Zapamatujte si: ledovcovou řeku nepřejíždějte moc rychle, jinak voda začne téct přes kapotu, ani moc pomalu, to pak nateče všude. Nikdy nestavte auto kolmo na proud, řeka by vůz mohla strhnout. A vždy si dopředu promyslete, kudy z řeky vyjet, jinak v ní zůstanete. Zapamatováno? Tedy jedeme! Čeká na nás velká jízda islandskou pustinou.
Jsme tu sami, a ta řeka nevypadá vůbec přátelsky. Valí se před námi kalná voda, je bělošedá a šedočerná, a tedy absolutně neprůhledná. Pane, to tedy bude maso… říkáme si nevesele. Nedá se nic dělat, tady neprovést pěší průzkum by mohlo znamenat sebevraždu. Takže kalhoty dolů, gumové ťapky a hůlky… aha, tak tohle je ledovcová řeka! Voda je opravdu jako led!
Proud je tak silný, že chvílemi mám problém udržet se na nohou. No, chceme na druhý břeh, nebo nechceme? Chceme!
Zapínám náhon na všechna čtyři kola, zařazuji redukovanou dvojku a pouštím spojku… Ať nás skřítci islandští ochraňují! Trvalo to jen pár desítek vteřin, ale bylo to jako věčnost, než se auto vyhouplo na opačný břeh. Tak, a je to! Na návodní straně je auto „umyté“ málem po okna.
Teď už nás nic nezastaví! Vyrážíme dál, do majestátné pustiny.
Island je v posledních letech docela módní záležitostí. Ale ten, kdo chce tento ostrov poznat opravdu „do morku kostí“ a komu v žilách koluje aspoň trochu dobrodružné krve, ten prostě musí sednout za volant auta 4×4 a vydat se do vnitrozemí. Zní to možná jako nedostupný sen, ale dělá to, většinou v kolonách pěti šesti aut, i stále více Čechů – protože to je prostě nezapomenutelné dobrodružství. Pojeďte s námi! A začneme pěkně po pořádku.
1. ETAPA – 780 km – SEYDISFJÖRDUR – LANDMANNALUGAR (1. – 6. den)
Moře je klidné, ale na otevřených palubách Nörrony to přece jen dost profukuje. Ale kdo by trávil čas v klimatizovaných prostorách lodi, když už je Island tak blízko! Netrpělivě vyhlížíme přes příď, kdy se ukáže „zaslíbená země“.
Konečně! V oparu nad horizontem se ukázal nejasný obrys temného pohoří. Vplouváme do fjordu, má stejné jméno jako městečko – přístav na jeho konci – Seydisfjördur.
Rychle pryč z lodi, vyrážíme po jediné silnici, která ze Seydisfjörduru vede. Ještě před několika roky tu byla úzká prašná silnička, ale teď jedeme po široké asfaltové silnici. Míříme jihovýchodním směrem po islandské „highway“ – Ring road No. 1, což je okružní silnice kolem celého ostrova, jejíž okruh byl uzavřen až v polovině 70. let, aby o dvacet let později byl opět přerušen katastrofální erupcí podledovcové sopky. Brzy končí asfalt a silnice je prašná a štěrková.
Zastávku u ledovcového jezera Jökulsárlón nemůžeme vynechat. Obrovská vodní plocha je pokryta krami, které se odlamují z čela ledovce. Tenhle pohled „dostane“ každého. Kempujeme na opačné straně silnice prakticky přímo na mořském břehu. Černá pláž je poseta kusy ledu, které příboj vyvrhuje na břeh. Stříbřitě zářící rozlámané kry na černém písku vypadají skoro přízračně. Od moře fouká ledový vítr. Dnes v noci si moc tepla neužijeme, myslíme si, když se zavrtáváme do spacáků. Vítr cloumá stanem, zvukovou kulisu obstarává příboj, ale usínáme spokojeně – vždyť jsme na Islandu!
Za městečkem s nevyslovitelným jménem – Kirkjubæjarklaustur – opouštíme RR 1 a vydáváme se na sever po silnici číslo F 206 k sopce Laki. Jaká to bude cesta, napovídá už samotné označení silnice – písmeno F před číslem znamená, že jde o horskou silnici, kde je nezbytné auto s pohonem všech čtyř kol.
