Reportáž: Srí Lanka rájem na skútru

Víte, kde se biblický Adam poprvé dotknul země? Podle legend to bylo na Srí Lance. Ale proč ho vyhnali právě sem? To aby šok po opuštění ráje nebyl tak velký. A cesta našich reportérů byla také opravdu rajská: na skútru na tomto ostrově za tři měsíce urazili 2500 kilometrů.

 Text a foto: Jiří Páleníček

 To tady na tom ostrově roste ranní šálek vašeho čaje. To tady se  prodávají nejkrásnější sárí na světě. To tady je ten mýty opředený ostrov Srí Lanka, kde 85 % obyvatel tvoří buddhisté a hinduisté. Divíte se, že mě tenhle téměř rajský ostrov i v 21. století zlákal k návštěvě?

Měl jsem i moderní důvody: ceny nižší než v Česku, nádherné pláže nezahlcené hotelovými komplexy, starobylá města a chrámy chráněné UNESCO, krátké vzdálenosti mezi jednotlivými pozoruhodnostmi, dobré letecké spojení.

My využili celého tříměsíčního bezplatného víza, které Čechům dává srílanské velvyslanectví ve Vídni, na většinu doby si půjčili malý skútr a najeli na něm dva a půl tisíce kilometrů. Protože jsem vodomil, nejprve jsme objeli západní, jižní a východní pobřeží. Určitě se nedá říct, která z téměř nepřetržitých pláží je ta nejlepší, tu si musíte najít sami. S největší pravděpodobností se na ni
budete dívat z okna svého hotelu: všechny jsou totiž krásné.

Pláže, silnice a díry

Skútr jsme si půjčili v Unawatuně, protože tam se dá díky konkurenci cena pěkně srazit (my na 85 korun za den). Dostali jsme i dvě nové helmy a dvě tenké bundy, aby nám na vysočině nebyla zima. Tedy hurá na cestu!

Vyjeli jsme proti směru hodinových ručiček podél těch báječných pláží.
Mirissa se nám svou neformálností tak líbila, že jsme se tam na konci ještě vrátili. Do surfařské Weligamy jsme jezdili na trh u silnice kupovat ryby. Matara a blízké novodobé chrámy s několik desítek metrů vysokými sedícími Buddhy byly poněkud úsměvné. U Gayambokky vedle rybářského přístavu Tangalla poprvé opravujeme skútr – odešly mu přední tlumiče.

S opravami to je jednoduché. Zastavíme na silnici a tváříme se bezradně. Hned je někdo u nás. Má strýčka, kamaráda, známého. Sice obvykle platíme víc než místní, ale stále je to levnější než u nás. Sedíme pod banány, pozorujeme opice, veverky a chlápka, který na zemi pod kokosy všechno rozebere a zase složí. Kvalitu jeho práce vyzkoušíme vzápětí, když jedeme přes národní park Bundala do Kirindy. Břeh u ní je fantasticky opuštěný a fotogenický, ale silnice jedna díra vedle druhé.

Mimochodem: na začátek vám musíme poradit, jak smlouvat. Neboť smlouvat, to je prostě zákon.´Nejprve nabízeče nechejte vypovídat a nerea-gujte. Zájem nedávejte najevo. Pak se usmějte, pokrčte rameny a odcházejte. Obvykle se zeptá: Kolik je vaše cena? Ujasněte si, kolik chcete zaplatit. Pak řekněte poloviční částku.

Dlouhá bitva s nekonečnými dírami

 

Při průjezdu vnitrozemím přes národní park Yala slony nevidíme, na to bychom museli dovnitř s džípem, průvodcem a stopařem zvěře, ale potkáme je při cestě k moři do Arugam Bay při průjezdu národním parkem Lahugala. Tady také poprvé narazíme na stopy občanské války, naštěstí už ukončené: rekonstrukci poničené silnice. Jenže nám už to nepomůže: pláště našeho stroje 20 km jízdy po dírách a hrubém štěrku nevydržely.

Je poledne a pro dělníky u cesty jsme milým obveselením. Přinesou pořádný klíč, my kolo odmontujeme a jeden z nich si hned vydělá – odveze mě do dílny do Arugam Bay. Opravář má sice poledne, ale plášť bleskově zalepí. Příliš bleskově, za deset kiláků máme díru znovu. Postup se opakuje. Jen mám větší štěstí na odvoz, řidič je místní, doveze mě do pořádné dílny a záplata vydrží až do konce cesty. