I v Česku je spousta míst, která stojí za vidění. Kupříkladu takové České středohoří. Unikátní masiv, který byl v minulosti svědkem nespočtu dramatických událostí. Ne náhodou tu takřka na každém druhém kopci najdete rozvaliny nějakého hradu nebo tvrze.
Asi nejznámější z nich je Házmburk. Jeho dvě věže – Černá a Bílá – při cestě na sever Čech jen stěží přehlédnete. Majitelé hradu, Zajícové z Valdeka, si kdysi vydržovali alchymisty. Prý pak jejich vinou přišli o všechno. V okolí se ale dodnes vyprávějí pověsti o házmburském pokladu. Říká se, že ho kdysi ukryli do podzemních chodeb. Kdo ví, co je na tom pravdy? Vchod do podzemních chodeb tu nikdy nenašli, přesto málokdo pochybuje o tom, že tu někde je.
Tady na severu, v kraji největšího z českých romantiků Karla Hynka Máchy, se totiž podzemní chodby budovaly všude. V Roudnici nad Labem v nich prý paní Polyxena z Pernštejna ukrývala po neslavně proslulé bitvě u Bílé hory několik pánů, kteří patřili ke vzbouřeným stavům. V nedalekém Terezíně má podzemí dokonce několik pater, stejně jako v Litoměřicích. Někdejší královské město je možná nejpodvrtanější ze všech. Zdejší sklepení a podzemní chodby mají tři patra a nachodit v nich můžete až pět kilometrů. Zpřístupněných je jen několik stovek metrů, ale i to stojí za vidění.
Nejhorší pivo široko daleko
Litoměřice jsou jedním z nejstarších a nejzachovalejších měst u nás. Důkazem jsou například městské hradby – původně gotické, vybudované za vlády Karla IV. Jejich součástí byly bašty, z nichž jedna sloužila jako vězeňská kaple, kde působil jako ministrant později legendární lapka Václav Babinský. Výstavní náměstí se pyšní mnoha unikátními domy. Nad střechou jednoho z nich (dnešní radnice) se tyčí obří zelený kalich – odtud přízvisko U kalicha. Málokoho asi napoprvé napadne, že je ta bizarní věž přístupná. A co víc, že v ní kdysi zasedali konšelé. Věž nechal zbudovat v druhé polovině šestnáctého století pan Mráz z Milešovky, jemuž tehdy dům patřil.
Litoměřice bývaly královským městem a jako takové požívaly řadu výhod. Jednou z nich bylo i právo přednostního nákupu zboží. Každá loď, která tudy projížděla (město leží na soutoku Labe a Ohře), totiž musela vyložit své zboží a prodat zdejším, co si vyberou (lidé se pak chlubili tím, že chodívají lépe oblečení než měšťané v Praze). Ve čtrnáctém století tu byly založeny vinohrady a místní víno se dodávalo i na královský dvůr. V Litoměřicích se vařívalo i pivo, ovšem nevalné kvality, jak o tom svědčí citát z proslulé dobové básně Podkoní a žák: „Jediť kyselo as húby zapíjejíc litoměřickým pivem, jež vždy smrdí bahnem a dýmem.“
Město bohatlo, ale doba byla nejistá. Zvlášť začátkem sedmnáctého století. Bílá hora a následná třicetiletá válka znamenala pro Litoměřice pohromu. Měšťané však v době prosperity pamatovali i na pověstná zadní kolečka a vybudovali pod městem rozsáhlou síť sklepení a chodeb, v nichž pak ukryli své poklady (častokrát se tu pak schovávali sami s rodinami – zásobeni dostatkem jídla a sudy vína).
Nejen ve středověku se tu ale kopalo pod zemí. Tradici obnovili Němci, kteří tu rok před koncem druhé světové války začali budovat podzemní továrnu zvanou Richard (na svazích vrchu Bídnice). Prý tu pak ukryli i archiv a válečnou kořist – Richard proto dodnes láká hledače pokladů (podobné těm, kteří kopali ve Štěchovicích).
