vliv na vývoj dětí. Díky tátům jsou chlapci i děvčata vnímavější, lépe se chovají a vykazují lepší výsledky ve škole. Jak však má otec být se svými dětmi, když doma leckdy „vládne“ žena-matka? Vypravit se s nimi na cesty!

Otec vychovává spíše činy a příklady, matka většinou slovy a příkazy. Foto: Jakub Frey

Dříve byl otec autorita, nedosažitelná, silná. Děti jej každý den viděly při společné práci na poli a v hospodářství, učily se od něj a prokazovaly mu úctu. S průmyslovou revolucí se otec vzdálil: odešel vydělávat peníze pro  rodinu  do  fabrik  či  do  kanceláří.  Celý den snášel ponížení od nadřízených, jako obchodní cestující klepal u dveří. Ale když se vrátil domů a zasedl ke stolu, byl opět králem rodiny, živitelem, vůdcem.

Dnes otec tuto autoritu nemá, vedení rodiny převzaly ženy. Ve školkách a školách děti učí a starají se o ně až na výjimky ženy. Otec je ten, kdo není doma, neboť pracuje. Jeho podíl na získávání prostředků pro rodinu už ale není zdrojem úcty a autority – je to samozřejmost. Ženy-matky si sice mohou stěžovat, že muž „není pořád doma“, na druhou stranu jim to dává možnost rodině vládnout a řídit ji. Na výsadní otcovské místo ředitele u rodinného stolu usedla matka. Významné „rodinné“ vlastnosti jako vcítění, důvěrná blízkost, láskyplná péče se připisují především matkám.

V uplynulých dvaceti letech se však mnohé změnilo. Otcové jsou se svými dětmi mnohem více a chtějí s nimi být. Hrají si s nimi, přebalují, doprovázejí do školy, vaří, berou je na cesty. Není to změkčilost, je to zcela nová kvalita. Ukazuje se, že noví hrdinové, otcové, mají k péči o děti stejné předpoklady jako matky, ale v určitých oblastech mohou dětem dát ještě něco navíc: řada studií prokazuje, že synové a dcery, které aktivně  tráví  čas s otcem, jsou empatičtější a u vrstevníků oblíbenější než děti vyrůstající pouze s matkami. Vykazují lepší schopnost sebekontroly a dosahují lepších výsledků ve škole. Doménou otců, kde je žena nenahradí, jsou tělesné aktivity a dobrodružné hry: hra na honěnou, na schovávanou, vyhazování do vzduchu, zápas, pohyb venku. Dítě se učí překonávat strach a upevňuje si své sebevědomí. U těchto činností se probouzejí silné emoce. A i malé děti už vědí, co očekávat. Když malé dítě zvedne matka do výšky, dítě se uvolní a zklidní se mu pulsa zpomalí dýchání, neboť dítě očekává láskyplné objetí. Když totéž provede otec, dítě očekává akci – tepová frekvence a dech se zrychlí.

Foto: Jakub Frey

Pro muže je typické, že výrazně častěji, než ženy při mluvení s dětmi používají dosud jim neznámá slova. Pro řečový rozvoj potomků je to nesmírně podnětné. Zdá se, že otec ovlivňuje řečový vývoj dětí více než řeč matky.

Velkým úkolem a radostí otců je povzbuzovat děti v objevování  neznámého,  v  překračování  hranice  důvěrného světa domova. Otcové by měli brát děti na cesty, protože ty jsou velkou školou. Svým příkladem je učí jednat s neznámými  lidmi,  ať  už  ze  sousedního  města  či  vsi,  nebo z úplně odlišných kultur. Děti se učí kontaktu s jinakostí a toleranci. Na cestách se učí nejen nepohodlí snášet, ale i je brát s nadhledem, či dokonce mít z něho radost, protože zážitky z cest veškerá nepohodlí převáží. Zároveň si děti osvojí skutečnost, že pro dosažení určitého cíle, kterým může být například cíl konkrétního výletu, je občas nutné podstoupit nepohodlí, žízeň, námahu či nedostatek spánku. Učí se orientovat se v neznámých městech a krajinách, ochutnávají nové chutě, cítí nové vůně. A právě na cestách jsou otcové dětem nenahraditelnými vzory, průvodci i ochránci. Velká cesta vždy patřila nezbytným složkám výchovy mladého muže. Proč by to však nemělo platit pro dcery, a proč by průvodcem nemohl být právě otec.

Otcové více než matky nechávají ve svých dětech dozrávat přesvědčení, že život lze zvládnout vlastními silami. Mají sklon svým synům i dcerám přiznávat větší schopnosti a mají větší pochopení, když dítě podstupuje riziko. Tyto rozdíly mezi chováním otců a matek jsou pro děti obohacující a neznamenají, že jeden z partnerů se o dítě stará  více  než  druhý. Výzkumy ukazují, že citlivý vztah k dětem není nic vrozeného, co by se nedalo naučit, ani to není nic výhradně ženského.

Nejen na cestách je důležité si všímat emocí potomků a neshazovat je jako něco nepodstatného. Nejhorší je být netrpělivý a nervózní, a na neúspěch reagovat kritikou a posměchem. Tím v dítěti probudí pocit vlastní neschopnosti. Všímavost však neznamená se s každým pocitem potomka ztotožnit. Znamená to empatii a porozumění. Od druhého roku života je pro vývoj dítěte podstatná tzv. citlivá výzva. A právě v ní jsou otcové velmi dobří.

Otcové jsou více tolerantní k chování dětí. To je dobře, protože úzkost ničí a brzdí jejich vývoj. Foto: Jakub Frey

Citlivá výzva znamená toto: dospělý si u dítěte všimne, že se něčím trápí, například křivdou či neúspěchem. Utěšování však trvá jen malou chvíli. Namísto toho se otec s potomkem zaměří na  budoucnost: dává mu podněty, ukazuje cíle a vysvětluje různé způsoby, jak cílů dosáhnout. Tímto způsobem otec pěstuje schopnost dítěte i ve složitých situacích nacházet řešení a rozhodovat se. Cestování s dětmi je také výzva. Ovšem nesmí to být cestování, kdy dítě převezete z bodu A (z vašeho bytu) do bodu B (hotel all inclusive). Cesta se musí prožít.

Petr Bílek

 

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář