Zapomeňte na nudné upíjení coca-coly v davu japonských turistů zběsile fotografujících Koloseum. Provedeme vás pravým Římem. A naším průvodcem proto bude pravý Říman – český novinář, který ve Věčném městě žije už 41 let.
Text: Josef Kašpar
Než vyrazíme na obhlídku tohoto báječného města, začneme pěkně od píky: nejdříve se totiž musíte naučit chodit: chodec, to je na římské ulici pán! Pravý Říman přechází po přechodu a na zelenou jen na těch nejvíce frekventovaných ulicích.
Jinak chodí, kudy a kam chce. A počítá s tím, že se autobus, automobil či skútr před ním zastaví. Což je tady v 99,99 % případů oprávněné očekávání. Jen vy jako chodec-cizinec nesmíte dát najevo nejistotu: buď stojíte, anebo jdete. Pro Středoevropana to možná zní trochu divoce, jako zákon džungle. Ale jen se to pěkně naučte, já se na římské ulici cítím bezpečněji než u nás. Připraveni? Tedy vzhůru do města!
1. Pijte kávu jako Říman
Ne, u Kolosea nezačneme. Nejdříve se musíte seznámit se základním stavebním kamenem italského života: s kávou. Bar je v Itálii významná instituce, ještě více než v jiných středomořských zemích. A jeho základem je italská káva. Tou je třeba vše začít – náš článek i procházku Římem.
Podle mnohých Čechů je místní espresso vlastně jen jakýsi náprstek hnědého moku, ale to je omyl začátečníků: je to především mocný životabudič. Kdo si na něj jednou zvykl, už nezapomene. Neméně slavné je capuccino, které si tady dávají ráno ke snídani s loupákem či jinými sladkostmi. Itala by v životě nenapadlo dát si ho po obědě či k večeři.
Káva je téměř všude dobrá, ale existuje několik míst, kde je podle tradice nejlepší. Uvedu stručně pro ukázku alespoň tři bary, pište si! Jeden je Tazza d´Oro, asi 50 metrů od Pantheonu, druhý, ještě lepší, je Caffé Sant´Eustacchio, kousek od Senátu či Piazza Navona. Třetí je Camerino na Piazza Torre Argentina, naproti místu, kde kdysi zavraždili Julia Caesara, což je informace, která se může hodit, kdybyste se snad při pití té skvostné tekutiny nudili!
Všechny tři bary praží vlastní kávu. Většina Italů ji pije vestoje, a pak za ni dáte mnohem méně než jinde ve světě. Když si sednete, stojí samozřejmě mnohem víc. Pokud by vám snad brzy vyschlo v krku, Římana nejvíc osvěží šťáva, právě před ním čerstvě vymačkaná z pomeranče či grapefruitu (spremuta). Přidají vám do ní trochu minerálky nebo kousek ledu. Jako aperitiv dnes nejvíc letí prosecco, tedy italské šampaňské, produkované hlavně v Benátsku. A pokud jako Češi bez piva být nemůžete, tak raději z lahve či z plechovky. Mají taky čepované, ale neumějí s ním zacházet, takže od toho raději ruce pryč!
Další známá římská specialita jsou zmrzliny. Klidně vynechejte pár památek, ale bez zkušenosti s touto lahůdkou rozhodně neodjíždějte! Tady je výběr těch nejlepších trochu těžší, protože v centru Říma je dobrých zmrzlináren poměrně dost. Nejslavnější se nachází na barokním náměstí Piazza Navona a jmenuje se Tre scalini. Kdo by měl náhodou chuť se podívat, kde se v Římě kují politické pikle, může si zajít do Giolitti, která stojí padesát metrů od poslanecké sněmovny, a kam na výbornou zmrzlinu chodí celá politická smetánka.
Třeba se s někým nad kávou či zmrzlinou dáte do řeči – a zjistíte, že Řím vážně není Praha. To je totiž tak: Řím má za sebou historii starou více než 2700 let, ale jen posledních 140 roků je hlavním městem sjednocené Itálie. Od konce antiky až do roku 1870 byl „jen“ hlavním městem Papežského státu. Itálie byla po dlouhá staletí rozdělena na celou řadu zemí, z nichž některé (Benátky, Piemont, Toskánsko, Neapolské království atd.) měly významnou politickou, kulturní i ekonomickou roli, i v evropském měřítku, a toto povědomí přetrvává dodnes.
