Berlín: Nenápadný půvab staveniště

Německá metropole krásní. Od pádu neslavně proslulé Berlínské zdi uplyne v listopadu už sedmnáct let a Němci nelení a stavějí. Nezapomínají přitom ale na zeleň, ani na cyklisty, a tak se z Berlína stává sympatické velkoměsto.

Nejvíce změn doznává centrum, kdysi rozdělené zdí. Po jejím pádu a demolici několika starších domů zel střed města prázdnotou. Vakuum ale rychle zaplnily všudypřítomné jeřáby. A v centru se jim zalíbilo natolik, že tam jejich dlouhá ramena úřadují dodnes. Jen se pomalu stěhují směrem na východ, kde se toho zatím tolik nezměnilo.

Berlín - Braniborská brána

Braniborská brána. Taková berlínská akropole (foto: berlin.de)

Asi největšímu zájmu návštěvníků se těší rekonstruovaný Říšský sněm. Když se před časem provalilo, s jakým řešením uspěl britský architekt Norman Foster ve výběrovém řízení na přestavbu sídla parlamentu, zvedla se nejen mezi Berlíňany vlna protestů. Stodeset let stará budova, která byla v minulém století němým svědkem nespočtu dramatických událostí, si podle mnohých měla uchovat svůj původní vzhled. Jenže bylo i dost takových, kterým se líbila kupole ze skla a oceli, s níž přišel Sir Foster. A čas jim dal za pravdu. Věhlasný architekt totiž čerpal inspiraci z někdejšího genia loci, přesněji z účelné krásy děl kolegů z hnutí Bauhaus. Před Reichstagem teď každý den postává početný zástup lidí. Nejde o politické kverulanty, ani o demonstraci těch, kteří prosazovali, aby monumentální sněm zůstal jaký byl. Naopak. Ve frontě způsobně čekají ti, kterým se Fosterův skleněmý dóm líbí. A nevadí jim, že čekáním stráví až hodinu a půl. Exkurz je zdarma, což se dá vyložit i jako náplast na dlouhé čekání a přísnou prohlídku za vstupními prosklenými dveřmi.

Einstürzende Neubauten

Berlín - mapa

Německo (mapa: CIA World Factbook)

Půjdete-li od Říšského sněmu dál podél Braniborské brány na Postupimské náměstí, naskytne se vám zajímavá podívaná. Na ulici totiž potkáte buď uspěchané byznysmeny z nedalekého Sony centra, nebo hloučky zevlujících stavebních dělníků. Z řady zaparkovaných naleštěných mercedesů pak tu a tam vyčnívají obří bagr nebo nákladní auto. Třetí nejpočetnější komunitou, která tráví den na Postupimském náměstí, jsou uniformovaní hlídači kancelářských budov a stavenišť. Člověku se až zdá, že se před ním odehrává nějaká hra.

Určitě si zajděte do Pergamon muzea na ostrůvku zvaném Museuminsel uprostřed města. Obří pomník antické, babylónské a islámské kultuře se budoval dlouhých dvacet let a narozdíl od klasického muzea má kouzlo, které člověka dokáže přenést do dob dávno minulých. Muzeum je otevřeno celý týden krom pondělí a lístek stojí čtyři eura.

Berlín - Sigessaeule

Siegessaeule. Na té soše sedával anděl (foto: berlin.de)

Přestože od pádu zdi uplynulo už téměř sedmnáct let, rozdíly mezi západní a východní částí města jsou ještě stále patrné. Na východě se sice zabydlela řada firem a obchodů, ale ani jejich pestré vývěsní štíty nedokázaly oživit žulu komunistických staveb. Příkladem budiž Alexander Platz, náměstí koncipované po vzoru ruských prospektů. Strom aby člověk pohledal, za to každou chvíli kráčí po obřích kamenných deskách jako na žižkovském památníku. Cestou zpátky do někdejšího Západního Berlína projíždí podzemka léta uzavřenými stanicemi. Odpovídají tomu i prastaré kovové cedule s názvy vyvedenými v písmu evokujícím třicátá léta.

Berlín se hodně mění. Nebe nad ním budou ještě nějakou dobu ovládat jeřáby, ale i to je součástí poetiky, kterou vystihuje slavný film Wima Wenderse. Nebo hudba industriální kapely Einstürzende Neubauten, jak chcete.

Do Berlína za architekturou

Už ve dvacátých letech dvacátého století se o Berlíně mluvilo jako o veskrze moderní metropoli (prototypu Metropolis, o níž pojednává proslulý němý film Fritze Langa). Přestože před časem oslavilo úctyhodných 750 let od založení, ve městě najdete jen málo památek, které se vážou například ke středověku. Popravdě, tu dobu pamatují jen rekonstruované kostely Marienkirche a Nikolaikirche. Renesance je tu zastoupena jen Ribbeckhausem (v Breite Strasse; vystavěném v roce 1624). O něco lepší je to s barokem a úplně nejlepší s neoklasicismem. Tehdy se v Berlíně opravdu čile stavělo. Kdy? Hlavně za vlády císaře Friedricha Wilhelma III (1797–1840). Město tehdy rozšiřoval architekt Karl Friedrich Schinkel.

Hitler chtěl z Berlína Germanii

Hlavní městem rozdrobené říše se Berlín stal až v roce 1871. Začalo se do něj stěhovat víc a víc lidí, s čímž souvisela potřeba nové, pro tentokrát navýsost účelové výstavby. Začalo to industriální architekturou, kterou ve dvacátých letech vystřídal funkcionalismus (k jehož čelním představitelům patřil věhlasný Ludwig Mies van der Rohe). Strohost, která jej charakterizuje, nevoněla nacistům, hlavně Adolfu Hitlerovi, který snil o pompézních stavbách. V roce 1937 pověřil svého dvorního architekta Alberta Speera, aby Berlín přestavěl na velkolepou metropoli – měla se jmenovat Germania. Řada projektů zůstala jen na papíře, jako například nikdy nerealizovaná stavba obřího kruhového paláce o průměru 250 metrů, který měl pojmout 150 000 lidí. Některé stavby však realizovány byly, kupříkladu olympijský stadion v Charlottenburgu, letiště v Tempelhofu nebo budova ministerstva letecké dopravy v centru města.

Konec druhé světové války znamenala pro Berlín pohromu (podobně jako pro řadu dalších německých a evropských měst). Co nezničily bomby, to srovnaly se zemí demoliční čety. Začalo se stavět doslova na zelené louce. A na každé straně rozděleného Berlína jinak. Ve východním Berlíně se po vzoru sovětských měst budovaly obří bulváry (například Karl-Marx-Allee). A stavěly se paneláky (Plattenbauten). I v Západním Berlíně bylo prvotním úkolem architektů dát lidem v co nejkratší době střechu nad hlavou. Narozdíl od východoněmeckých kolegů ale těžili z tradic svých předchůdců z hnutí Bauhaus (funkcionalistů).

Další boom nastal po pádu zdi. Jmenujme alespoň rekonstrukci Reichstagu nebo moderní zástavbu, která vyrostla na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz).

Vybrané architektonické skvosty

Braniborská brána (neoklasicismus, Pariser Platz, 1791)
Bezpochyby nejznámější berlínská stavba. Její tvůrce Carl Gotthard Langhans se nechal inspirovat řeckou Akropolí. Autorem jezdeckého sousoší je Johann Gottfried Schadow.

Státní opera (neoklasicismus, Unter den Linden aneb Pod lipami, 1743)
Nechal ji vybudovat Friedrich II jako poctu bohu Apollónovi a múzám. Architektem byl Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff. Začátkem devatenáctého století budovu zničil požár. Rekonstrukci vedl architekt Carl Ferdinand Langhans. V roce 1926 byla budova rozšířena a po druhé světové válce znovu rekonstruována.

 
 
Berlín - Sony Centrum

Sony Center. Moderna na Postupimském náměstí (foto: berlin.de)

Sony Center (Neue Potsdamer Strasse, 2000)
Zajímavý experiment, k němuž si však řada lidí obtížně hledá cestu. Uprostřed komplexu pod originální střechou najdete fontánu a kolem ní řadu restaurací, kaváren a obchodů.

Nová národní galerie (Potsdamer Strasse 50, 1968)
Architektem Nové národní galerie byl Ludwig Mies van der Rohe. Stavba byla dokončena pouhý rok před jeho smrtí. Krychle ze skla a oceli zcela naplňuje ideály hnutí Bauhaus (méně je více).

Haus der Kulturen der Welt (John-Foster-Dulles-Allee 10, 1957)
Stavbě se přezdívalo „těhotná ústřice“. Jejím architektem je Hugh A. Stubbins. Patří k tomu nejzajímavějšímu, co je v Berlíně k vidění. Její výstavbu provázely problémy (jednou dokonce málem vyhořela). V roce 1980 se část stavby zřítila, byla však rekonstruována.

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář