“Vyvolení se mezitím jeden po druhém propadali do vytouženého prázdna, z očí se jim vytrácel výraz, ruce a nohy tuhly, pohyby byly automatické, ne však náhodné, vyjadřovaly povahu ducha, který toho kterého tanečníka posedl…”
Někteří cavalové sebou křečovitě škubali a osoby posedlé pretos velhos vydávaly hluché skřeky a nakláněly se dopředu, jako když se staří lidé opírají o hůl, vystrkovaly bradu a tváře měly propadlé, jako by zčistajasna přišly o zuby. Osoby posedlé cabocly naopak vřeštěly jako Indiáni na válečné stezce…” Tak líčí Umberto Eco ve své knize Foucaultovo kyvadlo rituál umbandy. Jde o jakousi odnož náboženství brazilských černochů zvaného candomblé, aneb divokou směsici afrického spiritismu, hudby a tance, která má podmanivou sílu. Můžete se o tom ostatně přesvědčit sami, obřady candomblé bývají totiž přístupné i cizincům z řad turistů.
Každý máme svého Oriše
A kde se vlastně candomblé vzalo? Afričany zavlekli do Brazílie v polovině šestnáctého století Portugalci, aby pro ně otročili. Vozili je na sever země, do Bahíe, přesněji do tehdejší brazilské metropole Salvadoru, který se dík tomu stal jednou provždy baštou candomblé. Přestože se snažili obrátit je na víru, černoši si s sebou přivezli vlastní bohy. Když je za jejich víru začali později Portugalci pronásledovat, dali svým bohům jména křesťanských svatých. Jinak o nich mezi sebou dál mluvili jako o Oriších. Orišové mají každý jinou povahu, dovednosti a jejich jména se vážou ke specifickým přírodním úkazům jako jsou například vítr nebo blesk. V Africe jich dodnes uznávají něco kolem stovky, v Brazílii se během staletí jejich počet ztenčil zhruba na polovinu. Oriš je vaším patronem od narození, přičemž o tom, který bude bdít právě nad vaším životem, rozhodne kněz.
Rituál candomblé má dvě části. Tou první je příprava, které se účastní jen kněz a ti, kteří mají být zasvěceni. Příprava někdy začíná i týden před samotným obřadem. Novicové si mimo jiné perou slavnostní roucha a zdobí ve spolupráci s pomocníky kněze obřadní síň. Pomáhají si při tom vlaječkami a girlandami z barevného papíru. Volí zpravidla jen barvy milé těm Orišům, kteří se budou při obřadu vzývat. Pomáhají rovněž s přípravou hostiny. Té většinou padne za oběť nějaké to domácí zvíře. Jistá porce masa bývá obětována božstvu, zbytek se sní. V den obřadu se s vyloučením veřejnosti odehraje ještě jeden velmi důležitý rituál zvaný jogo de búzios. Za úsvitu při něm kněz a novicové vrhají mušlemi a čtou z nich budoucnost. Pak vykonají oběti Orišům, které budou večer vzývat, a vrátí se do terreiros.
Samotný obřad, jemuž mohou být přítomni i laici, obstarají média (což je jakési nižší kněžstvo), jejichž prostřednictvím se zjevují Orišové. Média upadají do transu a tančí. Tancem přitom vystihují povahu toho kterého Oriše, kterého v tu chvíli vzývá zpěvem nejvyšší kněz. Obřad, jemuž dominují dunivé africké bubny, zakončí někdy kolem půlnoci slavnostní hostina.
Mezi nejstarší terreiros nebo-li obřadní síně, v nichž se praktikuje candomblé, patří Axé Lyá Nasso Oká v Salvadoru a Casa das Minas v Sao Luis (ta funguje nepřetržitě od roku 1796). Budete-li mít cestu na sever do Bahíe, nenechte si obřad candomblé utéct. Nic moc k tomu nepotřebujete, jen se vhodně obléct. Stačí kalhoty nebo delší sukně, nejlépe světlé barvy.
Stručná fakta:
Salvador de Bahia aneb třetí nejlidnatější město Brazílie leží zhruba šestadvacet hodin jízdy na sever od Ria de Janeira. S návštěvou rituálu candomblé vám pomohou například v cestovní kanceláři Bahiatursa (Rua Francisco Muniz Barreto 12, Pelourinho), kde vám ochotně poskytnou adresy terreiros a termíny plánovaných obřadů.
