Slovní spojení „profesionální cestovatel“ nemá rád. „Tak si představuji někoho, kdo má za sebou velkou organizaci, která ho vysílá tam či onam s profesionální výbavou,“ říká Martin Mykiska, 42letý dobrodruh.
Čím byste se dnes živil, kdybyste tehdy s přáteli neodjel do Rumunska, na svou první cestu?
O tom taky někdy přemýšlím, a moc mi to není jasné. Vystudoval jsem na elektroinženýra, ale v oboru mě to moc nedrželo. Myslím, že bych se možná věnoval novinařině, také jsem nějakou dobu dělal v humanitárním sektoru. Anebo bych s nějakým kamarádem něco provozoval na volné noze. Jenže já začal cestovat hodně brzy a bylo to ve mně, takže Rumunsko nerumunsko, asi jsem to měl ve hvězdách.
Co odpovídají děti, když se jich ve škole ptají, co dělá jejich tatínek?
Synkové o mně říkají, že jsem cestovatel, anebo že píši knihy. Bezesporu jsou pro mě nyní aktivity spojené s cestováním hlavním zdrojem příjmů. A je pravda, že bych to rád ještě nějakou dobu udržel. Plánů je spousta.
Dnes už cestujete i s dětmi. Jak jsou staré a kdy jste je vzal poprvé s sebou?
Ono to není tak, že „dnes už cestujeme s dětmi“. Díky tomu, že jsem na volné noze, tak jsem se jim mohl věnovat více. Rádi vyrážíme do přírody, podnikli jsme několik cest do milovaného Rumunska, pod stan kluci jezdí už od nejranějšího dětství. Co se zahraničí týče, tak se nám ale povedl jeden pětiměsíční pobyt v Himálaji, v indické oblasti Ladak (Malý Tibet), kde jsme žili v malé vesnici a já tam dobrovolně učil angličtinu. Klukům tehdy bylo tři a pět let a dodnes na to rádi vzpomínají. Dnes jim je o 6 let více.
Bylo to těžké rozhodnutí, odjet s nimi do Indie na pět měsíců? Nebo to bylo tak nějak samo sebou?
Člověk za ně má samozřejmě velkou zodpovědnost, ale naši kluci jsou relativně klidní. Na druhou stranu se život na cestách musí dětem přizpůsobit v nejrůznějších ohledech, tak je to nakonec pro mne mnohem méně náročné, než když jedu někam sám – to musím být úplně jinak samostatný a čelit různým úskalím.
Co všechno vám dalo cestování?
Cestováním jsem rozhodně získal nadhled. Už vím, jak kde co vypadá. Tím chci říci, že cestování automaticky nepřináší patent na rozum, ale na cestách jsem potkal hodně dobrých lidí, které si nosím ve svém nitru. Moc mne obohacuje znalost kultur, například rád poslouchám hudbu z nejrůznějších koutů světa. A také mě naplňuje, když lidé chodí na mé přednášky a projevují zájem o mé zkušenosti.
Celý článek včetně mnoha dalších praktických rad a tipů na cestu, naleznete v Travel Digest 9/2009.
