První otázku položil on: „Nevydává vaše vydavatelství nějaký bulvár, že?“ Ujistil jsem ho, že rozhodně ne. A on mi vysvětlil, že vede válku, a nemluví třeba ani s Reflexem či Týdnem, protože jejich majitelé bulvární tituly vydávají. Michal Viewegh si podobnou razanci může dovolit. Je zdaleka nejprodávanějším a nejoblíbenějším českým autorem posledních dvaceti let.
Omlouvám se za nepříliš originální první otázku, ale zeptat se musím: Cestujete?
Já jsem spíš průměrný cestovatel – a jsem trošku línej. Kromě dovolených jezdím na autorská čtení a v rámci toho něco poznávám. Takto jsem byl třeba v Izraeli, Číně, na Tchaj-wanu. Základní cestovatelské sny jsem si splnil již v 90. letech, byl jsem třeba dva měsíce v Americe. A teď jezdím na dovolené, když se daří, když se knížka dobře prodává, naposled jsme byli na Mauriciu nebo v Thajsku. Moc rád mám Hvar, kam jezdím patnáct let na jedno místo. Možná to je pro někoho takzvaná měšťácká dovolená, ale mám tam známé Chorvaty, znám restaurace, navíc tam i pracuju. Je pro mě příjemné, že prostředí znám a nemusím se na nic ptát. To mám rád.
A vaše postavy také cestují? Tedy kromě postav knihy Účastníci zájezdu…
Já rád ta místa z cest využívám jako novou kulisu pro příběh, takže třeba Čínu, kde jsme byli s několika spisovateli, jsem využil jako kulisu pro román Příběh nevěrné Kláry. Italové, kteří podle knihy natočili film, to ovšem pozměnili, není tam Čína, ale Benátky. Tedy změny více než drobné.
Co jste jim na to řekl?
Když autor prodá zahraniční produkci práva, nemá už na výsledek vliv. V Čechách to je jinak, tady mám možnost vše ovlivnit.
Nemáte pocit, že se cestování nějak zvrtlo? Že lidé jen jako šílení jezdí po světě?
Já to tak neberu, pro mě je cestování přirozená kompenzace chtě nechtě osamělého povolání – já prostě nejsem mezi lidmi, strávím hodiny před počítačem. Tedy je mi příjemné někam vypadnout. Příjemné je i to, že se člověk nechá rozmazlovat, že si užívá luxus, který si dříve užívat nemohl. To jsem spíš s rodiči jezdil do kempů… Takže když se teď ubytovávám v pětihvězdičkovém hotelu, vážím si toho.
Když se vás v cizině ptají, co to je ta Česká republika, co jim říkáte? A máte nějakou definici češství?
Takové ty známé banality, jako Havel, Jágr a tak dál. Vysvětluji jim, že nejsme Srbsko. Ale definici češství jim neříkám, protože ji sám nemám.
Máte ještě nějaký cestovatelský sen?
Já žádné velké ambice nemám – rád se, jak už jsem říkal, vracím na Hvar, a také každý rok v zimě jezdíme do Dolomit na lyže. Rád se zase někdy vrátím do Francie. Ale nejsem ten typ cestovatele, že bych snil o Ohňové zemi. Plánujeme s kamarády pánskou jízdu k padesátinám, což už bude za dva roky, uvažujeme, že bychom vyjeli za něčím exotičtějším.
Nemáte někdy pocit, že je lepší být v klidu a sedět doma?
Zrovna vloni jsme si se ženou říkali, že když jsme na Hvaru v Chorvatsku byli už v červnu, že by pak bylo vlastně hrozně příjemné užít si léto na Sázavě. Už jsme také absolvovali několik domácích dovolených v Čechách, třeba v jižních, kdy popojíždíme autem, vždycky se někde ubytujeme a pak chodíme pěšky. K tomu se chci v budoucnu vracet čím dál víc. Tady to vážně mám moc rád. Najednou zjišťuji, že to u nás vlastně neznám, a to přesto, že dělám zhruba 30 čtení ročně po celé zemi.
Co vás teď v ČR zaujalo nejvíc?
Ledasco, třeba nová knihovna v Liberci. Nebo Litomyšl, což je krásné město plné příjemných kaváren a čajoven. Bohužel jsou i odstrašující případy měst, v nichž se nic nezměnilo, a kde dát si slušný oběd je neřešitelný úkol.
