Johnovi je pětačtyřicet, což je na Indiána docela slušný věk. Má obří, zavalitou postavu a dlouhé černé vlasy vzadu ledabyle svázané do culíku. Patří ke kmeni Paiutů, který žije u jezera Pyramid Lake. Potkal jsem ho v městečku Nixon, správním centru zdejší rezervace.Parkoval jsem před sídlem kmenové rady a viděl ho, jak se valí ke svému náklaďáku. Pozdravil mě, jako bych byl jeho starý známý a usedl do auta. Poodjel nějakých dvacet metrů, vybatolil se z auta a vyložil z korby dva igelitové pytle. Postavil je ke kontejneru, potom usedl zpátky za volant, objel mě a zaparkoval znovu před domem, v němž měl svou kancelář.
Živí se tím, že kontroluje rybáře, zda mají platné povolení, ale právě teď jich tu moc není, takže celé dny vysedává v kanceláři a buší cosi do počítače. Asi se i trochu nudí, a proto ochotně svolil k rozhovoru. Usmívá se po celou dobu, co s ním mluvím, ale moc sdílný není. Až dorazí další tlouštík a já zjišťuji, že málomluvnost je zdejším Indiánům vlastní.
Chtělo by to kasino
Rezervace u jezera Pyramid Lake patří k těm chudším. Přestože leží na území státu, v němž je povoleno provozovat hazardní hry, najdete v ní jen jednu malou hernu, a to navíc v oblasti, kterou v sezóně okupují turisté, převážně rybáři. Kmenové radě předsedala do konce loňského roku náčelnice Bonnie Akaka-Smithová, v prosincových volbách ji ale porazil Norman Harry. Ženy jsou v kmenové radě zastoupeny prakticky stejným dílem jako muži a řada z nich má velké ambice. O úřad zástupce náčelníka se kupříkladu ucházely hned tři. Kmenová rada se volí jednou za dva roky a má celkem dvanáct členů.
Většina usedlíků se živí rybolovem, další žijí z turistického ruchu, který je ale mimo sezónu minimální. Spousta lidí se proto z rezervace odstěhovala. Zatímco zhruba před deseti lety jich u jezera Pyramid Lake žilo nějakých 1600, v dnešní době je jich necelá tisícovka. Většina tady žijících Indiánů jsou mladí lidé a smutným faktem je, že řada z nich nemá práci. Nezaměstnanost dosahovala podle naposledy zveřejněných čísel alarmujících 44 procent.
Jaký rozdíl ve srovnání s rezervací, která leží nedaleko odtud na kalifornské straně hranic poblíž Sacramenta. Patří kmenům Maidu a Miwok, které tu před nedávnem vybudovaly honosné kasino. Spousta Indiánů v něm našla práci nehledě na zisky, které si mezi sebou rozdělují. Nejde o nijak zanedbatelné částky, Američané jsou totiž vášniví hráči. Podle statistiky z konce devadesátých let utratili v kasinech na celém území Spojených států astronomických 400 miliard dolarů. Z téže statistiky vyplývá, že hazardu obětují každoročně víc, než kolik utratí dohromady za filmy, muziku, knihy a další zdroje zábavy. Celá věc má i svůj rub. Přestože dosud nebyla vypracována žádná obsáhlejší studie, která by to potvrzovala, občasné průzkumy naznačují, že většina závislých gamblerů se rekrutuje z řad samotných Indiánů.
Každý má svůj mikrofon
V recepci nízkého, ale poměrně rozlehlého domku, v němž sídlí kmenová rada Paiutů, sedí asi pětadvacetiletý mladík a stejně jako John ve své kanceláři cosi ťuká do počítače. Zdraví mě aniž by zvedl oči od klávesnice. Má tak stodvacet kilo a mně napadá, že Paiutům je vlastní nejen málomluvnost, ale i tloušťka. Prohlížím si tiskopisy na pultu recepce a můj pohled upoutá fotografie dvou mužů. Z textu pod ní zjišťuji, že jde o otce se synem, kteří hrají na kytaru a chtějí zkusit štěstí v Hollywoodu. Žádají ostatní příslušníky kmene, aby jim finančně přispěli, rádi by se totiž v Los Angeles zúčastnili jakési soutěže. Vybavuji si, že jsem cestou sem míjel ceduli s nápisem Hollywood Road. Ulice rozhodně nepřipomínala místo, jehož jméno nesla, ale alespoň vedla tím směrem.
