Bauhaus, Bauhaus, Bauhaus!

Vydejme se do Desavy, Výmaru a Jeny, tří německých měst, kde zanechal stopy Bauhaus – odvážná architektonická škola, která vznikla právě před sto lety, ale dodnes nám velmi naléhavě připomíná, že bydlet a žít se dá prakticky, uspořádaně a dobře. Neboli, jak říká slogan jednoho německého výrobce čokolád: Praktisch. Quadratisch. Gut.

Výletní restaurace Kornhaus u řeky Labe. Navrhl ji Carl Fieger v letech 1929/30 a stojí na místě bývalé sýpky (odtud pramení název).

Desava

První, co v Desavě navštivte (po stánku s občerstvením), je půjčovna kol. Město po válce téměř z 80 % nově vybudované je půdorysně poněkud rozmáchlé a vzhledem k rovinatému terénu je pro pohyb na kole ideální. Půjčovnu najdete například ve středu města v turistické kanceláři na Ratsgasse 11 (tourismus.dessau-rosslau.de). A pak už do pedálů a rovnou k mistrovskému dílu: k budově Bauhaus se stejnojmenným vertikálním nápisem v originálním typu písma. Stavbu z let 1925/26 navrhl architekt Walter Gropius jako působiště školy Bauhaus
v souvislosti s jejím přestěhováním z Výmaru sem. Stavby ve stylu Bauhaus mohou na fotkách někdy vypadat stroze, neútulně, čistě účelově a … inu, jako panelák. Bezprostřední osobní prožitek však tento falešný dojem zcela vyvrátí. Bauhaus je totiž totální architektura, v níž je vše dokonale promyšlené, od zdí a střech až po stoly či vypínače, a hlavně: v ní je forma zcela prolnutá s funkcí. Bauhaus je spojení malířství, sochařství a architektury, ale i průmyslu a výroby. Věc musí „dokonale plnit svůj účel“ a „být praktická, funkční, nenákladná, trvanlivá a krásná“, poznamenal  zakladatel Bauhausu Walter Gropius.

Na balkonek u studentského pokoje se
jednou vešlo 14 lidí. Tyto balkony byly
oblíbeným místem pro fotografování,
dnes bychom řekli „instamísta“.

V Desavě se zaradují i příznivci průmyslového designu: radiátory evokují kryty leteckých motorů z nedaleké továrny Junkers (s níž také Bauhaus mimo jiné v oblasti zpracování kovů spolupracoval) a na podlahách je použitá pryskyřice, jakou známe z továrních hal. A co nám připomíná venkovní zábradlí, které odděluje cesty od travnatých ploch? Ano, plynové potrubí!
Bauhaus může posloužit jako vzor nejen pro současné stavebnictví, ale také pro školství: studijní program důsledně propojoval teorii a praxi zařazením jednak teoretických předmětů, jako je třeba nauka o barvách, jejíž ateliéry vedli Paul Klee či Vasilij Kandinskij, a jednak praktických činností v dílnách. Studenti se učili a provozovali truhlářství, obrábění kovů, řezbářství, sochařství, keramiku, tkalcovství, a dokonce i divadlo a tanec. Učitelé se nenazývali profesoři, ale mistři. Ostatně propojení teorie a praxe naznačuje i samotná stavba školy.Sestává ze tří propojených křídel, přičemž škola a dílny (teorie a praxe!) jsou propojené dvoupatrovým mostem. V dolním patře mostu najdete kanceláře, v horním patře jsou pak jako na kapitánském můstku umístěny pracovny dvou hlavních architektů, Waltera Gropiuse a Adolfa Meyera. Barevné rozlišení jednotlivých pater vám může jakožto pravidelným návštěvníkům podzemních garáží dnešních nákupních center přijít jako samozřejmost, ale tento prvek pochází právě z Bauhausu. Mezi odstíny interiéru však chybí zelená. Proč? Protože zeleň, ta je přece všude venku! Propojení vnitřního a venkovního prostoru je dalším fascinujícím prvkem architektury Bauhausu. Díky hlavní nosné konstrukci z betonu a ocelových sloupů jsou zdi osvobozené od nosné funkce a slouží jako zástěny, či spíše průhledy. Místnosti se tak mohou doslova otevřít do venkovního prostoru, stěny jsou často prosklené, s různými důmyslnými systémy posouvání či otevírání a zavírání jednotlivých částí. Okna již nejsou jen malé otvory do pevných stěn, ale celé opláštění budovy, rozdělené ocelovými příčkami, je oknem. Střecha je rovná a potenciálně obytná či zelená plocha. Jednoduchá konstrukce navíc usnadňuje případné přístavby. Budova a vše v ní je v souladu s filozofií školy Bauhaus dokonale uzpůsobena lidem, kteří ji obývají, a činnostem, které se v ní vykonávají. Forma následuje funkci. Přes jistý minimalismus je tedy Bauhaus útulný a příjemný. Absence zbytečných dekorací a ornamentů umožňuje lidem pracovat, představovat si, přemýšlet a tvořit a otevírá oči pro harmonii forem, pro krásno samotné. Člověk se uvnitř i před budovou cítí příjemně i díky rozměrům stavby – ty jsou velmi přátelsky lidské. Sál pro shromáždění je dostatečně prostorný a hlavní schodiště široká, protože je to tak třeba. Ovšem schodišťová chodba vedoucí ke studentským pokojům (které se nacházejí v jednom bloku stavby) je úsporně úzká – protože tak slouží svému účelu. Kdo někdy bydlel na studentských kolejích u nás, ocení, jak takové ubytovací zařízení může být dokonale pojaté. Pokoj tak akorát, protože to stačí. Je tu však rozměrný pracovní stůl, který student potřebuje. Gramofon. Lampa. Police na kufr. Velké okno, kvůli dostatku světla. A také balkonek – miniaturní, ovšem odvážně vybíhající z fasády. Ale je tam! Bydlet v Bauhausu si ostatně zkuste sami: ubytování lze objednat na www.bauhaus-dessau.de, kde najdete i další informace.

Život se z budovy přirozeně
rozlévá i na okolní travnaté plochy.
Propojení budovy s okolím je pro Bauhaus
charakteristické.

O kousek vedle, směrem k parku Georgium, se můžete přesvědčit, jak vypadá Bauhaus v čistě obytném provedení: dvojdomy „mistrů“ stojí v borovém lesíku a jsou tvořené krychlovými prvky do různých výšek, které do sebe zapadají. Uspořádání dvojdomu zaručuje maximální soukromí každé z „partají“. Výčet obyvatel připomíná slovník dějin umění 20. století. Kromě autora staveb Waltera Gropiuse to byli László Moholy-Nagy, Lyonel Feininger, Georg Muche, Oskar Schlemmer, Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Hannes Meyer či Ludwig Mies van der Rohe. Každý si interiér mírně pozměnil svým nábytkem či výzdobou: například Kandinskij zlatými plochami připomínajícími ruské ikony a zabílil některá okna, protože neměl rád přílišnou transparentnost. Před domy jsou nádherně prosté betonové krabice s kovovými dvířky – úschovny kol – a ve východním rohu komplexu najdete patrně tvarově nejpřísnější a stylově nejčistší pivní a limonádový stánek na světě: Trinkhalle od Ludwiga Mies van der Rohe, který je po demolici za minulého režimu nyní nově postavený. Zajeďte si na bicyklu rovněž na jižní předměstí Törten, kde uvidíte Bauhaus v běžné, „lidové“ a řadové zástavbě. Nezbývá než tu opět žasnout nad příjemnými proporcemi a charakteristickými řešeními, jako jsou například vstupní dveře „zpoza rohu“, jež znáte například i z vily Tugendhat, vertikální okna přes několik pater a čistota linií a fasád, která není v rozporu s přírodními ornamenty v podobě předzahrádek či růžových keřů. Bauhaus zanechal v Desavě rozsáhlou stopu, ovšem škola zde vydržela jen pár let, do roku 1932. Poté se přesunula ještě na krátký čas do Berlína, kde s nástupem nacismu v roce 1933 přišel konec.