Proto Řím nemá pro ostatní Italy stejný význam jako Paříž pro Francouze či Londýn pro Angličany. Málokterého Florenťana, Milánce či obyvatele Turína nebo Neapole by napadlo považovat Řím za skutečný symbol celé země. Dlužno říci, že lidem ve Věčném městě to je ovšem jedno…
2. Procházejte se jako Říman
Tedy dobrá, jsme posilněni a připraveni vkročit do města. A začít můžeme u toho slavného Kolosea, když jinak nedáte. Ne, neřeknu vám o něm nic – to si laskavě přečtěte v jakémkoliv průvodci. Jen vás vyzkouším: proč se Koloseum jmenuje Koloseum? Říkáte, že je přece „kolosální?“ Chyba lávky – to jméno není odvozeno od tohoto velkého amfiteátru pro 50 000 lidí, ale od kolosální sochy nenáviděného císaře Nerona, která stála na tomto místě. Římané ji strhli po jeho smrti.
V okolí můžete vidět některé z nejslavnějších antických památek – jako oblouk Konstantinův a oblouk Titův, od něhož můžete vstoupit na Forum Romanum. Je celkem zázrak, že se památky zachovaly tak, jak jsou: a ne všechna ta zkáza minulých tisíců let je „zásluha“ barbarů.
V raném středověku totiž šlechta a vysoké duchovenstvo nechaly strhat mramor a travertin kryjící velké budovy, stloukly je společně s vodou a použily směs na stavbu svých paláců či kostelů. No uznejte, že pár historek se před procházkou vždy hodí!
Od Kolosea vede směrem k Piazza Venezia (Benátskému náměstí) široká třída, Via dei Fori Imperiali. Tu nechal postavit ve 30. letech minulého století Mussolini pro své velké vojenské přehlídky. Zasypal část Fora Romana a prakticky ho rozpůlil na dvě části.
Čas od času se v Římě diskutuje o tom, že by se měla ulice opět zrušit, ale pak z toho nic není, protože dopravní problémy by se ve městě ještě více zhoršily.
Vsuvka o motorismu
Ostatně: dopravní zácpy vlastně k tomuto městu také patří. A jsou trochu jiného typu, než je znáte z domova. Pokud se rozhodnete vyrazit sem autem, musím vás upozornit na nebezpečí vyplývající ze 650 000 mopedů, skútrů či motocyklů prohánějících se ulicemi města. Já jsem kvůli nim přestal po Římě jezdit – na některých křižovatkách jich máte kolem sebe tolik, že není možné je uhlídat, jejich řidiči hazardují se svým životem a vašimi nervy.
Jinak pokud se týká automobilů, Italové jsou nedisciplinovaní, ale podle mě mnohem tolerantnější řidiči než Češi. Vycházejí totiž z principu: Nemám právo žádat po druhém to, co já sám nedělám (tj. dodržovat předpisy).
Ale zpět do ulic: mluvili jsme o Mussolinim a jeho zásazích do architektury, které dodnes mnohé dráždí. Například kousek od Piazza Venezia byly strženy středověké domy. Další zásah dostalo okolí Vatikánu. K němu vede prakticky od Andělského hradu další široká třída, Via della Conciliazione, umožňující již zdálky pohled na impozantní Svatopetrské náměstí a stejnojmenný chrám. Jinak už si tu část možná ani neumíte představit.
Jenže až do 30. let minulého století se zde nacházela středověká čtvrť s úzkými uličkami, i tramvaje jezdily jednosměrně. A na jejich konci se jako švihnutím kouzelného proutku objevilo obrovské Svatopetrské náměstí – alespoň tohle byl původní úmysl slavných architektů, jako byli Bramante či Michelangelo. S tím se ale už nedá nic dělat, maximálně si to můžete představovat…
Pokračování článku si přečtěte v časopise Travel Digest (Červenec-srpen 2010).
