Spisovatelka a cestovatelka Iva Pekárková toho za svůj život zvládla tolik, že by tento rozhovor mohl vycházet na pokračování. To bohužel nejde, a tak jsme mluvily hlavně o emigraci do USA, kde se několik let živila jako taxikářka, o jejím ročním pobytu v Thajsku, kde onemocněla malárií a okusila opium, a také o současném životě v Londýně…
Pamatujete si, co jste měla v báglu, když jste v roce 1986 přistála v Bostonu po ročním pobytu v rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen?
Kromě nějakých zbytečností český psací stroj, který jsem hodlala co nejdřív použít. A taky ceduli nalezenou v Rakousku u lesní školky. Stálo na ní: Betreten der Kultur verboten, tedy Zákaz vstupu do kultury. Ještě dlouho mi pak visela na zdi v několika dalších bytech.
V USA jste se dlouho živila jako taxikářka. O čem tak člověk přemýšlí, když v noci řídí taxík v newyorských ulicích?
„Mám zastavit a naložit tohohle chlapa, nebo předstírat, že jsem ho neviděla? Vypadá ožralej, ale je to po dlouhý době konečně zákazník…“ – „Co si to dovoluješ, ty žlutej debile, vjet mi před chladič a přebrat mi kunčofta, kterej byl zaručeně můj?“ – „Jo, příště to tak udělám: budu vozit na předním sedadle baseballovou pálku a každýho, kdo mě rozčilí, praštím do palice!“
Takové a podobné intelektuální perly se vám obvykle honí hlavou. Ale občas, když třeba za deště vidíte, jak se na asfaltu odrážejí světla, když sledujete mraky a poletující stíny racků na kapotě, dostavují se i podstatně poetičtější nápady.
Pohybovala jste se i ve čtvrtích jako Harlem nebo Bronx. Jak to tam chodí?
Teď už úplně, ale úplně jinak, než koncem 80. a začátkem 90. let. Bývaly to vážně nebezpečné čtvrti, plné polorozpadlých domů obývaných bezdomovci nebo ještě lépe bezdomovci závislými na cracku, překupníky drog vyzbrojených mašinkvéry, paranoidními „bojovníky“ za osvobození černochů, kteří se začali drsně navážet do každého bělocha, který se tam prolnul. A taky to bývala čtvrť obyčejných místních lidí, kteří za vámi chodili a radili vám, ať radši jdete domů, protože tady je to pro vás vážně nebezpečný… Teď naštěstí éře cracku odzvonilo, spousta domů je opravená, paranoidní „bojovníci“ převážně zmoudřeli (vztahy mezi černochy a bělochy se v posledních letech skutečně výrazně vylepšily). Jen ti obyčejní, dobře to myslící lidé za vámi pořád chodí a radí vám, že byste na tahle místa neměli lézt.
Říká se, že minimálně dobrá polovina newyorských taxikářů neumí slovo anglicky. Je to tak?
No, teď když je to převážně cizinecká práce, žádní velcí jazykoví lumeni to nebývají. Sice každý musí projít testem angličtiny, aby získal licenci (včetně rodilých Američanů), ale ten se dá ožulit. Na obranu taxikářů musím říct, že spoustě zákazníků, kteří cosi opilecky melou na zadním sedadle za plastovou přepážkou a do toho vře město, skutečně není rozumět.
