Dva jaci si se zálibou prohlížejí stádo pasoucích se samic. „Pojď, honem,“ povídá mladý starému. „Vyběhneme támhle na tu horu… tím je ohromíme – a pak, až slezeme, tak jednu dvě možná dostaneme.“ Starý se jen usmál. „Ani nápad. Půjdeme pěkně pomalu, v klidu. A až slezeme, dostaneme všechny.“
Ženská expedice Salewa Mont Blanc 2009 vyráží k vrcholu. 9 děvčat, 8 národností. Policistka, učitelka, studentka, novinářka, právnička, produkční, pracovnice charity, holka z rádia.
Nejmladší je 26, té nejstarší bude zítra rovných 40. Ta nejstarší jsem já.
Vyrážíme z nějakých 1400 metrů a někdo vepředu vyběhl dost svižně. Taky natahuju krok, ale vtom slyším velmi tichým, klidným hlasem:
„Nespěchej… Kam se ženeš?“
Paulo Grobel, jeden z průvodců. To on vyprávěl včera večer tu historku o starém a mladém jakovi. Nahoru půjdeme spolu.
„Víš co, pojď chvíli za mnou, ano?“ říká a na úzké pěšince mi nedává šanci, abych ho předešla. Pak už vidím jen jeho nohy. Našlapuje jako kočka, ale takhle pomalu žádná kočka nechodí.
Za čas se dostavuje klid. Vlečeme se do kopce, pak se střídáme. „Drž tempo,“ povídá, ale to se mi daří jen chvilku. Nohy pak samy od sebe zrychlují. Kamenitou morénu střídají led, kamení a sníh. Paulo jde první, zas mě brzdí.
Jdeme místy, kde stojí za to se rozhlížet. Je tu Dome du Gouter, hřeben Mt. Blanku, sníh se leskne, jak se do něj opírá slunce. Dnes a zítra má být krásně, pak hlásí přeháňky a bouřky.
Jako stroje na mačkách
„Prosím tě, vy tomu říkáte expedice? Je to normální choďák,“ řekl mi jeden známý před odjezdem. Myslím, že tady někde bude jeden z rozdílů mezi mužským a ženským lezením. Urvat vrchol, ulovit mamuta, zvítězit… Můj známý reprezentuje průměrnou mužskou skupinu. Ale já nechci závodit. Užívám si svobody, poslouchám své tělo, raduji se z té krásy, co mě obklopuje. Nejdřív mi hlavou běží nejrůznější myšlenky, během výstupu se pak dostávám do šťastného stadia, že už je jen pozoruji. Hora je dobrá, i kdyby se na ni vylézt nepovedlo.
V chatě Tete Rousse si dáváme čaj, nazouváme mačky a z 3160 metrů se chystáme do 3860. Před námi se zvedá hromada ledu a kamení a na jejím vrcholu, těsně pod hřebenem Aiguille du Gouter, se slunce odráží od menší stříbrné střechy. Yuri, nesmírně vtipná Japonka, to sarkasticky komentuje. Zatím se smějeme všechny.
Paulovo šnečí tempo mi začíná vyhovovat. Jdu jako stroj, pod mačkami se občas ozve kámen. Začíná mě bolet hlava. Vzduch lehce prořídl. Osvěžuji se pohledem na ty šťastné tváře lidí jdoucích seshora.
Zase se vynořuje vzpomínka na mého známého: „Prosím tě, Mont Blanc. Bude tam turistů jak na spartakiádě, a na vrcholu se budete mačkat minimálně v padesáti lidech!” Zatím to není tak zlé, spíš je to zábavné. Litevci, Irové, Němci, Kanaďané, Španělé, Poláci, Slováci, Češi, Američané. Lidé převážně stejné krevní skupiny. Jde z nich radost. Ze svahu už se stává pěkná stěna. Bolí mě hlava a třísla. Dozvídám se o sobě zajímavé věci. Tělo k tomu říká své a mysl se nedává zahanbit.
Celý článek včetně mnoha dalších praktických rad a tipů na cestu, naleznete v časopisu Travel Digest 9/2009.
