Jen vy, ledovec a neskutečné ticho

Nazout si mačky a projít se po ledovci není v Norsku nic složitého. Co si tak dopřát i trochu adrenalinu? Ledovec Austdalsbreen je snem každého dobrodruha. Leží vysoko v opuštěných horách a jediná cesta k němu veden na kajaku napříč částečně zamrzlou přehradou. Výprava do světa věčného ledu může začít!

Ledovec Austdalsbreen

Mrazivé ticho na přehradě Styggevatnet proříznou tupé rány. Kylie poskakuje na svém vratkém kajaku a snaží se rozlomit ledovou kru pod sebou, kvůli které se už několik minut nehnula z místa. „Ještě čtvrt hodiny a cesta bude volná,“ volá na nás nezdolně chvíli před tím, než zmizí pod vodou její lopata. Teď už jí na zápas s ledem zbylo jen pádlo.

Večer se nezadržitelně blíží a my se hlemýždím tempem vzdalujeme od ledovce Austdalsbreen ve středním Norsku. Spolu se čtyřmi Španěly, dvěma Holanďankami a dvojicí průvodkyň pádlujeme uprostřed zasněženého království a pomalu se blížíme k cíli našeho dobrodružství, které ve skutečnosti začalo už před osmi hodinami. V chladném ránu, kdy ještě vzduch vysoko v horách štípal do tváří, jsme poprvé usedli do laminátových kajaků a sklouzli se s nimi ze zasněženého břehu na hladinu. Nejprve první zakymácení, náraz do ledové kry, a nakonec uvíznutí na mělčině. Kritický úvod byl za námi. Austdalsbreen jsme ještě vidět nemohli, jen jsme ho tušili. Jeho čelní stěna se vypínala osm kilometrů před námi, na opačném konci Styggevatnet.

Přehrada byla vybudovaná v roce 1990 a od té doby se neustále napouští vodou z tajícího ledovce. Leží v nadmořské výšce 1200 metrů, což sice není moc, jenže tak daleko na severu platí jiná měřítka. Většinu roku se tak po její hladině prohánějí psí spřežení a jen v létě se na pár týdnů cesta uvolní i pro kajaky.

Ledovec Austdalsbreen

Na šikmé ploše ledovce

„Držte se pohromadě a u břehu, místy je to tady hodně hluboké,“ opakovala nám Kylie. Čtyřiatřicetiletá průvodkyně pochází z Nového Zélandu a první, čeho si na ní všimnete, jsou její ruce – hrubé a vrásčité od věčného máčení v ledové vodě. Kylie led evidentně miluje. Na ledovci je jako doma i na Novém Zélandu, a když na jižní polokouli přijde zima, sedne do letadla a vyrazí do Norska. K Austdalsbreenu vozí návštěvníky už čtvrtý rok, ale ten pohled jí stále nezevšedněl. „Něco takového můžete vidět jen v Antarktidě, Grónsku nebo na Novém Zélandu. A tady v Norsku jsou ledovce tak dostupné,“ volala nadšeně Kylie, když se za zatáčkou poprvé objevil „náš“ ledovec.

Norsko - mapy

Nebyla to tak docela pravda. Hladina přehrady byla i v polovině července stále z velké části pokrytá ledem, který dovolil vyplout prvním kajakům teprve před čtyřmi dny. Bylo zvláštní poprvé v životě sedět v kajaku a hned řešit problém, jak manévrovat kolem ledové bariéry. Chvíli mi proto trvalo, než jsem zkoordinoval pohyby rukou a nohou, kterými se ovládá malé kormidlo, abychom se vždy přídí trefi li mezi kry. Těch tady nakonec bylo tolik, že jsme museli už tři kilometry před Austdalsbreenem kajaky odstavit u břehu a po třech hodinách na vodě dojít k ledovci po svých.

Bylo znát, že Kylie a Dominiku, její kanadskou kolegyni, nemůže nic vyvést z míry. Předem nás upozorňovaly na to, že se k ledovci ani nemusíme dostat, takže sedět v jeho těsné blízkosti muselo být malým vítězstvím i pro ně. „Tady všude kolem nás byl ještě před osmdesáti lety ledovec,“ ukazovala Kylie na holou skálu, na které jsme seděli. „Je ale těžké říct, jestli za to může globální oteplování. Ledovce se po tisíciletí zvětšují a zmenšují, takže je to spíš přirozený proces.“

Zatímco jsme na sebe navlékali všechno teplé oblečení, které jsme s sebou měli, Kylie s Dominikou rychle vyndávaly z ukrytých sudů lana, mačky a cepíny. Nebylo možné otálet, čas nás tlačil. „Nebude to dnes žádné horolezectví, spíš se jen kousek projdeme,“ vysvětlovala ochotně Kylie.

Austdalsbreen je jedním z 28 splazů Jostedalsbreenu, největšího kontinentálního ledovce v Evropě. Jeho čelní stěna je vysoká zhruba 30 metrů, v některých místech však máte pod sebou až 50 metrů ledu. Není to sice tak ohromující ledovec jako vzdálenější Nigardsbreen nebo Briksdalsbreen – jeho krása ale spočívá v něčem jiném. V naprosté samotě. Jen vy, ledovec a hlavně neskutečné ticho.

Opatrně jsme našlapovali po jeho šikmé ploše až téměř k hraně čelní stěny, z níž se postupně odlamují mohutné kusy ledu. Jistilo nás lano, na jehož konci pochodoval nejsilnější Španěl a na začátku Kylie, která neustále cepínem zkoumala, jestli pod navátým sněhem není ukrytá nebezpečná průrva. Nás, ledovcové zelenáče, totiž bilo do očí jen nápadně černé zbarvení ledu, které mají na svědomí usazené nečistoty ze vzduchu. „To je prach, který přiletěl z České republiky,“ mrkla na mě poťouchle Kylie a zavelela k návratu.

Když jsme dorazili zpět ke kajakům, bylo už pět hodin. „Bude to ještě dlouhá cesta,“ kývla Kylie ustaraně hlavou do dálky. Zatímco jsme chodili po ledovci, vítr nahnal většinu ker do středu přehrady, takže nám ledová bariéra téměř kompletně zatarasila cestu na druhou stranu. O prorockých schopnostech naší průvodkyně jsme se měli přesvědčit vzápětí.

Celý článek včetně mnoha dalších praktických rad a tipů na cestu, naleznete v časopisu Travel Digest 5/2009.

Mohlo by vás zajímat

ReportážeZrození kávy

Dálková světla Toyoty prořízla tmu a ozářila dům postavený z vepřovic. „ Jsme na místě,“ usmál se na mě řidič Juan. Ze…