V Litoměřících žil Karel Hynek Mácha a město mu přirostlo k srdci. Lhostejní mu nebyli ani zdejší lidé – svědčí o tom fakt, že pomáhal hasit požár úplně cizího domu. Vyčerpaný pak onemocněl zápalem plic a pár dní na to zemřel. Bylo mu šestadvacet let. V Litoměřicích byl i pohřben, ale koncem třicátých let, když se město stalo součástí Sudet, a ty zase součástí rozpínající se Hitlerovy Třetí říše, byly jeho ostatky převezeny do Prahy a uloženy na Vyšehradě.
Lidé, kteří tu dnes žijí, jsou na své město hrdí (pokud vědí víc, rozuměj znají jeho historii, mívají ve zvyku se chlubit, jako kdysi jejich předkové, kteří se holedbali tím, že se oblékají lépe než Pražané). Je to tak v pořádku, aspoň jim pak záleží na tom, co se ve městě děje. Nejde přitom jen o památky a historii. Litoměřice lákají návštěvníky i na nejrůznější kulturní akce – jednou z těch zavedených je festival Litoměřický kořen, který pořádají začátkem léta v areálu přírodního divadla v parku na Střeleckém ostrově. Hrají tu hlavně české kapely (i když mezi těmi, které si sem zvykly jezdit, je dost těch, co těží z balkánské muziky – např. Traband, Neočekávaný dýchánek nebo Rudovous).
V Litoměřicích je toho k vidění hodně, a tak se vyplatí udělat přestávku a zajít do nějaké z mnoha zdejších restaurací. Ať už zvolíte jakoukoli, nebudete litovat. Můžete kupříkladu zůstat v té, z níž se sestupuje do jediných zpřístupněných sklepů a podzemních chodeb ve městě (Radniční sklípek).
Lázně, mauzoleum a Sedlo
Dominantou Českého středohoří je Milešovka (s 837 metry jeho nejvyšší vrchol), kam mívá namířeno i nejvíc lidí. Mnohem zajímavější – zvlášť teď na podzim – je ale cesta a výstup na Sedlo (měří 726 metrů a je nejvyšší horou tak zvaného Verneřického středohoří). Doporučujeme vyjít z vesničky Horní Vysoká, která leží zhruba dvacet kilometrů od Litoměřic směrem na Úštěk. Kdysi tady bývaly lázně. Jmenovaly se Jeleč – Geltschbad – a využívaly jako léčebné zdroje místní mírně radioaktivní prameny. V bývalém Rakousku-Uhersku zaujímal Jeleč ve vodoléčbě čestné místo hned za proslulými Lázněmi Jeseník.
Vydejte se po zelené značce, která vede ze začátku po silnici. Už po několika minutách vás ale pohltí les. Po druhém strmějším stoupání narazíte náhle na mohutnou stavbu připomínající kapli. Je to mauzoleum rodiny Schrollů, která vlastnila zámek (bývalou jezuitskou rezidenci) v nedalekých Liběšicích. Historici tvrdí, že tu v šerém dávnověku stávalo hradiště neznámého původu (snad keltské).
Cesta na Sedlo vede převážně listnatým lesem. Pod vrcholem, který je součástí národní přírodní rezervace, roste nespočet buků (spousta z nich už má svá léta) s bizarně tvarovanými kořeny. Posledních pár desítek metrů vás čeká příkřejší stoupání, odměnou je ale náramný výhled na celou českou kotlinu – tedy za předpokladu, že je dobrá viditelnost. Zpátky se vydejte po červené (sejděte po zelené a na rozcestí pod vrcholem pokračujte po červené). Dovede vás do Horní Vysoké jiným, převážně jehličnatým lesem. Počítejte minimálně s dvěma, spíš s třemi hodinami cesty.
STRUČNÁ FAKTA:
Litoměřice leží cca 65 kilometrů na sever od Prahy; dopravu obstarávají autobusy (z nádraží Florenc a Holešovice), nebo vlak (s jedním přestupem v Lovosicích). Autem se do Litoměřic dostanete nejrychleji po dálnici D8 (sjeďte z ní před Lovosicemi – ostatně, navede vás ukazatel). Národní přírodní rezervace Sedlo leží něco málo přes dvacet kilometrů od Litoměřic (směr Úštěk). Do Horní Vysoké vás dopraví i autobus, nejjistější je však doprava po vlastní ose (autem).
red
