Koncem roku se už tradičně roztrhne pytel s nejrůznějšími anketami. Pozadu nezůstaneme ani my, rozhodli jsme se na to jít ale z opačného konce a sestavit žebříček nejhorších zemí světa. Brali jsme přitom v potaz různá hlediska – víc v prvním dílu seriálu.Když přijde řeč na země, kterým se dnes lidé vyhýbají, zmiňují se nejčastěji Irák, Afghánistán a Korejská lidově demokratická republika. V uplynulých týdnech se k nim připojily africké „stálice“ Somálsko a Súdán, o kterých se zas začalo mluvit, což nevěstí nic dobrého (mluví či píše se o nich jen v souvislosti s konflikty nebo živelními pohromami). Náš seznam ale zahrnuje i země, ve kterých je navenek všechno v pořádku – například Belgii nebo Madagaskar. Proč?
Kde jsou na tom nejhůř daňoví poplatníci?
Začněme třeba Belgií. Tahle malá země, kterou mimochodem čas od času zmítají národnostní spory, vévodí žebříčku zemí s nejvyššími daněmi. Lidé tu do státní pokladny odvádějí více než čtyřicet procent toho, co vydělají. To překonává i Skandinávii, o které se nejčastěji mluvívá právě v souvislosti s vysokými daněmi. Belgická vláda s tím chce v nejbližší době něco udělat, také proto, že vysoké daně (až 55 procent) nutí poplatníky podvádět a nepřiznávat všechno, co vydělají. Kdyby se to aspoň projevilo v sociálních vymoženostech jako ve Skandinávii, jenže velká část toho, co vláda vybere, slouží k úhradě státního dluhu…
Kde jsou na tom nejhůř stromy?
A proč je na seznamu Madagaskar? Tenhle ostrov v Indickém oceánu u pobřeží Afiky je přece rájem na Zemi, nebo ne? Navenek možná. Když se o zemi budete zajímat víc, případně tu strávíte delší dobu, zjistíte, že zdejší deštný prales doslova mizí před očima. V uplynulých několika desetiletích vzrostl počet obyvatel a s tím i množství polí, na kterých se pěstuje rýže. Ročně se tu prý vykácí 150 tisíc hektarů, není proto divu, že tu podle odhadů zbývá už jen 13 procent toho, co kdysi tvořilo čtvrtý největší prales na světě. Pokud by kácení pokračovalo současným tempem, nezbyl by na ostrově za necelých 30 let jediný strom. „Z Madagaskaru se může stát další Haiti,“ varuje zpráva organizace Worldwide Fund for Nature. V praxi to znamená, že tu pak budou na denním pořádku záplavy a sesuvy půdy.
Vláda se s tím snaží něco dělat a kácení trestá vězením nebo pokutami. Problém je v tom, že tu podobně jako v jiných afrických zemích vládne korupce. Jeden příklad za všechny – před několika lety udělala policie zátah ve vesnici Baketra a obvinila z nedovoleného kácení a vypalování pralesa celkem 71 lidí. Jen málo z nich se ale nakonec dostalo až před soud do Taolanara. Ve vesnici se mluvilo o tom, že se z toho většina obviněných vyvlékla poté, co uplatili starostu Pascala Emmanuela. Vtip byl v tom, že řadu z nich poslal kácet právě Emmanuel. Starosta to samozřejmě popřel…
Kde jsou na tom nejhůř muži?
Odpověď na tuhle otázku zní – v Rusku. Tamní mužskou populaci devastují alkohol, AIDS a tuberkulóza (nemluvě už o psychických problémech spojených s nezaměstnaností nebo službou v armádě). Průměrný věk Rusů rychle klesá – zatímco krátce před rozpadem bývalého Sovětského svazu činil 64 let, dnes už je pod hranicí 58 let (u žen je to stále ještě více než 70 let, přesně 72,2).
„Největším problémem je to, čemu říkáme „umělé příčiny“,“ citoval koncem loňského roku časopis New Yorker demografa Sergeje Jermakova. „Mezi ně patří vraždy, sebevraždy a, samozřejmě, alkohol.“ Rusové vypijí ročně v průměru 15 litrů alkoholu – zhruba jednou tolik, co Britové – a dvaapůlkrát víc než v jiných zemích Evropy jich končí život sebevraždou. Stejně rychle, jako stoupá mužská úmrtnost, klesá porodnost, demografové proto odhadují, že za 50 let bude ruská populace čítat jen nějakých 115 milionů lidí (v současnosti je to 146 milionů).
