Dá se s politikem vést rozhovor, v němž slovo politika téměř nepadne? Dá, avšak zpovídaný musí být ještě něčím jiným: třeba šlechticem či diplomatem. Karel Schwarzenberg měl navíc v občance uvedeno, že je lesník a hospodský. Koho jiného se zeptat, kam zajet v Rakousku pro víno, či kam zajít ve Vídni na něco dobrého?
Na cestách jste vlastně celý život. Baví vás to ještě vůbec?
Méně než dřív, přiznávám. A hlavně zamlada jsem dělal cesty, při nichž jsem opravdu cestoval. Dnes necestuji, pouze se přemisťuji. Nastoupím do auta či do letadla a pak se přesunu do hotelu. Navíc, na rozdíl od dob mého mládí, si jsou všechny hotely teď tak podobné, že už je nuda tam vlézt. Dřív si pamatuji, že byl londýnský hotel rozdílný od pařížského a italský měl svoji přesnou tvář. Teď je všechno na jedno brdo, všichni se učí od Američanů, čímž je cestování mnohem nudnější.
Když jezdíte po Evropě, pronásledují vás historky o vašich dávných předcích? Všech těch slavných polních maršálcích…
…anebo taky flamendrech. To se mi stalo svého času v Paříži s Havlem před nějakými osmnácti devatenácti lety. V Palais Royal dělal ministr kultury pro Havla
recepci, kde byli všichni velcí básníci a spisovatelé, bylo to opravdu neuvěřitelné shromáždění. Prezident se mě optal, zda náhodou s tím místem nemá také moje
rodina něco společného. A já mu řekl, že jo, ale že to není žádná velká sláva, protože jeden můj prapradědeček žil
popravdě řečeno nemravným životem – za Napoleona III. to bylo, tedy zhruba před 150 lety. On tady seděl s nějakým kámošem a dvěma velice elegantními kráskami pařížskými, které tehdy
v Palais Royal měly svůj revír jako další velké pařížské kurtizány. No a on tam s nimi chlastal. Tehdy byla velká móda mramorových desek na stolečcích a on, když povstal a dal si toho šampaňského příliš, uklouzl, rozbil si hlavu o tu
mramorovou desku a dva dni na to zemřel. Ale alespoň byl předtím v krásné společnosti. I takové historky někdy rodinu připomínají. Vypadal opravdu báječně, znám jeho pomník a portréty, musel
být pro ženský úchvatný a využíval toho bohatě.
Je nějaká cesta, kterou byste si třeba rád zopakoval?
Už to bude tak čtyřicet let, to jsem jel Burgundskem, díval se na překrásné památky během dne a večer pak s kamarádem pečlivě vybíral nejlepší restaurace v okolí a příjemné hotýlky. To byla neskutečná cesta. O zábavu bylo postaráno, tak bych to rád zopakoval. A pořád je ještě hodně cest, které jsem vždy chtěl udělat, ale už se mi to asi nepodaří.
A nestýská se vám po těch starých časech? Netoužíte občas jen tak někam vyrazit na pár dní?
O tom jenom sním – samozřejmě, že bych rád, třeba do Paříže nebo do Říma, abych neměl žádnou práci, toulat se po městě, dívat se na památky, vyzkoušet si nějaký malinký hospůdky, které by mi tam někdo známý doporučil. To by bylo překrásné, ale bohužel se to neděje. Nemám na to prostě čas. Bohužel, když někdo tak jako já udělá takovou pitomost, že založí novou politickou stranu, tak si tím pokazí zbytek svého života.
Kam se rád vracíte?
Velmi rád mám Řím, kdykoliv. Pořád ještě rád jezdím do Afriky, to jsem si před nějakými čtyřiceti lety oblíbil, a i dnes se tam rád podívám. Což o to, je mnoho míst… Alespoň jednou za čas jedu rád do Ameriky.
A po Čechách jezdíte rád kam?
Po Čechách jezdím samozřejmě moc rád. Doma jsem v okolí Orlíku, Čimelic. Překrásné také je, když člověk jede do severních Čech a vidí třeba Milešovku, to je něco neskutečného, ta sopečné krajina člověku opravdu učaruje.