Co dál zažít v Desavě? Bauhaus Museum Dessau – Muzeum bude na oslavu 100 let Bauhausu otevřeno v centru města letos 8. září. Georgium – Krásný anglický park, který založil princ Johann Georg v roce 1780. V centrálním zámečku dnes sídlí Anhaltská galerie (město, které je vlastně dvouměstím Dessau-Rosslau, totiž leží ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko), kde najdete především starší německé a nizozemské malířství. Najdete tu mimochodem i slavnou Dürerovu Melancholii I. V rohu parku, který ostatně minete i po cestě k domům mistrů, můžete projít romantickým pomníkem napodobujícím antická sloupořadí – říká se mu Sedm sloupů (Sieben Säulen). Vtip je v tom, že sloupů tam stojí osm, ovšem s lehkým posměchem nás upozorňují na omezenost lidské perspektivy, neboť jich najednou můžete vidět vždy jen sedm. Další tipy najdete zde.

Stánek Trinkhalle u areálu
domů, kde bydleli mistři Bauhausu.

Výmar

Šedesátipětitisícové město ve spolkové zemi Durynsko si rozhodně nemůže stěžovat na nezatíženost historií a netknutost kulturním životem. Zde skládali Johann Sebastian Bach a později Franz List, zde byl pramen, z něhož tryskalo německé osvícenství, tady psali svá díla Johann Wolfgang Goethe (včetně stovek zamilovaných dopisů vévodkyni Anně Amálii, významné patronce umění a zakladatelce místní rozsáhlé knihovny) a Friedrich Schiller. Tady byla po první světové válce vyhlášena německá demokratická ústava republiky. A zde také byla bašta nacistické strany a z balkonu hotelu Elephant řečnil k davu Adolf Hitler (mimochodem v hotelu je nyní vynikající restaurace Gourmetrestaurant Anna Amalia s jednou michelinskou hvězdou). Výmar je totiž jakýsi geografický, mytologický i kulturní střed Německa. A Výmar je také město, kde v roce 1919 berlínský architekt Walter Gropius školu Bauhaus založil. Vyučovalo se v budově dřívější Školy umění a řemesel, kterou vedl a také navrhl Henry van der Velde. Při návštěvě si určitě povšimněte Veldeho točitého oválného schodiště. Dílo tohoto Belgičana působí na pohled jako spojník mezi starší modernou a secesí. Mistrovský kus interiérového umění Bauhausu a zároveň vzor, jak účelně a krásně je možné zařídit byt či kancelář, najdete v ředitelně školy. Walter Gropius tu vybudoval poctu čtverci, respektive krychli o rozměrech pět krát pět metrů. Místnost je rozčleněná, barevně laděná a vybavená nábytkem tak, že je zároveň rozdělená i jednotná, že jednotlivé geometrické tvary prostoru i nábytku jako by spolu hovořily, ale tiše a nenápadně, aby nebyl nikdo rušen. A vše je  pochopitelně naprosto praktické a funkční. Kdybyste tuto pracovnu viděli v obchodě se současným luxusním designovým nábytkem, vůbec by vás nenapadlo, že je už téměř sto let stará.

Dům Hohe Pappeln ve
Výmaru. Navrhl jej belgický architekt
Henry van de Velde v letech 1907–1908.

Co dál zažít ve Výmaru? Bauhaus-Museum (Stéphane-Hessel-Platz 1) – Od dubna letošního roku na vás čeká sbírka všemožných děl z dílen Bauhausu a také spousta materiálu k přemýšlení o tom, jak bydlet a žít. Goetheův dům (Frauenplan 1) – Barokní dům, kde Goethe žil téměř padesát let. Vstup si raději rezervujte předem, počet návštěvníků je omezený. Park na řece Ilm – Rozsáhlý anglický park s řadou památníků, mostů a cenných stromů. Na současné podobě parku se do značné míry podílel sám Goethe. Další tipy najdete zde.

Schodiště v budově umělecké školy ve Výmaru. Autor Henry van de Velde.