PRVNÍ ZKOUŠKA OHNĚM
Takže vzhůru, pro nás a naše terénní auto začíná první zkouška ohněm, cesta se postupně stává horší a horší. Strmá stoupání a klesání, úseky s kameny výhružně vyčnívajícími z povrchu cesty. Tady se dá prorazit pneumatika prakticky na každém místě. Takže pomalu, na dvojku nebo i jedničku, a ty největší kameny opatrně objet. Laki, z níž je krásný kruhový výhled, se tyčí uprostřed asi 25 km dlouhé řady kráterů, které vznikly při zničující explozi v roce 1783. Krajina je tu tvořena lávou porostlou mechem ve dvou barvách – světle šedým a sytě zeleným a úseky s černým pískem, respektive sopečným popelem.
První etapu naší cesty uzavíráme přesunem po další vnitrozemské silnici F 208 s názvem Fjallabak Nyrdri (Severní stezka za horami) do oblasti barevných hor – Landmannalaugar. Cestou si uděláme malou odbočku k dalšímu jezeru Blautulón (Modrá laguna), a ejhle, kudy to vede cesta? Jezerem! Sice jsme to viděli na mapě, ale do poslední chvíle jsme byli přesvědčeni, že cesta povede po břehu. Nevede.
Chcete-li pokračovat, musíte si dodat odvahu a vjet do vody. Hloubka u břehu není příliš velká, ale dno se svažuje, a tak se člověk úzkostlivě drží při okraji. Tak tady uvíznout by nebyla žádná legrace – široko daleko ani živáčka, nepotkali jsme jediné auto. Jít pěšky někam pro pomoc by znamenalo ujít asi dvě desítky kilometrů k frekventovanější cestě F 208. Ale žádný problém nenastal, zřejmě jsme zadobře se skřítky, kteří nás ochraňují, a tak pozdě odpoledne dorážíme bez úhony do kempu v srdci barevných hor.
Je tu sice poněkud „přelidněno“ – oblast je velmi oblíbená a z opačného směru se dá přijet i osobními auty, ale tentokrát nám to nevadí. Chceme si hlavně odpočinout. A máme tu vynikající příležitost… Na okraji kempu u lávového valu se spojují dva potoky – horký a studený – a právě v soutoku je optimální místo na koupel. A tak se spolu s dalšími vyvalujeme jako tuleni v příjemně teplé lázni a nechce se nám ani pomyslet na to, jak se budeme oblékat ve studeném větru.
2 etapa: LANDMANNALAUGAR -LAN HVERAVELLIR HVER (7.-1 10. den)
Islandu otevírá hodně obtížná, ale zato jedna z nejkrásnějších cest v jižní části vnitrozemí – Fjallabak sydri (Jižní stezka za horami), kterou projedeme po silnicích F 261, F 210 a F 232.
Kdykoli píšu nebo přednáším o islandském vnitrozemí a používám slovo „silnice“, tak si vždycky uvědomím, jak moc se toto slovo liší v islandském a kontinentálním pojetí. Islandská „efková“ silnice je v mnoha místech jako trať, kterou si v našich podmínkách vytvářejí milovníci „off-roadů“ na bývalých tankodromech, a leckde ještě obtížnější.
Začátek naší cesty je u brodu přes řeku Gilsá, kde začíná silnice F 261. O této řece je známo, že patří k velmi zrádným – dílem ledovcová (vytéká z ledovce Tindfjallajökull) a dílem typická horská se spoustou přítoků. Je přítokem mohutné řeky Markarfl jót, protéká širokým kamenitým řečištěm, kde se obtížně určuje směr průjezdu.
Ale podařilo se! Jedeme dál!
Pokračujeme širokým údolím – Soutěskou trollů – a pak nás cesta vyvede na jakousi náhorní plošinu. Po levé ruce míjíme zvláštně tvarovanou horu Einhyrningur (Jednorožec) a za dalších několik kilometrů odbočíme doprava k okraji kaňonu řeky Markarfl jót. Kolmé skalní stěny tu mají výšku od sta do tří set metrů.