Nemáte někdy dojem, že se cestování nějak zvrtlo a že lidé jezdí po světě jak šílení…
Samozřejmě, vznikl nesmyslný turistický průmysl. K čemu je vyrazit do neznámého města jen kvůli tomu, aby si někdo odškrtl, že tam byl? To je pro mě hrůza.
Jednou jsem uváděl vaši přednášku na britské ambasádě a najednou jsem se dostal do úzkých: nevěděl jsem, jak se řekne anglicky kníže. Vy jste mi napověděl, že prince. Jaké to je, když cestujete do anglofonních zemí a ukáže se, že jste vlastně princ?
Není na tom obvykle nic zvláštního. Já jim to za prvé nikdy sám neřeknu, a za druhé jsem v tom nikdy vlastně žádný rozdíl nezjistil. Navíc už to nemá tu důležitost, co dříve. Je nás méně a méně, rozpouštíme se v ostatním obyvatelstvu…
Jednou jste mi říkal historku o tom, že jste někde poznal na první pohled afrického aristokrata podle plachosti…
Ano, bylo to v Anglii, v benediktinské škole, na jednom setkání jsem tam zahlédl jednoho muže a fascinovaně jsem ho pozoroval. Pak jsem se zeptal a hostitel mi řekl, že je z africké královské rodiny. A jak jsem ho poznal? Podle plachosti, skromnosti.
Nemáte dojem, že ty staré dobré ctnosti aristokratů nyní naší zemi i světu chybějí?
Víte, celý náš svět mizí, a s nimi i tyto vlastnosti. Jsem si docela dobře vědom, že to vše mizí do minulosti, tvoří se úplně nový svět, nová společnost. Uvidíme, jaká bude.
Kam vlastně patříte nejvíc? Do Vídně, nebo do Prahy? Na váš zámek v rakouském Murau nebo třeba na Orlík?
Vždycky byl můj hlavní domov Orlicko. Jeden můj rakouský kamarád mi jednou volal a říkal, že mě marně shání a kde
že jsem… A já jsem říkal, že jsem byl doma… A on: V Murau?! Ne, na Orlíku – odpověděl jsem mu. Byla to taková automatická podvědomá odpověď. Doma se cítím samozřejmě také v Murau či v Turrachu, ve Vídni, v Praze… Tam všude jsem prožil část života a k těmto místům se váže mnoho mých vzpomínek. Prapůvodně pro mě ale bylo doma tam v krajině mezi Čimelicemi a Orlíkem, ale jináč jsem doma na několika místech, kde vzpomínám na první lásky, staré kamarády, na místa, kde chodím do hospody, a všichni hned vědí, co mi mají přinést.
Kam chodíte do hospod ve Vídni?
Když jsem ve Vídni, mám rád tu klasickou vídeňskou kuchyni, tak jako v Římě miluji římskou. A ve Vídni si tedy dávám vařené hovězí a podobné věci. Teď se třeba vynořila jedna prastará hospoda, která byla slavná už před sto lety, objevuje se v románech před první světovou válkou, legendární byla za dob mého dědečka, pak zapadla a byla to popravdě řečeno opravdu mizerná putyka. Teď ji někdo převzal a mají tam skutečně klasickou vídeňskou kuchyni na vysoké úrovni. To mě potěšilo. Jmenuje se Eisvogel, Ledňáček, a je v Prateru.
V čem cítíte hlavní rozdíl mezi atmosférou Prahy a Vídně?
Jedno je vinné, druhé pivní město. Jedno je specifické vínem, které roste kolem Vídně, tady vše určuje pivo. A to ovlivňuje základní rozdíl mezi restaurací a hospodou, i když se samozřejmě i ve Vídni pije pivo a v Praze víno. No a vídeňská klasika je hovězí, zatímco my tady spíše uctíváme prasátko. Je to i proto, že tady nikdy nebylo tolik přebytečného dobytka jako ve Vídni, kde svého času přišla obrovská stáda z Uherska. My jsme s masem šetrnější, a máme proto více plněných věcí. Dobrá česká kuchyně je plná slov jako plněný, nadívaný a podobně. Toho už je ve Vídni mnohem méně. Ovšem klasická česká kuchyně mizí, protože je strašně pracná. Nejlepší české moučníky sice teoreticky existují, ale už je nikdo nedělá, protože jsou velice pracné. A aby byly opravdu výtečné, musí se těsto propracovat, nechat ležet, propracovat, a to několikrát za sebou. Mrzí mě, že to trochu vymírá.
