Šéfredaktor Travel Digestu vyrazil na Moravu a malým i velkým vinařům pokládal zdánlivě banální otázky. Jak se mají? Co doporučují pít? Co bude s tím báječným mokem dál? Ponořil se do moravského vína a nyní vás chce stáhnout s sebou.
Text: Jan Rybář
Žlutavá kapalina v přítmí pískovcového sklepa vábně zurčí z koštýře do skleničky. „Ochutnejte!“ zní přátelsky kategorický pokyn.
Ale mně se moc ochutnávat nechce. Řídím. Je ráno. A navíc se trochu bojím zklamání – o tomhle víně jsem toho už slyšel a četl tolik, že nevím, zda ho chci pokoušet. Co když mi nebude chutnat? A není to vše trochu jen marketing?
„Jen si trochu dejte…“ říká mi Petr Ilgner, jeden ze strážců sudů s vínem Edelspitz 1884. Před několika lety se tady ve Vinařství rodiny Špalkovy trochu z hecu rozhodli pro experiment – zkusit vyrobit víno tak, jak se vyrábělo před sto lety. Našli dobové návody, hrozny sbírali ručně, sváželi je na koňském povoze, šlapali v kádích, lisovali ve starém lisu a pak na 600 dní zavřeli v tomto starém sklepě v Novém Šaldorfu.
„Přiznávám, že jsme od toho zpočátku moc nečekali… Ale výsledek nás opravdu překvapil – tak už to s vínem bývá – nikdy o něm nebudeme vědět dost…,“ říká pan Ilgner, spolumajitel tohoto známého vinařství. A rezolutně podává skleničku.
Dobrá, dám si tedy, pokušení je velké. A pak se to stalo – mámivá vůně mě udeřila do nosu, po jazyku mi projely všechny možné chutě, které se my nevinaři nikdy nenaučíme přesně popsat. Ale to je jedno. Podstatné je, že to víno chutnalo božsky, což možná zní trochu jako klišé.
Ale žádné výstižnější srovnání mě nenapadá. Prostě slast.
Moravské víno, jehož kouzlo ten doušek plně symbolizoval, prostě dokáže být jako z ráje… Jen najít to pravé. Zkrátka, moje cesta za tajemstvím moravského vína začala opravdu dobře. A dopředu vám mohu prozradit, že jsem při ní ochutnal i mnoho dalších božských nápojů…
Pražáci, vítejte!
A jaká to je vlastně cesta? Mám moc rád moravské víno. A rád se o něm bavím, proto jsem se rozhodl vyrazit na několik dní na jižní Moravu a na základě doporučení odborníků navštívil zhruba desítku špičkových vinařů – malých i velkých, slavných i méně slavných. Ale vždy dobrých. Chtěl jsem pochopit co nejvíc o tom moku, který se s každým rokem posouvá výš a výš.
„Všechno to je naše chyba! Naučili jsme ty Pražáky, co mají pít, a oni teď po nás chtějí pořád lepší a lepší věci!“ směje se František Špalek, hlava Vinařství rodiny Špalkovy, a v ranním sklepním shonu pobíhá svým královstvím, špuntuje lahve a balí je do krabic. Vinař, jak známo, se nezastaví nikdy.
To o Pražácích říká jako vtip, ale vlastně to je pravda – není pochyb, že jazýčky českých a moravských pijáků vína se každým rokem vybrušují. Už dávno neplatí, že Češi i Moraváci vypijí cokoliv. Ba naopak. Jak tu všichni říkají: lidé mají víc peněz, víc cestují, víc se propíjejí k lepší kvalitě.
Což je dobře přinejmenším pro vinaře, kteří na kvalitu sázejí, i pro nás, co ty lahůdky pijeme.
„Jen mně někdy trochu leze na nervy, že každý chce sladší vína. Ještě lidi musíme naučit, že stojí za to pít i jiné věci než pozdní sběry,“ dodává pan Špalek. Pak jsem se ho neuváženě zeptal, jaký bude letos ročník. Podíval se na mě trochu nevěřícně a řekl: „Zatím raší na dřevě.“ A mávl rukou ven ze sklepa směrem ke svým vinicím na slavné Kraví hoře, kde se na révě začínaly zelenat první letošní lístečky. Nu ano, jaké bude víno, se pozná ve chvíli, až bude ve sklepě. Tedy připouštím, že možná přece jen vinařský Pražák trochu jsem. Ale mně to nevadí – od toho tady jsem, abych se ptal. A někdy i trochu nesmyslně.
Proč pijeme, co pijeme
Ale poposuňme se v našem bádání o moravských nápojích zase o kousek dál. A postupujme systematicky, s vědeckým zanícením. Je jasné, že na Moravě vznikají fantastická vína. Ale proč tedy, ptám se, jsou lidé u nás ochotni kupovat a pít patoky? I když třeba vedle v regálu v supermarketu by mohli koupit za podobnou cenu něco mnohem lepšího? Když Francouz koupí víno za 5 eur, přesně ví, co kupuje. U nás ovšem ne.
„Nesmíte zapomínat, že ač ne každý to je ochotný přiznat, vše je svým způsobem v začátcích,“ říká Jiří Kopeček, prezident Vinařské akademie Valtice. Tedy muž, který již mnoho let učí someliéry i „obyčejné lidi“ pít dobré věci. „To, jak se víno u nás zvedlo, je malý zázrak. Moravští
vinaři dokázali vydupat z ničeho víno srovnatelné se světem. Za 15 let!“ dodává ve své vinotéce na valtickém náměstí.
Ze stojanů kolem na nás hledí desítky špičkových lahví z okolí. Je to příjemný pohled a vůbec se sem nehodí debata o časech minulých, kdy číšníci říkali „máme červené a taky bílé“ a lidé nechápali, proč jedna lahev stojí 70 korun a druhá 140, „když přeci obojí je rýňák“.
Tedy si poznamenejme: Ještě to nějakou dobu potrvá, než se naše země propije k lepšímu povědomí o svých tekutých pokladech. Ale jednou tam budeme, možná dřív, než se zdá.
Tak míříme k další záludné otázce – co dělá moravské víno tím, čím je? Proč je tak nezaměnitelné? (A to vážně je!)
Pan Kopeček, jehož rukama prošly stovky těch nejlepších našich someliérů, vám to rád vysvětlí. „Pěstuje se u nás 46 odrůd, to je málokde na světě. A hlavní unikát je v rozmanitosti našeho území, v rozdílných geologických podmínkách. Víno z vápencového kopce bude chutnat jinak než z písečných teras o pár set metrů níž,“ říká. „Někdy to může být i problém: není snadné oblíbit si jedno víno od jednoho vinaře: vždy může být trochu jiné.“
Dobrá tedy, tomu rozumím – ani já nemám rád, když mi napodruhé chutná něco méně než napoprvé. Asi za to může ta geologie.
Pokračování tohoto textu si přečtěte v časopise Travel Digest (7-8 2010).