Text a foto: Jan Rybář
Kde začít? Ve vlhkém tropickém pralese na úpatí posvátné hory? Nebo v mokřadech, kde se nad člunem v korunách stromů honí opice a lidé jsou jim zcela ukradení? Či v přístavu, kde rybáři halekají nad koši pestrobarevných úlovků a ukusují pečené ryby? Ne, jsme na Borneu, tedy začněme setkáním s těmi, kdo tento ostrov proslavili – s lovci lebek.¨
První, kterého jsem potkal, byl ovšem ženského rodu. Jmenovala se Hana Harun, bylo jí asi třicet, byla krásná a pracovala pro ministerstvo turistiky. „Hana zní jako české jméno, nemáte české předky?“ žertoval jsem.
„Ne. Patřím k národu Murut. To bývali lovci lebek, jak jistě víte,“ opáčila rezolutně a hrdě. Čímž mě trochu přešla nálada na vtípky. O národnostech a obzvláště o takovýchto předcích se prostě nežertuje.
Došlo mi, že ač místní rekové již dávno lebky neloví, jejich příběhy jsou stále všude kolem. A lidé jako Hana je rádi vyprávějí. O lebky v nich ale vlastně až tak nejde – jsou to příběhy o potomcích těch dávných lovců, lidech, kteří sice jezdí moderními auty a bydlí v klimatizovaných bytech, ale nepřišli o to podstatné: víru, že bez sepětí s přírodou se žít nedá. „Jeďte, a uvidíte,“ říká Hana.
Pojeďme tedy.
Všude lovci lebek
Až Borneo zahlédnete z letadla, uvidíte to samé, co bralo dech všem, kteří sem po staletí přijížděli loděmi. Ať už to byli čínští obchodníci, britští dobrodruzi či filipínští piráti. Z moře najednou vystoupí hradba zeleně, mlha se vznáší nad údolími i zálivy a z ní někde v dáli vystupuje čtyřtisícová Mount Kinabalu. Žádné nekonečné pláže poseté drahými hotely. Žádné mrakodrapy symbolizující vzestup Asie, v tomto případě Malajsie. Masová turistika se tu nenosí. Nikdo ji nechce.
Platí to i o vesnici Monsopiad. Musel jsem se po ní trochu ptát, ale cožpak bych mohl nevidět to, co jsem si vždycky s tímto ostrovem spojoval? Tedy lebky.
„Ty lebky patří do rodiny,“ říká Awad Bajaraj. To snad, kdyby měl někdo dojem, že mít u střechy na trámu pověšené hlavy je trochu divné či nezvyklé. Stojíme u dřevěného domku s prozaickým názvem Dům lebek. Je jich tu 42. Přesně tolik nepřátel před zhruba třemi staletími zabil legendární válečník Monsopiad, Awadův předek z kmene Kadazan.
„Nejsou to již nepřátelé, pomocí zaříkávání a speciálních rituálů dokázali naši šamani jejich duši očistit. Nyní tu ty duše žijí s námi, chrání nás, léčí nemocné. Cítíte tu zvláštní energii?“ ptá se. Jasně, že cítím spoustu věcí – lebky se tiše pohupují v průvanu v domku, který je zároveň chrámem, kam místní chodí žádat ty ze záhrobí o pomoc. Dodnes tu kněžka zvaná Bobohizan provádí obřady, při nichž se lidé dostávají do transu a mrtví promlouvají ze své neviditelné říše.
Nevěříte? To je na vás – ale tady na tom ostrově, moderna nemoderna, jsem nenašel nikoho, kdo by o existenci mocných sil mimo naše chápání a vnímání pochyboval. Proč pochybovat? – uslyšíte tady odevšud. Awad je ovšem z tohoto světa – tedy žádný „domorodec“ z klukovských knížek. Jeho rodina, příbuzní legendárního Monsopiada, dodnes bydlí v moderních domech poblíž té dřevěné svatyně a starají se, aby vše bylo, jak má být. Což není vždy úplně snadné, a když o tom všem Awad vykládá, občas se zatváří zkroušeně.
„Ne každý dokáže s duchy mluvit, nestačí chtít, musíte k tomu mít i zvláštní nadání. Poslední, kdo to umí, je můj strýc. Až umře, přijde prázdnota,“ říká a provází mě dřevěnými stavbami poblíž Domu lebek, kde se rodina v malém muzeu pod širým nebem snaží udržet při životu staré stavby a další exponáty z dávných dob. Včetně velkého kamene, na němž kdysi místní uřezávali hlavy nepřátelům. „A co se tedy stane, až strýc umře?“ ptám se.
Awad se znovu zatváří zkroušeně. „Na to ani nechci myslet,“ říká. „Je jen jedna cesta – že strýc lebkám před smrtí vysvětlí, že už s nimi nikdo nebude mluvit. Že to, co znaly tři sta let, končí.“
Dívám se na ten velký kámen, košile se mi lepí na tělo, je nesnesitelné dusno, za chvíli se znovu otevře nebe. Viděl jsem už po světě mnoho podobných míst, kde se protíná minulost s přítomností. Ale tohle je jiné. Borneo, píšu si do bloku, je opravdovější, než jsem čekal. Opravdovější ve svém stylu, neboť mladíci se tady trápí třeba tím, kdo jednou bude mluvit s lebkami. Začíná pršet…
Za Japonců, to byly časy!
Tradice lovení lebek má své kořeny v nedohledné historii – více lebek znamenalo větší uznání, jen ti nejlepší lovci mohli být náčelníky, bez lebky jako svatebního daru neměl mladík šanci získat srdce své nevěsty (a tchánův souhlas).
Když tahle část Bornea patřila Britům, vláda v Londýně se rozhodla lov zakázat – uřezávání hlav bylo prý neslučitelné s dobrými anglickými mravy. Stalo se tak v roce 1910. Když ale za války okupovali ostrov Japonci, místní s nimi vedli partyzánskou válku a na čas se vrátili ke starým dobrým tradicím.
„Byli tehdy nadšení, že si znovu mohou zalovit,“ říká Rajis Ukim, který šéfuje vesnici Mari Mari, skanzenu, kde se lidé z různých ostrovních národů snaží zrekonstruovat staré obyčeje. „Potkal jsem třeba staříky, kteří měli na rameni hrdě vytetované japonské letadlo. Prostě kdysi ulovili lebku nějakého vojáka,“ říká.
A zůstalo, ptám se, v nátuře dnešních Borneanů něco z těch hrdých válečníků? „Jestli jsme stále duší lovci lebek? Vůbec, kdepak, ani trochu,“ říká kategoricky. Pak se ovšem zasměje a dodá: „Ale nečekáte ode mne, že kdyby to bylo jinak, že bych to novináři přiznal?!“ Jak říkají Evropané, kteří místní dobře znají: Lidé na Borneu jsou mírumilovní, optimističtí, přátelští. Ale pokud jim šlápnete na kuří oko, v mžiku se změní. A jsou z nich znovu válečníci z pralesa – nic si nenechají líbit.
Pokračování článku si přečtěte v časopise Travel Digest (Červenec-srpen 2010).