Teď se v Tatrách natáčel Román pro muže. Byl jste se tam podívat?
Ano, před dvěma týdny, z toho mám opravdu dobrý pocit, jsou tam skvělí herci. Donutil, Vladyka, Hybnerová a tak dál. U toho filmu jsem psal scénář. Psát scénář je trochu svébytný žánr, já se to učím za pochodu. Ale vždycky říkám, že kdybych potkal někoho, kdo tady umí scénáře psát, že mu to milerád přenechám.
Tedy vlastně říkáte, že tady nikdo moc neumí psát scénáře. A knihy?
Já o scenáristice nemůžu úplně mluvit, protože to zase tak nesleduji. Co se literatury týká, já už vážně mám asi tu profesionální deformaci, že se mně vážně líbí máloco. Protože čtu čtyřicet let a sám píšu, a je běžná věc, že autoři mají hodně vyhraněný pohled. Nicméně se obávám, že česká próza neprožívá zrovna nejlepší období – desetiletí, či dvacetiletí. Kdybychom měli vyjmenovat těch dvacet skvělých románů za dvacet let, tak s tím budeme mít vážný problém.
Samozřejmě kromě těch dvaceti vašich románů!
Jistě, tak jsem to přesně myslel!
Mimochodem, tak mě napadá, že moje žena miluje tlusté historické romány od Edwarda Rutherfurda…
…moje žena taktéž miluje tlusté romány různých autorů a čte takové ty Dany Browny a podobné věci.
A netušíte, proč moje žena miluje Rutherfurda, a mě ty knížky nudí?
To nevím, já toho autora neznám. Ale čtenáři mají prostě rádi tradiční vypravěčství, protože se ke knížce mohou vracet. Mně často vyčítají, že to přečetli za tři dny. Což já beru jako kompliment, ale oni jako kritiku. Kniha se má číst tak čtrnáct dní. No a moje žena čte ledasco, i fantasy, romance, ale i stejné věci jako já – máme hodně oblíbených autorů, které máme rádi oba. Ale i když čte různé ty Aragorny, já se tomu neposmívám, přiznávám každému právo na únik do snů…
Co rád čtete? Tedy kromě svých knih…
No, já si ve svých knížkách samozřejmě nečtu… Snažím se číst moderní světovou prózu. Teď jsem třeba četl Juliana Barnese, což je kniha, kterou bych chtěl jmenovat i na Knihu roku. Je to románový esej o umírání, dost zvláštní záležitost, ale mně se to moc líbilo.
Ve vašich životopisech se píše, že napůl žijete v Praze a na Sázavě. Kde jste víc?
Mám v Praze byt v domě u Nuselské radnice, je to dům, který postavil můj pradědeček, tedy k tomu místu mám i sentimentální vztah. Musím říct, že to je hodně příjemné. Už jsem si zvykl na převážení věcí a parkování z bytu do domu v Sázavě. Ale když se rozhodnu, tak jsem tam za 35 minut. A obráceně. Takže opravdu mám dva životy. Můžu žít v poklidu venkova, a když mě to tam nudí, tak přejedu sem a můžu tady chodit do kin a divadel. Rodina samozřejmě často jezdí se mnou – i děti tady mají víc možností, co dělat.
Účastníte se někdy oblíbených hospodských debat, zda z měst utíkat na venkov, nebo naopak z venkova do měst?
Já v Sázavě do hospod moc nechodím, ony nejsou moc dobré, tedy hospodského života se neúčastním. Co se útěků Pražáků na venkov týká, vím, že často končí návratem, znám hodně lidí, kteří přišli zpět. Oni si lidé venkov často idealizují a romantizují. Ale když tam pak tři neděle prší, všude je bahno, jsou tam dvě tři zakouřené hospody a kino hraje jednou za týden, tak to může omrzet. Chce to mít na to náturu a být na to zvyklý.
Zjistil jste něco moudrého o životě na malém městě?
Popravdě řečeno jsem spíš takový hybrid. Já v Sázavě nevstupuji do žádných vztahů. Na poli, kde jsme postavili barák, vznikla taková osobitá sousedská komuna – je tam dalších dvacet baráků, dvacet dalších rodin, a my většinou žijeme v rámci té komuny, což je příjemné. Jsou to lidi nezatížení předsudky, jako někteří Sázaváci. Moje žena tam založila mateřské centrum, takže pořád jsou u nás nějaký ženský a děti. Ale do maloměstských vztahů a klevet já nevstupuju. Občas se mi něco donese, ale já to ignoruju.
Vloni jsem vás zahlédl ve Valticích v Salonu vín, mezi stovkou nejlepších moravských i českých moků. Pijete moravské víno rád?
To jsem byl s kamarády na pánské jízdě! Moravské víno mám moc rád a do Salonu vín jezdím již pravidelně asi pět let, abych si udělal s kamarády takový průřez tím, co je dobré. Už mám řadu oblíbených vinařství – Sonberk asi nejvíc, Znovín, brával jsem víno od Špalků… Takže moravské víno posuzuju jako poučený laik. Víno je pro mě životní styl.
Kolik se dohromady prodalo vašich knih?
Já si přesná čísla nevedu, jen to odhaduju – vždy si zhruba připočtu k tomu milionu sto tisíc, co jsem uváděl minule, dalších třeba sto tisíc prodaných kusů nového titulu. Poslední knihy, Románu pro muže, se prodalo přes sto tisíc. Tedy vím, že v celkovém součtu to je přes milion, ale nevím, jestli to je milion sto, nebo milion tři sta…
Na českém trhu je ovšem bestseller skoro vše, čeho se prodá víc než tři čtyři tisíce. Vaše prodeje jsou tedy neuvěřitelné…
Já se snažím hrát fér a opakuju, že na tom tzv. úspěchu měla podíl jistá šťastná náhoda, což je asi pravda. Nebyla to jen náhoda, protože náhoda, jak známo, přeje připraveným. Já jsem tady prostě byl v roce 1992 s humoristickým románem Báječná léta pod psa o životě jedné milé rodiny za socialismu. A na podobný román, který to vše nějak odlehčí, se asi čekalo. Na úspěch tohoto románu se to začalo nabalovat. Ale na druhou stranu, kdybych dalšími knihami zklamal, tak by se to nestalo.
Já se na ta čísla prodaných knih ptám proto, že mi v hlavě uvízla otázka jednoho mého bývalého kolegy, který s vámi dělal rozhovor pro Magazín MF DNES a ptal se, zda vás neděsí, že pokud budete psát a prodávat tak rychle, za pár let nebudou domácnosti alespoň bez jediné vaší knihy…
To je moje základní ambice: ani domácnost bez Viewegha!
Když to tak počítám, možná už to není daleko…
No, já nevím, říkat, že už jsou opravdu všude, by bylo asi domýšlivé, ale kdybychom to opravdu začali zkoumat, asi bychom se dobrali poměrně lichotivých čísel…
Máte touhu napsat něco úplně jiného, v jiném stylu, z jiné oblasti? Třeba detektivku z Kambodže?
Detektivku ano, z Kambodže ne. Já myslím, že už to dělám. Například novela Andělé všedního dne je úplně odjinud, je úplně o něčem jiném. Krátké pohádky pro unavené rodiče jsou také úplně z jiného ranku. Já rád střídám žánry, neopakuju se. Teď píšu humoristický román Biomanželka o mé biomanželce. Je to tedy mojí ženou volně inspirované, ne, že by to byla reportáž o ní. Vyjde na podzim.
Před lety jste vedl různé větší či menší bitvy s literárními kritiky. To ještě pokračuje?
Měl jsem na to přijít dřív, ale asi před čtyřmi lety jsem si dal předsevzetí, že o tom už nebudu psát a nebudu o tom mluvit. Což kupodivu dodržuji – už nevstupuji do mediálních polemik, nemám potřebu někomu něco vysvětlovat nebo vyvracet. Já se nezměním, já budu psát furt stejně. Pravda je i to, že tón těch kritik se mění, již nejsou tak nenávistné. Těch dobrých recenzí bylo teď několik. Pořád je ale více těch lidí, u nichž mě nezajímá, co píšou.
Dalším tématem pro vás byl boj s politiky či zoufalství z jejich činů… Viz například Báječná léta s Klausem. Pokračujete v tom ještě nějak?
V tom jde o to najít hranici mezi tím, nebýt věčným rebelem, věčným podepisovačem petic, a na druhé straně nebýt sobcem, který si hraje na svém písečku někde na Sázavě, griluje si a nezajímá se, co se tady děje. Politické aktivity se nyní snažím dělat už minimálně, ale když se mě kamarádi typu Borise Hybnera nebo Evy Holubové zeptají, zda se potkáme na Hradě na protiklausovské demonstraci, tak tam prostě přijdu. Protože si dodnes myslím, že to je špatný prezident a ideologicky bezzásadový politik, demagog a tak dále. Ale seznam podobných lidí by byl hodně dlouhý. Marasmus české politiky je nyní opravdu strašný. Já jsem chtěl psát politickou satiru, ale nakonec jsem od toho ustoupil, protože mi to nepřipadá legrační. Je to smutné a já se z toho nechci pokoušet vydestilovat nějakou legraci.
Platí ještě, že každou knížku napíšete za dva měsíce?
Už jsem zvolnil, chci mít také čas odjet třeba na hory. Takže se rozmazluji, i pokud jde o nasazení, teď píšu třeba tři čtyři měsíce, například ten román Biomanželka. Tedy se vlastně flákám. Vím, že bych měl napsat dvě tři stránky za den, když se mi to povede, jsem spokojený. Někdy jich napíšu pět, někdy jednu. Tak to chodí.
Na začátku jste zmínil vaši kampaň proti bulváru, jak to vlastně bylo?
Před pěti lety jsem žaloval vydavatele tehdy ještě týdeníku Aha, jmenuje se Sebastian Pawlowski, o pět milionů. Snažil jsem se – naivně – vytvořil precedent, že soud dá poprvé bulvárnímu vydavateli pokutu – ono se to tedy nejmenuje pokuta, ale nemajetkové odškodnění – tak vysokou, aby ho to mrzelo. Když jim dávají dvě stě tisíc, tři sta tisíc, což je úplné maximum, co tady kdy kdo dal, a jestliže vydavatel bulváru jen za televizní reklamu utratí ročně 130 milionů korun, což tehdy Pawlowski přiznal, je to směšný nepoměr. A dá se z toho vyvozovat, že takové rozsudky jsou nepřímou pobídkou pro bulvár: pište si dál, co chcete, lžete, skandalizujte, vulgarizujte, vůbec nic se vám nestane.
Pokud vím, zkoušel jste to opravdu hodně houževnatě, že?
Absolvoval jsem dvě kola. U městského soudu jsem to vyhrál a oni mi přiřkli nemajetkové odškodnění ve výši 50 000 korun, u vrchního soudu mi přiřkli 150 000, tedy dohromady 200 000 Kč. Ale já jsem jen na soudních poplatcích, což je nevratná částka, zaplatil 400 000 Kč plus honoráře právníkům. Tedy jsem čtvrt milionu v minusu z vlastních peněz. A vedu dál bitvu s bulvárem. Teď mi zamítli odvolání k Nejvyššímu soudu a já jsem požádal pana doktora Sokola, aby mě zastupoval, tedy jsem změnil právníka, a podali jsme ústavní stížnost.
Umíte si představit, že se jednoho dnes probudíte a zjistíte, že už vás psaní nebaví? A že byste třeba chtěl být hasič?
Je to dost odstrašující představa. Znám samozřejmě z literární historie příklady spisovatelů, kteří se odmlčeli a pak už třeba nikdy nic nenapsali. Já se tomu nebezpečí snažím čelit tím, že se neopakuji, že hodně střídám žánry: povídky, pohádky, fejetony, novely, romány… I tematicky to dost obměňuji. Psaní mě pořád hodně baví, teď mám třeba tři čtyři témata rozpracovaná. Ale co já vím, co bude, až mi bude šedesát, sedmdesát. Stát se to může. Příklady vyhoření spisovatelů tady vidíme. Ale já se pořád cítím v plné formě!
MICHAL VIEWEGH (nar. 1962) je zdaleka nejúspěšnější český spisovatel období po roce 1989. Napsal dvě desítky knih, které vycházejí v obrovských nákladech, té poslední, Románu pro muže, se prodalo přes 100 000 kusů, což je výsledek bezmála neuvěřitelný. Úctyhodný je též seznam zahraničních překladů jeho knih i filmů, které byly natočeny podle jeho předlohy. Kritici ne vždy sdíleli nadšení jeho čtenářů, jak však říká v tomto rozhovoru, v minulosti se je naučil ignorovat a důsledně tak činí dodnes.
