Blíží se zima. V poslední době bývá temná a dlouhá. Vyplatí se proto zauvažovat o cestě na jižní polokouli. Co takhle Nový Zéland?Náš tip je tamní nejstarší národní park – Tongariro. To nejhorší, co vás tam v téhle roční době může potkat, je déšť.
Parku dominují tři „sopouchy“ – Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Domorodí Maoři je měli odedávna v posvátné úctě. Vrchol druhého z nich se podle prastaré legendy odvážil kdysi dávno zdolat jistý kněz (tohunga). Jak stoupal, byla mu větší a větší zima – ostatně není se co divit, Maoři jsou totiž původem z Polynésie, kde zimu neznali ani z vyprávění. Pod vrcholem foukal silný studený vítr a ke všemu začalo sněžit. Kněz trpěl a když už nevěděl kudy kam, rozhodl se přivolat na pomoc své tři sestry. Oheň, který mu poslaly, aby nezmrzl, probudil k životu ony tři sopky. Kněz se nejspíš ohřál, ale země se proměnila v černočernou pustinu. (Jako výraz díků obětoval otrokyni, která jej doprovázela. Tělo nebohé dívky Auruhoe pak svrhnul do nově vzniklého kráteru).
Nejvyšší z trojice sopek je Ruapehu (2797 metrů nad mořem). Naposledy „ohřála“ okolí v září roku 1995. Byla to prý tehdy náramná podívaná, která doznívala ještě v zimě (tady na jihu říkají zima období od června do září) příštího roku, z čehož neměli ale vůbec žádnou radost provozovatelé zdejších jinak velmi populárních sjezdovek. Sníh měl tehdy černou barvu – sopka totiž každou chvíli chrlila oblaka dýmu a popílku.
Mnohem větší katastrofu ale způsobily erupce koncem čtyřicátých let minulého století. Láva a kamení totiž přehradily jinak nevinně vypadající jezero Crater Lake, jehož hladina pak den ode dne stoupala. O Vánocích roku 1953 se přehrada protrhla a lavina kamení a bláta strhla železniční most v Tangiwai. Strojvůdce expresu, který místem projížděl krátce poté, už nemohl nic dělat. Na místě tehdy zahynulo 153 lidí.
Ze sopky zvané Tongariro se toho do dnešních časů moc nezachovalo, přesto je i ona pořád aktivní. Nejmladší (a nejzachovalejší) ze všech je Ngauruhoe, která se ve filmové adaptaci Pána prstenů režiséra Petera Jacksona proměnila v Horu osudu (k níž se trmácel hobit Frodo s prstenem Temného pána).
Koupání zakázáno
Tongariro bylo dlouhou dobu jednou z posledních bašt Maorů. Bílí přistěhovalci o něj ostatně ani nejevili valný zájem. Proč taky, když se tam nedá nic pěstovat? Na jeho území proniklo jen několik odvážlivců, kteří propadli horolezecké vášni. Prvním bělochem (Maoři jim říkali pakeha), kterému se to povedlo, byl botanik John Bidwill – v roce 1839 vyšplhal na Ngauruhoe. Maory tím naštval, a ti si pak po následujících dvanáct let pohlídali, aby na posvátnou půdu nevkročil žádný další běloch. Až v roce 1851 vnikl tajně na jejich území George Grey a společně s domorodými průvodci zdolal jeden z trojice vrcholů. Když pak na cestě zpátky narazili na strážce, musel se Grey schovávat.
Maoři nakonec Tongariro věnovali novozélandské vládě, která území v roce 1887 prohlásila za národní park. Jedno místo však zůstává v soukromých rukou – vlastní jej potomci někdejších původních obyvatel. Jde o horké prameny Ketetahi, kolem nichž procházíte na závěr populárního celodenního treku zvaného Tongariro Crossing. Zdejší termální koupele byly odedávna posvátné – tapu – a to platí dodnes.
STRUČNÁ FAKTA
Národní park Tongariro leží uprostřed Severního ostrova, přesněji zhruba 50 kilometrů od Taupa. Ročně jím projde téměř milion lidí z celého světa. Nejpopulárnějším obdobím je přelom roku (po Vánocích) a Velikonoce. Výchozím bodem – ať už pro ty, kteří se chystají na denní, či několikadenní výšlap, nebo pro lyžaře – je vesnička Whakapapa Village, kde také seženete ubytování. Tongariro Crossing je populární trek na celý den; lepší možností, jak poznat park, je Tongariro Northern Circuit (čtyřdenní trek řazený mezi devět nejlepších na Novém Zélandu – zvaných Great Walks).
Užitečné odkazy:
www.doc.govt.nz – ministerstvo životního prostředí (či pro ochranu životního prostředí, chcete-li); na jeho stránkách najdete aktuální informace o všech novozélandských parcích (o stavu cest, počasí atp.)
