Supermoderní hotely těch nejšílenějších tvarů, pestře tvarované umělé ostrovy, starodávné čtvrti plné krámků ze zlatem, skvělé jídla z různých koutů blízkého východu a Asie – ano, to všechno najdete v Dubaji. Jenže i ty budovy připomínající mimozemské stavby se omrzí a gigantické ostrovy si lépe vychutnáte z ptačí perspektivy… Vydejte se s námi za trochou jiného dobrodružství!
Text a foto Ondřej a Ivo Skálovi
K těm úchvatným zážitkům jsem se vlastně dostal tak trochu nešťastnou náhodou. Rozhodl jsem se, že si pronajmu auto a vydám se na Musandam, ománský poloostrov ze tří stran oblévaný mořem! Jenže ouvej, na český řidičák mi vůz nepůjčili. Zklamaný jsem se vláčel neznámými cestami dubajského pískoviště. Při dvaatřiceti stupních ve stínu, bez vody na vášnivě rozpáleném slunci jsem doklopýtal do malého parčíku. K mé úlevě tu stál záchranný automat, kde si za jeden dirham (pět korun) můžete koupit půllitr vody. S životodárnou tekutinou v žaludku a pojištěn plnou lahví v ruce jsem prošel celkem hezkou oázičkou v poušti velkoměsta. Pod datlovými palmami jsem se rozhodl: Půjčí auto nebo nepůjčí, stejně vypadnu pryč z rozžhavené metropole…
Cesta začíná
Taxikáře s růžovým turbanem jsem požádal, aby mě vysadil na autobusovém nádraží. Odtud odjíždějí žluté busy na jihovýchod do sto kilometrů vzdáleného městečka Hatta. Četl jsem, že tam mají krásné centrum se starými domy, velbloudy, že se tam podává lahodné domácí jídlo a pějí beduínské písně. No prostě bude stát za návštěvu.
Taxi mně vyhodilo u stanice expresu Dubaj-Muscat. Asi stopadesátikilový Arab mě přijal s úsměvem od ucha k uchu slovy Al salam alaikum, habibi! (Mír s tebou, můj milý!). Vzápětí mi prodal za 120 dirhamů (cca 600Kč) zpáteční jízdenku. Optal jsem se ho, proč že je na ní napsáno Dubai-Muscat a zpět. Odbyl mě slibem, že mě řidič vysadí přesně v Hattě. Jinak to nejde a jedině tak že je to správně.
Už večer jsem zjistil, že mě „můj milý“ tlusťoch pěkně obral.
Ve žlutém busu míříme do pustiny. Konečně vidím nekonečné duny, bezpočet volně se potulujících divokých velbloudů a sem tam i šílence v bouráku 4×4, jak skáče přes sypké kopce. Frčíme si to směr Omán, protože cestou do Hatty se jede dvacet kilometrů ománským územím. Na hranicích nás vojáci mávnutím ruky pouští dál. Ufff! Pro návštěvu Ománu potřebujete vízum, ale jeho vyřízení zase potřebuje nějaký čas, možná bakšiš. A arabský autobus by mi zatím sto pro ujel. Tak že vízum není. Hranice do UAE také bez problémů, a já se již zlehka chystám na příjezd do cíle.
Do Ománu bez víza
Blížíme se. Cedule Hatta 10km. Připravuji si batoh. Cedule Hatta. Cpu se uličkou dopředu. Cedule konec Hatty (jsou od sebe asi 500m, město se projíždí periferií po dálnici s jedním kruhákem). Ptám se řidiče, kdy že to v Hattě zastaví. Odbývá mě jakýmsi arabským souslovím, ze kterého rozumím jen Hatta Oman. Křičím na něj, ať mi zastaví! Jen mávne rukou a pustí rádio ještě víc nahlas. V beznaději se hroutím vedle toho zatracenýho chlapa na schůdky a nevím, co dál. Po deseti kilometrech dorážíme na Ománské hranice, tentokrát na ty opravdové. Nedovedete si představit, jaké to dá úsilí vysvětlit celníkovi, který vběhne do autobusu jedoucího do Ománu, že do Ománu nechcete. Chce pas. Já nemám vízum, tak mu ho nechci ukázat. Chvíli na sebe štěkáme a nakonec se domluvíme prostřednictvím řidiče. Mám jít na druhou stranu silnice a stopnout si taxi zpět.
Přichází vysvobození
Už jste někdy stopovali taxi na hranici mezi Arabskými emiráty a Ománem, uprostřed hor ve šestatřicetistupňovém vedru? Já ne. Hrůza. Zalezl jsem si raději ke třem unuděným celníkům do mrňavé klimatizované budky a doufal v jejich jazykovou osvícenost. Sláva, jeden trochu anglicky uměl. Tak nějak mimoděk jsem doufal, že se k cizinci v zoufalé situaci postaví vstřícně, a třeba mu nabídnou i odvoz. Anebo aspoň zavolají taxi. Ale ne. Situace nebyla z arabského pohledu vážná, a už vůbec ne zoufalá. Pokrčili rameny a věnovali se dál svému nicnedělání.
Nevím, jak to Alláh dokázal, v momentě, kdy už mi bylo trapné jen tak postávat v malé budce, přijel k ní ománský taxík se šoférem a postarším Arabem s typickým šátkem gutra přitaženým k hlavě černou korunkou zvanou agal. Zařval jsem na ně skrz zavřené okénko, jestli by mě nehodili do Hatty. Úsměv na rtech, možná vidina bakšiše, a už si to s nimi frčím pouští. Vysadili mě na dálničním kruháku. Netuším, kde že to právě jsem a kudy dál. Mávám na projíždějící policisty a ptám se na Hattu. Kupodivu nevědí, o čem mluvím a asi mi ani nerozumí, ale ukazují mi vzdálenou pevnost. Že prý je to asi tak pět kilometrů, a že tam bych se mohl dozvědět víc. „Je to 40 minut pěšky!“ Nato zatahují okénko a frčí pryč po jediné silnici, co tu je. Vede přesně k té pevnosti. Holt se projdu…
Sluníčko pálí jako pominuté, dvoulitrovka horké vody je už z poloviny prázdná, moje gutra (zaplať Alláh za ni) propocená nadranc. A už jsem poblíž pevnosti. Abych se k ní dostal, musel bych sejít z hlavní silnice. Je okolo šesté večer a já nemám ani nejmenší chuť na pevnost, natož pak na beduíny. Přede mnou je centrum města. Rozumějte, celou tu dobu od dálnice jsem šel a kolem mě nebylo vůbec nic, jen kamení a šutry, písek, občas palma. Sem tam domeček. Centrum osady sestává z mešity a autobusového nádraží. V dálce na slunci svítí řady jednolitých domů.
Na nádraží se dozvídám, že spoj mi jede za deset minut. Že bych měl takové štěstí? A stojí 7 dirhamů! Cože?! Šílená cesta sem za 110 a zpátky za 7? Nojo! Další poučení do budoucna! S úlevou nasedám do naftou vonícího, klimatizovaného autobusu a vyrážíme. Hranice UAE-Oman, tu jsme cestou sem projeli. Najednou je tu celník. Sakra, jde ke mně. Podávám mu pas, ani ho neotevře, jen se ptá kam jedu. “Dubaj, mám tam hotel,” povídám. “OK!” A je fuč. Ufff! Dvacet kilásků ománskou pouští a je tu druhá hranice. Zase voják.
Tenhle nejde sám. Přichází s pořádně velkým samopalem. “How are you?” ptá se. Odpovídám stejně a podávám mu pas. “Kde máte ománské vízum?” drmolí naprosto nesrozumitelně, každé slovo chvilku hledá. Začínám co nejrychleji mlít anglicky jakési bláboly o tom, že jsem neměl kde a kdy si ho vyřídit, že se vracím do Dubaje, že tam mám práci, ponožky, večeři a bazén. Jeho reakce na mé žvatlání je: “Visa Oman”. Vzdávám taktiku, beru mu pas z ruky a nalistuju platné propouštěcí vízum do UAE, které jsem dostal na letišti. Chvíli na něj kouká, podá mi pas, mávne rukou a hurá, odchází! Jedeme dál…
Pakistánský zachránce
Tady by mohl příběh končit, a byla by to hezká pohádka o naprosto zvrtaném dni, kdy se nic nepovedlo. Ale nekončí: V autobusu si ke mně přisedl Pákistánec. S úsměvem začal drmolit. Když poznal, že nerozumím, zeptal se: “Hindu?” A drmolil dál. Nějak mi nedocvaklo, že v těchto končinách vyjadřují ANO pohybem hlavy do strany s ještě podivnějším mlasknutím. Po chvíli ale muž přechází do podivné angličtiny. Zjišťuji, že je Pákistánec, na prstech mi ukáže 46 let, má pět dětí, miluje Evropu: „Me laikove europ!“ V zápětí mě zve na večeři, čaj, kávu. Vím, že v arabském světě není slušné odmítnout. Přeci jen mám ale strach z neznáma. Kamsi telefonuje a vítězoslavně sděluje: „Bus, zastávka, já, bratr, auto, letiště, žádné peníze. OK?“
Na konečné zastávce autobusu na nás čeká minibus se dvěma usmívajícími se Pákistánci. Koukám jako puk. Jsou to Azarovi bratranci. Jednomu je asi dvacet let a celkem obstojně mluví anglicky. Paráda. Říkám mu, že nechci obtěžovat, že si vezmu taxík. Prý v žádném případě, že mě hodí do hotelu. Vyrážíme. Vyměňujeme si telefonní čísla, dávám jim vizitky. Nabízím jim, že je pozvu na večeři. Odmítají. Jsem prý cizinec a pozvaní přijmou až poté, co pojím já u nich. Určitě se jim mám ozvat příští pátek, to je den modliteb, volno. Odpoledne po návštěvě mešity by mě rádi pozvali k nim domů.
A malá perlička na konec: Azarův bratranec Ashfiq pracuje u společnosti, která pronajímá auta, a to bez problému i na český řidičák. Kruh se uzavírá. Příště, až přijedu, mám se mu ozvat, nebude prý problém a navíc bude super cena.
„Víš co? Příští pátek, když budeš mít čas, vezmu auto a pojedeme se podívat na nějaký pořádný duny!” říká Ashfiq. Napadá mě, že když je štěstí unavené, sedne do lecčeho. Ležím ve voňavé a pohodlné hotelové posteli a popíjím teplý mátový čaj. Klimatizace šumí. Trávím úžasné kuře pečené na řeřavých uhlících, pšeničné placky a hommos z libanonské restaurace. Je mi dobře. Vlastně si myslím, že celý dnešek byl úžasný. Salaam al aleikum, habibi!
P.S. V pátek jsme lítali na čtyřkolkách s Akbarem mezi dunami a navečer jsem s Anisem navštívil jeho kancelář v Abu Dhabi.