Říkáte Vídeň, víno – kam jezdíte za vínem? Do rakouské oblasti Wachau?
Wachau má nejlepší víno. Znám tam hodně vinařů.
A jaké? Někde u Dürnsteinu? Ptám se, protože tam moc rád jezdím na víno…
V Dürnsteinu také, samozřejmě… A pak také ve Weissenkirchen, kde je Jäger a Prager, oba mají vynikající vína. Trošku venku je Jamek, v Mauternu velice doporučuji Nikolaihof, ti mají biovína, ale opravdu neskutečné kvality, a pak je ve Wachau k doporučení také Knoll. Vinaře, ty já si ještě pamatuji, i když mi někteří už umřeli.
Vždy jste rád vykládal historku, že máte v občance po celý život napsáno jako profesi lesník a hospodský.
No, to už je za mnou, celý podnik jsem předal synovi a obě tyto činnosti jsem tedy opustil.
Před časem jsem byl s vámi ve Washingtonu u tehdejší ministryně zahraničí Riceové a diplomaté, a nejspíš i ona, fascinovaně čekali, jak jí jako správný aristokrat políbíte ruku…
Ano, ano, to bylo zajímavé. Ale jak jsem říkal, celkově to není cestování, pouze přemisťování. Politici jsou si všude velice podobní… I když paní Riceová je nesporně velice šarmantní, což o to. Tedy zajisté mi je milejší než nějaký zarostlý chlap! Ale kromě šarmu to bylo velice příjemné i tím, že je velmi inteligentní a je radost s ní jednat.
Když jednáte po světě, co lidem říkáte o České republice? Máte nějakou krátkou defi nici češství na dvě tři věty?
Říkám jim, že to je malá středoevropská země, která má pestré a složité dějiny. A že pochopit je není úplně lehké. Ale málokdy jsem potkal někoho, kdo by nevěděl při schůzce alespoň to, co mu nachystala jeho kancelář, a kdy by alespoň netušil, s kým mluví.
A musíte jim často vyvracet onu tak trochu urážlivou větu, že Češi si neumějí vládnout?
No já si tu větu mnohokrát musel vyvracet především sám sobě!
Bavíme se o Rakousku a nedá mi tedy se nezeptat: Proč Rakušáci na Čechy hledí stále tak přezíravě?
Základní problém je, že jsme si tak podobní, či že jsme spíš identičtí. Já vždycky tvrdím, že jsme jeden národ ve dvou jazycích. Podívejte: asi vás nenapadne žádný občan Laosu nebo nějaký Peruánec, kterého nesnášíte. Ale nejspíš byste mi dokázal vyjmenovat pár sousedů či příbuzných, kteří vám jdou valně na nervy. A s Rakušáky to je stejné. Jsme si s nimi tak příbuzní a podobní, že si jdeme na nervy. A co je zajímavé, že si vytýkáme stejné vlastnosti, které máme společné. Pokud se podíváte na to, co nám vyčítal prezident Masaryk, tedy že se musíme odrakouštit, je to úplně stejné, jako když si lidé ve Vídni vysvětlovali, že to a to je jejich nešťastné české dědictví. Prostě to šoupeme na toho druhého.
V dějinách ty vztahy nikdy nebyly ideální…
Jistě, mohou za to i složité dějiny. Za první republiky jsme si udělali mýtus zlého rakouského utlačovatele, pod kterým jsme úpěli, a pak jsme zjistili, že jsme spadli do režimů, v nichž to úpění bylo trochu větší. Rakušané ve svém pohledu na Čechy také prošli složitým vývojem, za starého Rakouska byla silné emigrace z Čech do Vídně a do Dolních Rakous – dodnes to je vidět ze jmen na obchodech či v telefonních seznamech, najdete tam spoustu českých jmen. Jenže většina z těchto emigrantů v 19. století byli chudí lidé, třeba Ziegelböhme, tedy cihláři, krejčí, služky. A bohatý vídeňský buržuj se na ně díval spatra. Jenže vždycky jsme měli hezký holky, a tak nevyhnutelně po dvou třech generacích tam měl každý nějakou českou babičku. Ale tu zapíral. A z toho komplexu už je jeden důvod, proč se na Čechy nyní dívají přezíravě. Já jsem znal spoustu Rakušanů, kteří měli česká jména, ale když jsem se jich zeptal, zda vědí, co znamenají, tvářili se stejně, jako kdybych se jich zeptal, jestli si zrovna neuprdli. To byl docela zajímavý zážitek!