KLOBOUK A LOSOSOVÁ ŘEKA
Za řekou se tyčí další zajímavá hora Hattfell, tedy Dámský klobouk. Uznejte, že Islanďané dávají horám docela zajímavá jména… Až na řeky – u jejich pojmenování se jim už asi tolik fantazie nedostává. Když je řeka plná lososů, tak se prostě jmenuje Laxá – tedy Lososová řeka. Když má něco do činění s ledovcem, tak se v mnoha případech jmenuje Jškulsá, tedy – to by vás ani ve snu nenapadlo: Ledovcová řeka. A tak se stejná jména mnohokrát opakují.
Pokračujeme severovýchodním směrem až ke křižovatce se silnicí F 210. Odtud nás čeká asi patnáctikilometrový přejezd černou písečnou pouští (Mľlifellsandur) při severním okraji ledovce Mýrdalsjškull až k hoře Mľlifell (Mluvící hora).
Jízda pískem je pohodlná a příjemná. Řádné vystupující kameny, žádné prolákliny, žádná stoupání ani klesání. Po pravé ruce máme jiskřící ledovec, po levé zase pásy hor. A naproti nám se nad černou pouští zvedá zelená pyramida hory Mľlifell. Působí skoro neskutečně – kde se tu vzala v té jednotvárné rovinaté písečné poušti? Idylka pohodové jízdy končí u úpatí hory. Voda z tajícího ledovce zaplavuje planinu, a tak vytváří řeku širokou asi půldruhého kilometru. Ale hloubka je malá – 10-20 cm – a někde z vody vystupují písečné ostrůvky. A směr průjezdu je jasný – je vytyčen žlutými kolíky. Jediné, co by nás tady mohlo potkat, je uvíznout v mokrém písku nebo jílu. Pouštíme se do dalšího dobrodružství. Tentokrát docela pospícháme, vědomi si pravidla, že bahnem se má jet rychleji, aby se auto nestačilo zabořit.
A tak voda a bláto stříká na všechny strany, stěrače nestačí čistit přední sklo. Když zastavujeme na druhém břehu, máme černé bahno až na střeše. Pomalu se nedá ani poznat, že náš terracan má vínovou barvu. Do salonu bychom takhle asi nemohli.
U ZLATÉHO VODOPÁDU
V dalších dnech se pohybujeme po lehčích cestách, na skok se zastavíme u vodopádu Gullfoss (Zlatý vodopád) – údajně nejkrásnějšího vodopádu na Islandu. A samozřejmě – další „povinná“ zastávka – gejzír Strokkur, který je pracovitým bratrem gejzíru Geysiru. Islandština dala světu jméno pro erupce vroucí vody a páry a dnes už pomalu nikdo neví, že je to slovo původem islandské. Zatímco gejzír Geysir už mnoho let odpočívá, jeho brácha Strokkur (Máselný sud) „erupuje“ do výšky cca 25 metrů každou čtvrthodinu pro potěchu přihlížejících.
No, ale je tu moc lidí, a tak prcháme na sever po vnitrozemské silnici Kjšllur se zastávkami v Kerlingarfjšll (Pohoří čarodějnic) s podobně barevnými horami, jako jsme viděli v Landmannalaugaru, ale navíc s četnými vývěry horké vody a páry, a v nedaleké další termální oblasti Hveravellir.
3 etapa: HVERAVELLIR -HVER SEYDISFJÖRDUR SEYD (11.14. den)
Od Hveravellir, kde jsme opět měli možnost Hveravellir se vykoupat v přírodním termálním bazénku, pokračujeme po cestě, která nás vede na sever k jezeru Mývatn (Komáří jezero), aktivní sopce Krafla, nejmohutnějšímu vodopádu Islandu a Evropy Dettifossu (průtok až 500 m2 za vteřinu). Podle zásady – to nejlepší (a nejobtížnější) nakonec – se pouštíme po silnici F 88 do nitra Islandu. Na jejím začátku jistě nikdo nepřehlédne tabulku, že nejbližší čerpací stanice je vzdálena 268 km. A v terénu, pardon – na islandských vnitrozemských silnicích – si každé auto řekne o dost víc než v našich končinách. Takže nádrž vrchovatou a případně i rezervní kanystr, jeden nikdy neví. První část cesty -asi 60 kilometrů – jedeme pustinou a lávovými poli, ale cesta je dobře upravená. Pokračujeme na jih k sopce Askja. Okolní krajina se mění. Černá lávová pole jsou překryta pemzovou drtí. Všude kolem vyčnívají z béžové pemzy černé lávové vyvřeliny nejroztodivnějších tvarů. Máme dojem, že kolem nás jsou zástupy skřítků a trollů, kteří předstírají nehybnost jen v okamžiku, kdy se na ně člověk zadívá. Stačí se k nim ale otočit zády – a ožijí.
