Koncem roku se už tradičně roztrhne pytel s nejrůznějšími anketami. Pozadu nezůstáváme ani my, rozhodli jsme se na to jít ale z opačného konce a sestavit žebříček nejhorších zemí světa. Brali jsme v potaz různá hlediska – víc v druhém dílu našeho seriálu.Dnes vám prozradíme, v kterých zemích jsou na tom nejhůř prezidenti, kde majetní lidé a kde novináři.
Kde je i popelář víc než prezident
Pokud bychom brali v potaz jen to, jak často se v dané zemi střídají režimy (a s nimi se ujímají vlády i noví prezidenti), pak by zcela jistě vyhrálaBolívie. Od vyhlášení samostatnosti před 181 lety se totiž u moci vystřídalo celkem 193 různých režimů. V Bolívii si ale přesto přese všechno prezidenta váží. To v Indonésii ne. V nedávném průzkumu, nebo přesněji anketě, prováděné mezi dětmi a studenti rozličného věku, vyšlo najevo, že se prezident netěší ani zdaleka takové autoritě jako jinde na světě – v pomyslném žebříčku vysněných povolání skončil bezpečně na posledním místě. To samo o sobě nic nedokazuje, ale leccos to naznačuje.
Indonésie je stát ostrovů – pod správu Jakarty jich spadá na 17 tisíc – což vládu značně komplikuje. Tím spíš, že se na úřadech čile uplácí a zemí neustále zmítají národnostní a náboženské nepokoje. Pozorovatelé se shodli na tom, že největším problémem Indonésie je fakt, že v lidech hluboce zakořenil pocit bezpráví – nemají dovolání a proto se spravedlnosti domáhají vlastní cestou a prostředky. Nastolit v zemi právo a pořádek je prý momentálně nad síly jednoho muže či ženy (ať už prezidenta či prezidentky, nebo diktátora, popř. diktátorky). Bez funkční a neúplatné justice a policie si prý dotyčný nemá šanci zjednat jakoukoliv autoritu…
Jako v Bogotě…
Asi si domyslíte, při jaké příležitosti se užívá takového příměru, nebo ne? Vžil se hlavně v americkém tisku a symbolizuje jedno – řekne-li se, že na ulicích je to už jako v kolumbijské Bogotě, znamená to, že by snad pro lidi z toho kterého města bylo lepší, kdyby raději vůbec nevycházeli z domu. Bogotá se těší téhle mizerné pověsti už řadu let a na vině jsou, velmi stručně řečeno, příslušníci takzvaných Revolučních ozbrojených sil (FARC), s kterými marně bojuje jedna kolumbijská vláda za druhou. Trpí tím nejen lidé kdesi na vesnicích v horách, kde se odehrává nejvíc přestřelek a bojů, ale i v kolumbijské metropoli.
A právě tam jsou nejvíc „ohroženým druhem“ majetní lidé. Důvod je prostý – mají peníze na to, aby mohli zaplatit vysoké výkupné za unesené rodinné příslušníky, případně za sebe sama. Nejde přitom o nijak malé částky – většinou o statisíce dolarů. Není proto divu, že řada zdejších boháčů buď přesídlila do jiné země, nebo se obklopuje soukromou armádou. Časopis Newsweek přinesl před časem reportáž o životě jednoho z bývalých rukojmí povstalců z FARC, který dnes žije s rodinou za vysokou zdí, jeho dům je neustále pod dohledem kamer a i do nedalekého parku jej doprovází houf dobře stavěných chlapíků v neprůstřelných vestách. Jen v roce 2003 prý v Kolumbii zaznamenali na 3500 únosů lidí z bohatých rodin a škodu (rozuměj to, co bylo zaplaceno na výkupném) odhadli na 420 milionů dolarů.
Ajatolláh noviny nerad
Novináři to nemají snadné nikde na světě, ale nejhůř jsou na tom asi v Íránu. Koncem devadesátých let to přitom vypadalo docela nadějně – tehdejší prezident Mohammed Chatámí totiž vyhlásil svobodu tisku. Nadšení vydavatelé si tehdy pronajímali celé domy, nastěhovali do nich rozšířené redakce a s vervou se pustili do práce. Už za několik měsíců ale začalo zatýkání. Na vině přitom nebyl ani tak prezident, jako duchovní vládci země, přesněji ajatolláh Ali Chomejní, který označil zhruba patnáct titulů za „pátou kolonu nepřítele“ a nechal zastavit jejich vydávání. Patnáctka se nakonec rozrostla na několik desítek titulů a přibližně stejný počet žurnalistů se ocitl za mřížemi. Redakce prořídly a vydavatelé se znovu stěhovali do bytů a sklepů. A tak je to prakticky dodnes, přestože současní vládci o Íránu mluví jako o „demokracii“.