A co válka, jak ta to ovlivnila?
Pak jsme jim dali dost dobrý důvod, aby nás neměli rádi – kvůli těm vyhnaným nebožákům, kteří přišli do Rakouska v roce 45 a 46. Při brněnském pochodu smrti zemřeli i staří lidé a nemluvňata. Ti, co přežili, přišli v tak hrozném stavu, že dodnes si to v té části Rakouska staří pamatují. Pak jsme byli ti zlí lidé za železnou oponou, ti zločinní komouši tam vzadu, což nám také moc nepomohlo. No a pak se otevřela hranice a objevili se naši milí občané, kteří si, promiňte, v těch rakouských krámech občas něco šlohli. Já si pamatuji, jak jsem jednou šel ve Vídni s přítelkyní do nějakého obchodu a mluvili jsme spolu, a najednou slyším majitelku, jak říká prodavačce: Dej si pozor, to jsou nějací Češi, ať tady něco neukradnou! To si dodnes pamatuju, to byla vážně dobrá historka…
Když mluvíte o historkách, je pravdivá ta, že na jedno z prvních rakousko-českých jednání dorazila z Čech delegace ve složení Klaus, Dienstbier a Schwarzenberg a z Rakouska přijel Klestil, Vranitzky a Klima?
Ne Klima ale Lacina, to byl ministr financí a velice vážený pán, vídeňský Čech, který ještě uměl česky. Chodil ještě jako dítě do české školy. No ano, ale jinak se to opravdu tak seběhlo, bylo to v Židlochovicích. Zní to možná jako anekdota, ale je to pravda!
Taky občas cituji vaši větu, že nechápete, proč jste lezl do politiky, když jste mohl seděl v Murau na zámku a chodit na kamzíky…
Teď hlavně říkám, že v politice jsem z naštvanosti. Nejsem dobrý člověk, nejsem dobrotivý, nechci lidem pomáhat, ale když už mě něco nasere, tak na to obyčejně reaguji. Ale doufám, že když to takto říkám, že mně zase nebudou lidé vytýkat, že mluvím sprostě. No, možná mi to vytýkají oprávněně, protože k tomu mám sklony. Vždyť já se ani nemůžu podívat do novin. Hned to je zpět!
Chodíte ještě na ty kamzíky?
Ne, vůbec! Po mé operaci srdce bych tam toho asi mnoho nedokázal. Hlavně když je sníh, a to je právě to nejkrásnější období. Kamzičí říje je v listopadu, a to je tam hodně sněhu, musíte si prošlapat cestičku až někam nahoru. Na ty strmé srázy bych už asi nevylezl. Každé období života má své radosti. A tohle já si už asi neužiju. A navíc: do Murau se nyní už málokdy dostanu, nemám na to čas. Přiznávám, že procházky tamějšími lesy mi dosti chybějí.
Když mluvíte o naštvání z politiky, co říkáte těm, kteří vám nyní opakují onu stále častější větu, že je to už u nás štve tak, že snad někam utečou… Co jim radíte?
Zůstat! To ostatně platilo i za komoušů či za protektorátu. Lepší je zůstat a snažit se dát věci do pořádku. Žádné životní nebezpečí tu nehrozí, a kdyby každý utekl, ničemu nepomůže. Každý se musí snažit na tom místě, kde je, tam, kam ho pánbůh postavil. A máme opravdu za úkol starat se především o svoji vlastní zem, pak až o něco jiného. A kvůli pohodlí jít někam pryč? To ne. Asi už jsem starej a ještě postaru vychovanej. To mně nepřipadá jako vhodný postup. Když jsem se sem vrátil, všem jsem tehdy řekl: Teď mě už nikdo nevyžene, i kdyby čert na koze jezdil. Žil jsem 41 let venku, děkuju, bylo to krásné, zajímavé, bylo to dobrý, ale teď chci žít tady. Konec.
Ptal se: Jan Rybář, novinář, fotograf, lektor (www.amaze.cz, www.janrybar.cz).