Ostatně, neptejte se Islanďanů, zda věří na skřítky – samozřejmě vám řeknou, že ne, ale v duchu si budou myslet něco jiného. Vždyť tito „neviditelní lidé“, jak je nazývají, je provázejí po celou jejich tisíciletou historii pobytu na Islandu. Ke kaldeře sopky Askji musíme jít několik kilometrů pěšky, je tu zima, fouká ostrý vítr, ale boční kráter Vítí (Peklo) je zatopen příjemně teplou vodou, i když poněkud páchnoucí sírou. Ale kdo by si nezaplaval v kráteru aktivní sopky? Tak to musíme vyzkoušet!
Čeká nás ještě jeden cíl, vyvrcholení našeho čtrnáctidenního putování – ledová jeskyně Íshellir (Hádejte, co znamená název v překladu. Ano, správně! Ledová jeskyně se jmenuje „Ledová jeskyně“.) Několik kilometrů před ní je na kusu lepenky napsaný výstražný nápis: Difficult river crossing! Contact ranger! Bože, říkáme si, vždyť jsme tu byli loni a předloni, a žádné „diffult river crossing“ tu nebylo – jen potok s malou hloubkou. Dobrá, jdeme vyhledat rangera, kterým je asi dvacetiletá slečna.
Říkáme: „Tak co se děje?“ „Letos je řeka jiná,“ odpovídá. „Je v ní hodně vody a silný proud, je nebezpečná,“ dodává ještě a krčí rameny, když říkáme, že tam přesto pojedeme. „To je váš problém.“
PROCHÁZKA NITREM LEDOVCE
Za chvíli dojíždíme k potoku, který si pamatujeme z minulých let. Fujtajbl! Děsivě prudký proud černé vody křižuje cestu. Tak tohle tady opravdu nebylo! Otáčíme a vracíme se do kempu u chaty. Ráno moudřejší večera – to není jenom známé přísloví, to je i pravidlo pro ledovcové řeky. V noci se ochladí, ledovec přestane odtávat a řeky, které z něj vytékají, mají po chladné noci o hodně menší hloubku.
Ráno následuje druhý pokus – rangerka měla pravdu. Potok křižující cestu vypadá téměř idylicky – jedeme! O kus dál je parkoviště, odkud se jde k jeskyni pěšky. Snad sto metrů dlouhý tunel do ledovce se stěnami, jako byste je vykrajovali lžičkou, a ze stropu se line modrá záře. Do jeskyně se jde po uzounkém štěrkovém chodníčku podél ledové stěny a vedle hučí mohutná řeka. Na konci tunelu je rozlehlá jeskyně s dírou ve stropě. Tudy vstupuje světlo, které ozařuje vnitřek. Jedním slovem – ledový chrám.
A tady naše cesta končí – už nám zbývá jen se vrátit zpátky do civilizace a pak do přístavu, odkud nás Nörrona odveze zpátky na kontinent. Ale už jsme ztraceni, Island je silnější než my, musíme se sem vrátit, musíme se sem vracet…
Já osobně to dělám od roku 2001 každé léto, Ledová země si to přeje…
NAŠE TIPY KDE SE DOČÍST VÍCE
Jan Sucharda, autor této reportáže, napsal o své milované zemi už dvě knihy. První je čistě fotografická publikace Island – země neznámá, druhou je unikátní průvodce Island autem. Druhá zmíněná kniha shrnuje jeho čtyři cesty po vnitrozemí, velice podrobně popisuje místní cesty, a zájemcům tak dává možnost na cestu se precizně připravit a poté ji bez problémů absolvovat díky autorovým praktickým a velice podrobným radám. Více informací o publikacích, o Islandu i spoustu krásných fotografi í najdete na www.jas-hrotovice.com
JAN SUCHARDA, fotograf a publicista, řadu svých výprav po Islandu podnikl svým autem na vlastní pěst, přesto doporučuje: při cestování po vnitrozemí je dobré jezdit v koloně nejméně dvou či více vozidel. Vůz totiž může vypovědět službu, uvíznout v písku či lávě, nebo se nedejbože může „utopit“ při brodění.