Jena
Jeně se říká také město světla, a to hlavně kvůli přítomnosti slavné optoelektronické firmy, kterou zde optik Carl Zeiss v roce 1846 založil. Je to město, kde se snoubí průmysl s historií a kulturou, kde není zároveň nikde daleko do zeleně. Zároveň město, které válečné bombardování značně rozbilo a stylově pomíchalo. V západní části města, v ulicích ve svahu, najdete pár rezidenčních domů ve stylu Bauhaus. K nejvýraznějším patří vila, kterou Walter Gropius společně s Adolfem Meyerem v roce 1924 postavili pro fyzika Felixe Auerbacha (na Schaeeferstrasse 9) a také Haus Zuckerkandel (Weinbergstrasse 4a) od Waltera Gropiuse.

Budova studentské jídelny
(menzy) v Jeně. Autor Ernst Neufert.

Těžiště staveb Bauhausu zde však velmi příznačně pro toto město tkví v budovách univerzity. Jednak je to Abbeaneum (Fröbelstieg 1), sloužící jako přednášková a výzkumná budova Univerzity Friedricha Schillera. Budovu v roce 1930 postavila Nadace Carla Zeisse podle návrhu žáka školy Bauhaus Ernsta Neuferta. Tentýž architekt společně s Otto Bartingem navrhl budovu studentské menzy (Philosophenweg 20). Rušný vědecký a studentský provoz je to, co velmi příjemným způsobem charakterizuje současnou Jenu. Jak říká profesor Michael Kaschke, generální ředitel společnosti Carl Zeiss, který zde studoval: „Existuje jen málo měst, která mají takto velkou univerzitu, ovšem všude se zároveň dostanete pěšky. Běžně je město buď příliš velké, nebo je univerzita moc malá. Jena je v tomto směru jedinečná.“ A když pozorujete z ochozu menzy studenty ve výdejně jídel, jejíž infografika je po bauhausovsku nádherně minimalistická (Jídlo A, Jídlo B, Vegetariánské jídlo), nebo rozměrnými okny hledíte do parku, kde studenti jedí nebo si čtou v křeslech či lehátkách, nebo když v Abbeaneu pootevřenými dveřmi nenápadně nahlédnete na přednášku z fyziky či kosmologie, nebo když vidíte, jak se na zahradě nějaké vily právě otevírá pop-up bar jen na dnešní odpolední párty, dostanete chuť opět studovat, opět být mladý, a to nejlépe zde. Další info na www.visit-jena.de.

Staré a nové
– JenTower a kostel sv. Michala v Jeně.

Co dále zažít v Jeně? JenTower (Leutragraben 1) – Z terasy na vrcholu 127metrové věže se naskýtá úchvatný pohled na město, řeku a okolní kopce. A pozor! Tento masivně falický mrakodrap je ještě „východoněmeckého“ původu – dostavěn byl už v roce 1972! Nahoře je vynikající restaurant Scala. A naproti JenTower se nachází takzvaná budova 15, což byla s 43 metry v roce 1915 vůbec první německá výšková budova. Schillerův zahradní domek (Schillergäßchen 2) – Místo pobytu slavného básníka, kde pobýval v létě v období 1797–1799. V zahradě je jednak speciální malý domeček, věžička či úplně nejpřesněji trucovna, kde v prvním patře umělec mohl v klidu pracovat (neboť jak víme, v domě s rodinou to nejde). A pak je tu také kamenný stůl, kde Schiller debatoval s Johannem Wolfgangem Goethem. Park Paradies – Rozlehlá zelená oáza přímo u centra, podél řeky Sály. Ideální místo pro sport, odpočinek, zamilování se, návštěvu koncertu či občerstvení u piva. Planetárium (Am Planetarium 5) – V Jeně najdete nejstarší stále funkční planetárium světa – pochází z roku 1926. Otevřeno denně od 9 do 20 h, v pondělí od 9:30 do 21 h. Hřbitov Johannisfriedhof – Starý hřbitov, dnes v zásadě park, hned vedle centra města a botanické zahrady je klidné místo se zvláštním kouzlem, ideální pro pomalé procházky, četbu či přemýšlení. Najdete tu i náhrobek Carla Zeisse.

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář