Na světě už není moc míst, o kterých se dá mluvit jako o divočině. Nějaká se tu však ještě přece jen najdou. Jedním z nich je i národní park Te Urewera na Severním ostrově Nového Zélandu.Je to zvlášťní kus země, ale leží u jezera (Waikaremoana), takže není úplně nehostinný. Lidí tu nicméně nikdy nežilo moc; stahují se sem až v poslední době a hlavně v sezóně – jde totiž z větší části o jachtaře nebo rybáře. Přestože tu dost často pršívá, stojí za to se sem vypravit. Zdejší prales je jedním z nejzachovalejším na Novém Zélandu (najdete tu i mokřiny a hučící vodopády) a navíc se tu kdysi dávno psala historie. Park byl totiž poslední baštou domorodých Maorů – hlavně Te Kootiho, jehož příběh se časem změnil v legendu.
Přenesme se teď v čase do poloviny devatenáctého století. Te Kootimu je kolem dvaceti a bojuje na straně Britů proti vzbouřeným maorským kmenům. Po jejich porážce byl však obviněn ze špionáže a poslán do vyhnanství na ostrov Chatham. Te Kooti se celkem pochopitelně nechtěl smířit s tím, že stráví zbytek života na malém ostrově. Zosnoval proto útěk a v červenci 1868 se zmocnil zásobovací lodi, s kterou pak přistál znovu u břehů Zélandu. Požádal o milost, ale jeho žádost byla zamítnuta. Správce oblasti jej navíc vyzval, aby se vzdal úřadům. Te Kooti odmítl a začal s jakousi partyzánskou válkou. Přepadal osady přistěhovalců a Maorů, kteří je podporovali. Celkem za ním zůstalo zhruba 30 mrtvých Evropanů a dalších 20 Maorů. V té době našel útočiště v Te Urewera, kde se ukrýval dlouhé čtyři roky.
Úřady vypsaly na jeho dopadení odměnu. Vojáci se pustili neohroženě za ním, ale v pralese rychle ztráceli odvahu. Nevěděli kudy se dát a navíc mohli za každým druhým stromem tušit nepřítele. Vypravili se proti Te Kootimu několikrát, ale pokaždé utrpěli drtivou porážku. Nakonec uspěli s jinou taktikou. Celou oblast uzavřeli a stahovali kolem rebelů smyčku. Te Kootimu se ale povedlo na poslední chvíli uprchnout. Nové útočiště našel v nedaleké King Country, odkud vzkázal, že skládá zbraně. Britové na to s úlevou přistoupili. Pronásledování je stálo hodně sil. Za čas mu dokonce udělili milost.
Evropané se Te Urewera vyhýbali, až na misionáře, kteří se kmen pokoušeli přivést na víru. Lidé se tu v té době živili prakticky už jen rybolovem a řada z nich hladověla. Situaci se pokoušel zachránit Rua Kenana, který sám sebe označoval za následovníka Te Kootiho. Po vzoru kmenů z Coromandelu (východní výběžek Severního ostrova mezi Aucklandem a Bay of Plenty) nechal v Maungapohatu, osadě na úpatí stejnojmenné posvátné hory, vybudovat zázemí (pekárnu apod.) a zaručil tak alespoň jedné oblasti soběstačnost.
Te Urewera je dodnes divočina, přestože za národní park ji vláda vyhlásila až koncem padesátých let. Silnice tudy vede, ale z větší části je to jen prašná cesta a nevypadá to, že by se na tom v blízké budoucnosti mělo něco měnit. Lidí ubývá a ti, kteří zůstávají za hranicemi parku, žijí hlavně z turistického ruchu. V Te Urewera zkrátka vládne deštný prales.
STRUČNÁ FAKTA
Národní park Te Urewera leží v centrální oblasti Severního ostrova Nového Zélandu. Nejbližším větším městem je Wairoa. Park je nejsnáz přístupný autem (pronajatým nebo koupeným). Zajíždějí sem však i autobusy (z Rotorua nebo z Wairoa). Nejpopulárnějším výšlapem je čtyřdenní Lake Waikaremoana Track – přenocovat se dá v kempech nebo v chatách DOC (výšlap patří mezi prestižní tzv. Great Walks, jedna noc vás tudíž přijde na 28 dolarů). Ideálním obdobím jsou prosinec až únor (mějte však na paměti, že tu tou dobou bývá i nejvíc lidí, hlavně v lednu).
Užitečné odkazy
www.doc.govt.nz – stránky ministerstva pro ochranu životního prostředí (zkráceně DOC); najdete tu aktuální informace o národních parcích, počasí atp.