Mladík konečně zvedá oči od klávesnice a dává se se mnou do hovoru. Jmenuje se Howard a ochotně mě vede do místnosti, v níž zasedá kmenová rada. Sálu dominuje podlouhlý půlkruhový stůl. U každé židle je mikrofon a cedulka se jménem příslušného člena kmenové rady. Uprostřed není ohniště, jak by člověk čekal, ale menší stolek s několika židlemi pro ty, jejichž záležitosti rada projednává. Náčelník je příliš zaneprázdněný, aby se se mnou sešel, ale posílá za mnou svou zástupkyni. Ta potvrzuje, že se řada lidí stěhuje pryč. Přesto se tu prý pořád rodí dost dětí, a tak nehrozí, že by zdejší, nedávno vybudovaná střední škola zela prázdnotou. Na nedostatek návštěvníků si údajně nemůže stěžovat ani malý kostelík hned v sousedství sídla kmenové rady.
Hlásí se chudí příbuzní
Na území Spojených států existuje něco kolem tří stovek indiánských rezervací, z čehož vyplývá, že ne každý z více než pěti set kmenů dostal od vlády přidělen kus země, nehledě na to, že některé kmeny vlastní naopak i víc než jednu rezervaci. Indiáni si dodnes stěžují na to, že jim vláda vyhradila nepříliš atraktivní oblasti, v nichž se často nedá nic pěstovat, případně podnikat. Vláda proto hranice rezervací v minulosti několikrát měnila. Současná dohoda je z roku 1934 a mluví se o ní jako o zákonu o reorganizaci. Ani ten ale řadě kmenů nevyhovuje. Proto se Indiáni rozhodli pomoci si sami. První kasino na území rezervace ve státě, v němž byl jinak hazard zakázaný, otevřel kmen Seminole na Floridě v roce 1979. Vláda za to Indiány žalovala, ale neuspěla. O rok později se před soudem kvůli kasinům úspěšně hájili i Indiáni v Kalifornii. Od té doby jen ve zdejších rezervacích vyrostlo 54 kasin, která ročně dohromady vydělají víc než šest miliard dolarů.
Ze zisků Indiáni financují celou řadu věcí v čele s výstavbou infrastruktury a škol. Nemalou částku si pak rozdělují mezi sebe, což vede dost často ke sporům. Došlo to tak daleko, že se zjišťuje, kdo ještě je a kdo naopak už není plnokrevným členem kmene. Příslušníci různých etnik jsou totiž roztroušeni po celém území USA a ochotně se ke svým předkům hlásí jakmile zjistí, že by mohli mít podíl na lukrativních výnosech. Spory byly v poslední době evidovány v celé pětině z celkového počtu 61 kmenů, které mají povoleno provozovat herny. Jistý kmen v Kansasu dokonce v té souvislosti uvažuje o zavedení testů na DNA.
Paiutové jsou chudí, ale zatím prý o otevření velkého kasina či herny neuvažují. „Jezdí sem hodně lidí rybařit. V sezóně je tu živo,“ ujišťuje mě zástupkyně náčelníka a Howard přikyvuje. Přes zimu prý lidé dojíždějí za prací do nedalekého Sparks. „Jsme hrdí na to, že žijeme právě tady,“ říká mi zástupkyně náčelníka a nabádá mě, abych cestou zpátky zastavil na jednom z odpočivadel a chvíli se jen tak díval na jezero. Venku potkávám Johna, který znovu usedá do auta. Ptám se ho, jestli někdy uvažoval o tom, že by se z rezervace odstěhoval. „Chtěl bych někam, kde je teplo. Chtěl bych mít velkej dům na pobřeží a každej den jen tak sedět na verandě a nic nedělat,“ zasnil se na chvilku a pak se dal do hurónského smíchu.