Kdo by nesnil o životě na zámku či hradě? Jistě si představujete pohádkové večírky, starobylé komnaty, armády služebných, lesk starých časů… Ale je to tak doopravdy? Šéfredaktor Travel Digestu se zastavil na kus řeči ve třech sídlech českých šlechticů. Zjistil, že bydlení to je opravdu báječné. Ale s těmi večírky a služebnými to je trochu jinak.
Text a foto: Jan Rybář
Návštěva první: Mělnický kníže
Chcete-li zahlédnout jednoho z mála českých knížat, na Mělníku to je snadné. Stačí přijít k zámku, projít
hlavní branou a po dvou metrech pohlédnout doprava. Hned za otevřenými dveřmi s nápisem kancelář uvidíte knížecí hlavu Jiřího Jana Lobkowicze.
Asi to není náhoda, že má stůl tak blízko vstupu – zámecký pán totiž musí neustále někde pobíhat a udržovat v chodu celé to mohutné impérium po předcích. Pro začátek jsem mu řekl (v žertu), že moje žena by jeho
zámek nechtěla, protože by ji děsila představa, kolik oken by musela umývat. Zamyslel se, rozhlédl se po nádvoří, jako by ta okna počítal, a prohlásil: „No, má trochu pravdu. Těch oken je tu
vážně hodně. A raději se mě neptejte, kolik ročně platím za topení, zděsil byste se!“
Čtyřiapadesátiletý Lobkowicz se narodil ve Švýcarsku a před návratem na zrestituovaný zámek pracoval jako vysoce postavený bankéř a byznysmen. Není tedy divu, že jeho sídlo nad soutokem Labe a Vltavy působí nejen jako dokonale zrekonstruovaný palác, ale i jako centrum firmy vedené pevnou rukou. Ta musí vydělat dost peněz, aby bylo na to nechat všechna ta okna umýt. Anebo udělat novou střechu.
„Návrat byl smutný, vše bylo strašně zničené. Nyní je však zámek v tak dobrém stavu, jak nebyl po několik set let,“ říká hrdě, když mě provádí svým královstvím. Je to spíš takový průlet, protože kníže je rázný a energický muž.
„Ty stoly je třeba umýt o něco lépe!“ komanduje číšníka v nově otevřené vinárně s terasou nad soutokem. „Jak to vypadá s tím rozbitým traktorem?“ ptá se na nádvoří muže v kombinéze, který se právě vrátil z vinic. Pak pohybem ruky zdraví hlavního lovčího svých lesů. „Á, vítejte, odkud jste?“ konverzuje v hlubinách chodeb se skupinou německých turistů, jimž právě průvodce sdělil, že onen muž, který si jejich zástupem razí cestu, je sám zámecký pán.
Sny o novém království
Ostatně, mělnický zámek patří k nejnavštěvovanějším v ČR. „Musíme se hodně snažit, bez turistů by se ho nepodařilo udržet v chodu,“ říká. Procházíme starobylými komnatami, v nichž každý předmět má svůj příběh. Z olejomaleb shlížejí slavní Lobkovicové, kteří vždy patřili k nejmocnějším rodům v zemi. V zámecké kapli už opět visí obrazy svatých, což je změna, protože za komunistů ty stěny okupovali Marx
s Engelsem.
V jednom ze zámeckých křídel má kníže svoje soukromé komnaty, a není tedy divu, že se mu po rodném Švýcarsku vlastně ani moc nestýská. Zámek je zámek. „Otec nám o něm v emigraci často vyprávěl, ale znělo to jako příběh o fatě morgáně, vlastně nám ani nedocházelo, že může opravdu existovat,“ říká, když sestupujeme po schodech do vlhkého sklepení. Ještě rychle mobilem stihne sdělit někomu ze svých lidí, že dle jeho názoru bude brzy pršet, a že počet otevřených oken je nebezpečně velký.
Bez sklepení to nejde, to je jasné. Procházíme kolem obrovských dřevěných sudů, které jsou ovšem už jen dekorací a připomínkou dávných dob. Dnes se jeho slavné víno vyrábí v moderních nerezových nádobách hluboko pod zámkem. Baňaté lahve jeho Ludmily nepřehlédnete a málokdo z návštěvníků odolá, aby si alespoň jednu lahvinku nekoupil. Inu, patří k Mělníku, jehož symbolem je právě zámek čnící nad soutokem na svahu porostlém vinnou révou.
Knížecích rodin už v Čechách moc není (rychle je v duchu spočítá a dojde k číslu 4). Kníže se anglicky řekne „prince“, tedy princ, no a ptám se ho tedy, zda někdy v duchu nesní o těch ztracených dobách, kdy jeho rodina spoluvládla zemi. On ovšem jen se smíchem mávne rukou – jeho snahy prosadit se v politice se příliš nepodařily: před časem zrušil svoji stranu Cesta změny.
„Pojďte, ukážu vám, o čem nyní sním!“ říká a vede mě k jedné z teras, z níž se otevírá pohled na lesy, pole a louky
kolem soutoku. „Tady chystám svůj velký projekt,“ říká a vypadá opravdu zasněně.
Nu ano, plán to je tedy opravdu velkolepý. Či spíš divoký. Hledím na plánek, který mi dal do rukou. Velké golfové hřiště o 27 jamkách si představit dokážu. Trochu hůře mi jde promítnout si do krajiny plán vybudovat na zelené louce nové městečko pro 2000 lidí. Má tu být superluxusní hotel (z jeho nyní pobořeného zámečku v Hoříně), 750 vil, pólový klub. Prostě něco nebývalého. A prý to nebude drahé. „Dům si tu koupíte už od pěti milionů, za to v Praze nepořídíte ani byt. Prostě chci lidem nabídnou to, co v Čechách zatím jinde není: bydlení v dokonalém a příjemném místě kousek od hlavního města,“ vysvětluje.
Golfové hřiště má fungovat za tři roky, první domy mají být hotovy o něco později. Hledím pořád do těch luk a lesů a nějak v reálnost těch plánů nemohu uvěřit. Kníže Lobkowicz ovšem působí přesvědčivě. „Ta půda patří mně, nemusím si na ni půjčovat u banky. Když se to trochu zbrzdí, nevadí, mám čas, hodně času,“ říká.
Dál hledí z terasy svého zámku a vypadá v tu chvíli jako šlechtic těch starých časů: zálibně prohlíží své království a sní o tom, co vše s ním bude možné podniknout. A nikam, vůbec nikam nespěchá.
Celou reportáž si přečtete v Travel Digest 9-10 / 2010.
Navštíví v ní:
Hraběte z Českého Šternberku
A rytíře z Nového Města nad Metují
