Domorodci jí říkají Uluru, najdete ji v samém srdci australského kontinentu a ať už vidíte v mýtech a legendách něco víc než jen pohádky, nebo ne, musíte uznat, že má své kouzlo.
Australské vnitrozemí patří k nejteplejším místům na Zemi. Na jaře a v létě tu teploty běžně přesahují čtyřicítku. Zdejší poušť ale vypadá jinak, než ji známe kupříkladu z Afriky. Roste tu celá řada stromů, keřů i rostlin. A narazíte tu i na spoustu zvířat (třeba na největší stádo volně žijících velbloudů na světě).
I proto tu původní obyvatelé – Aboriginálové – dokázali přežít. Nejenže uměli najít podpovrchovou vodu, dobře věděli i kdy se mají kam vypravit, aby se vyhnuli úskalím nejproblematič tějších období roku. Evropané, kteří se v Austrálii začali systematičtěji usazovat až koncem osmnáctého století, měli za to, že se Aboriginálové jen tak „bezcílně potulují, zoufale hledajíc něco k snědku“. Ve skutečnosti stály za jejich přesuny z místa na místo léta zkušeností a pozorování. Kmen Anangu, který žil na území dnešního národního parku Uluru, rozeznával celkem pět ročních období (viz přehled na konci článku).
Už tehdy se zakládaly regulované požáry – vypálená místa se po dešti zazelenala a přilákala zvěř, kterou pak Aboriginálové lovili; a nejen to, navíc, stejně jako dnes, tak lidé předcházeli šíření požárů, které jsou ve zdejší buši v létě takřka na denním pořádku (vypálená místa a ožehnuté kmeny eukalyptů a akácií tvořila jakousi přirozenou hranici, za kterou se požár nešířil).
Dílo démonů
K Uluru (alias Ayersově skále, jak ji koncem devatenáctého století pojmenoval cestovatel William Gosse na počest tehdejšího premiéra státu Jižní Austrálie Sira Henryho Ayerse) putovali Aboriginálové i proto, že je pro ně posvátná. Podle legendy ji tu kdysi dávno, ještě před příchodem lidí, vyzdvihli ze země démoni. Později se místo stalo dějištěm zápasu se zlým duchem, kterého na lid Anangu poslal jiný kmen ze západu. K mýtické události odkazuje řada viklanů, jeskyní nebo jen štěrbin ve skále. Místa, která mají pro Aboriginály největší duchovní význam, jsou oplocená. Na některých se totiž dodnes konají posvátné rituály, i když už ve značně zredukované podobě, než tomu bylo před staletími.
Území patří oficiálně Aboriginálům, ale spravuje jej australská vláda (uzavřela s domorodci dohodu o tom, že si park pronajme na sto let). I z tohoto důvodu je dodnes možné na Uluru vylézt. Kdyby to bylo jen na Aboriginálech, na skálu by se nelezlo – oni sami to totiž nevidí rádi a vyzvývají návštěvníky, aby od toho upustili. Nejenže tím překračují tabu, ale navíc riskují své životy. Několik lidí už tu zemřelo (na srdeční zástavu, nebo se ze skály během výstupu zřítili) a každý mrtvý je pro Aboriginály důvodem k zármutku (něco takového těžko chápeme, ale vysvětlit by se to snad dalo i tak, že každý člověk, který k Uluru přicestuje, je jejich hostem a tím pádem za něj mají zodpovědnost).
Špička ledovce
Geologové jsou při výkladu vzniku Ayersovy skály a nedalekých skalních útvarů Kata Tjuta prozaičtější. I když ani jejich teorie není nezajímavá. Kdysi dávno se tu prý tyčily hory. Vlivem deště a větru ale erodovaly a vzniklá směs, která se usazovala na jejich úpatí, vytvořila jakousi desku (v případě Ayersovy skály z písku, v případě Kata Tjuta y kamene). Tu v průběhu dalších staletí zakryly další vrstvy usazenin. Později, když se Austrálie dělila od prakontinentu zvaného Gondwana (jeho součástí byla ještě Jižní Amerika, Antarktida, Afrika a indický subkontinent), došlo vlivem tlaků k vyzdvihnutí části oněch dvou desek (byly pevnější než to, co bylo kolem nich). Skalní útvary, které dnes obdivujeme jako Uluru a Kata Tjuta, jsou jen pověstnou špičkou ledovce – pod povrchem je prý jejich větší polovina (v případě Uluru mluví geologové až o šest kilometrů dlouhém pásu hmoty pískovcových usazenin).
Roční období podle Aboriginálů z kmene Anangu:
- Wanitjunkupai (duben, květen) – začátek chladných měsíců, přibližný překlad zní „ukládat se k spánku“. Na obloze se začnou tvořit mračna (tjuntalpa), ale ještě z nich tak často nepršívá
- Wari (konec května, červen, červenec) – období zimy, rána jsou mlhavá (nyinnga) a čas od času sprchne
- Piriyakutu/Piriya-Piriya (srpen, září) – piriya je teplý vítr, který v těchto měsících začíná vát od severu a západu. Zvířata se „probouzejí“ a poušť začíná kvést. Toto období (jakési jaro) je prý ideální pro lov klokanů
- Mai Wiyaringkupai/Kuli (prosinec) – nejbohatší období roku co se úrody týče, zároveň nejteplejší měsíc roku. Nad posvátnou skálou se občas zatáhnou bouřkové mraky a uhodí blesk (wanangara), ale neprší
- Itjanu/Inuntji (leden, únor a březen) – období dešťů, pokud hodně prší, bude dobrá úroda
STRUČNÁ FAKTA:
Vstupní branou do „srdce“ australského kontinentu je městečko Alice Springs. Národní park Uluru/Kata Tjuta leží zhruba 350 kilometrů na jihozápad. Do vesničky Yulara, která tu byla vybudovaná výhradně pro potřeby návštěvníků parku, se dostanete buď letecky (přímým spojem z Alice Springs), autobusem s nějakou z mnoha agentur nebo cestovních kanceláří nebo pronajatým autem. Yulara je plná ubytovacích zařízení, včetně kempu (Ayers Rock Resort Campground). Najdete tu i supermarket, ale pozor – koupit alkohol tu můžete jen na jediném místě, a sice v hotelu Outback Pioneer Lodge. Vesnička je v území tzv. Dry zone, což znamená, že vám tu nenalejí ani neprodají lahev, pokud tu nejste ubytovaní (kdekoliv v Yulaře).
Za vstup do národního parku Uluru/Kata Tjuta zaplatíte 25 dolarů, lístek přitom platí tři dny.