JAK NA TO – ISLAND AUTEM:
1. Lodí s vlastním autem
V tom případě je nutné dojet do dánského Hanstholmu, odkud odplouvá loď Nörrona, která vás asi za 50 hodin plavby doveze na Island – do přístavu Seydisfjördur. Loď odplouvá každé úterý v 11 hod. Cesta se dá pořídit již od 890 EUR za 2 osoby a osobní auto (za obě cesty). Rezervace předem je nutná (loď jezdí jen 1x týdně), nejlepší je provést ji přes cestovní kancelář specializovanou na Skandinávii.
2. Letecky a půjčeným autem
Přímý let na Island trvá kolem čtyř hodin, nejvýhodněji v současnosti vycházejí lety z Berlína, odkud se dají letenky pořídit již od 10 000 Kč, z Prahy pak (pouze s přestupem) od 15 000 Kč. Na letišti v Keflavíku (asi 50 km od hlavního města Islandu Reykjavíku) je poté možné půjčit si auto. Proto je nezbytné mít s sebou embosovanou kreditní kartu. Půjčení terénního auta velikosti Suzuki Jimny vyjde na 10 dní na cca 1300 EUR, malého osobního auta pak na cca 800 EUR.
3. V rámci organizované expedice
Stále oblíbenější možností, jak toto dobrodružství absolvovat, je projet Island v rámci expedice organizované nějakou cestovní kanceláří. V České republice se na tento typ cest specializuje brněnská CK Periscope, jejíž výpravy „Island vlastním autem“ osobně vede (a auto řídí) autor této reportáže Jan Sucharda. Zájemci se trajektem přeplaví na Island, po kterém poté dva týdny putují svými auty ve skupině pěti, šesti i více vozů.
KDE JE MOŽNÉ SPÁT: Ve vnitrozemí je několik kempů. Zde je možné spát ve vlastním stanu, v autě nebo v chatě (zde jsou společné „ložnice“ a je nutný vlastní spacák). V národních parcích se nesmí přenocovat – ani v obytném autě – mimo kemp. Pokuta za přestupek se může vyšplhat hodně vysoko. Za ubytování v kempu ve vlastním stanu dáte v přepočtu asi 250 Kč za osobu, v ubytovně se snídaní pak ve spacáku přenocujete za cca 1000 Kč, v hotelu ve dvoulůžkovém pokoji s příslušenstvím a se snídaní přespíte přibližně za 2000 Kč.
NA CO SI DÁT POZOR: Vylodění v Seydisfjörduru je hodně pomalé a islandští celníci dost aut podrobně prohlížejí. Hlídají především drogy, ale také limity dovozu potravin a alkoholu. (Je dovoleno: 3 kg potravin/ osoba, 1 litr tvrdého alkoholu, 6 litrů piva, 1 litr vína – přičemž je možné dovézt dvě z těchto tří položek.)
S ČÍM POČÍTAT NA CESTĚ: Benzin a nafta stojí nyní v přepočtu zhruba 30-33 Kč za litr. Jízda po vnitrozemských silnicích se někde podobá jízdě v obtížném terénu – na pneumatikách (nejsou nezbytné speciální terénní) by měl být dobrý vzorek. Ve vnitrozemských kempech nelze nic koupit (kromě Landmannalaugaru, a tam mají jen kávu, sušenky, a možná chleba). Je nutné mít vlastní zásoby.
CO SE NESMÍ: Ani ve vnitrozemí se nesmí jezdit mimo cesty, tedy „offroudit“. Hlavní cesty jsou dostatečně zřetelné, méně frekventované cesty vyznačují žluté kolíky. V roce 2009 si jedna posádka auta z České republiky zajezdila mimo silnici, a tahle „legrace“ ji stála 1100 EUR…
UŽITEČNÉ KONTAKTY:
www.iceland.org (vládní stránky)
www.island.cz, www.periscope.cz (CK Periscope Skandinávie)
www.jas-hrotovice.com/island (autorovy stránky o Islandu)
