Potkal jsem jednou na cestách sympatickou Izraelku, která se jen tak mezi řečí zmínila o tom, že má tři pasy. Měli jsme tehdy společnou cestu a já byl svědkem toho, jaká je to výhoda (nebo nevýhoda — záleží na tom, jakým pasem se právě prokazujete).
Přiletěli jsme do Chile a jí se nechtělo tlačit ve frontě pod cedulí „Extranjeros“. Namířila si to proto k přepážce označené „USA“, kde bylo pár lidí. Rychle se ale vrátila zpátky. Chilané totiž Američanům zavedli tak zvaný reciproční poplatek – za to, že musejí vyřizovat při cestách do Spojených států víza, vybírají od Američanů jednorázově několik desítek dolarů. Moji milou známou rychle přešla chuť předbíhat. Zčervenala a schovala americký pas někam hluboko do batohu. Místo něj se pak prokazovala pasem britským. O něčem takovém si můžeme nechat zdát – Čechům totiž není povoleno vlastnit vícero pasů (přesněji, nemůžeme mít dvojí občanství, museli bychom se nejprve vzdát toho českého).
Druhý pas se hodí, cestujete-li z Izraele do Sýrie nebo do Egypta (což je starý známý fakt). S americkým vízem v pase jste podezřelí v takřka každé arabské zemi, s izraelským razítkem ale hranice nepřekročíte. Úřad vám v takovém případě druhý pas vystaví, ale musíte důvod patřičně doložit.
Ale dost naivních představ. Lidí, kteří mají dva a víc pasů po světě moc neběhá. Daleko víc jich má jen jeden jediný, jako Češi. Jen s nimi asi nemají tolik starostí jako my v posledních několika letech. Měnili jsme je po listopadu 1989, po rozpadu společného státu se Slovenskem a po vstupu do Evropské unie. A čekají nás další nové doklady – s biometrickými údaji. Spousta lidí z toho nemá ale vůbec radost. Není divu, většinou jde o ty, kteří mají ve stávajících pasech víza (řeč je hlavně o vízech do Spojených států, ale i Kanady), a jakmile o starý pas přijdou, musejí o ně zažádat znovu.
Jak to tedy dnes je s českými pasy? A co všechno potřebujete k tomu, abyste si vyřídili nové? Budete-li dnes žádat o nový pas, připravte se na to, že po vás na obecním úřadě budou chtít 600 korun a že na něj můžete čekat až jeden měsíc. Pokud o pas zažádáte na ambasádě v zahraničí, dosahuje lhůta pro jeho vydání dokonce čtyři měsíce (v případě, že o pas z jakéhokoliv důvodu přijdete, vydají vám cestovní průkaz, na který dojedete domů). Potřebujete-li cestovní doklad rychleji, musíte zažádat o expresní pas (v řeči úředníků „pas bez strojově čitelných údajů a bez nosiče dat s biometrickými údaji“). Jeho vystavení trvá patnáct dní (v zahraničí šedesát) a platí jen půl roku.
Na problém s omezenou platností expresních pasů upozornila před časem Česká televize. Za jejich vystavení zaplatíte 1500 korun (čekat přitom můžete až dva týdny) a protože platí přesně jen půl roku, pustí vás v řadě zemí přes hranice jen tehdy, přicestujete-li ještě ten den, co vám úřad pas vystaví – což může být například u takové cesty na Nový Zéland doslova nad vaše síly a možnosti. Dokud se to nezmění, platí jediné doporučení: hlídejte si platnost vašich cestovních dokladů a požádejte o vydání nových s dostatečným předstihem. Půlroční lhůtu pro vypršení platnosti pasu dnes vyžaduje drtivá většina zemí, do kterých nejčastěji cestujeme, včetně těch, se kterými máme bezvízový styk.
A co všechno potřebujete k vydání nového druhu pasu s „nosičem biometrických údajů“? Stačí vám jen občanský průkaz. Fotografii si udělají přímo na místě.
Jakožto držitelé českých pasů nemáme moc výhod (i když patříme do Evropské unie, musíme platit například za vízum do Thajska, což lidé z ostatních členských zemí nemusejí). Zas tak úplně špatně na tom ale také nejsme. U přepážek imigračních úředníků ve Spojených státech jsou na tom všichni stejně – Brit jako Čech. A když vezmu v potaz všechny ty obstrukce a reciproční poplatky pro Američany (v Brazílii například platí na hranicích 100 dolarů), tak jsem za český pas i rád (přijmu-li fakt, že další prostě mít nesmím). Snad jen kdybychom jej už nemuseli tak často měnit…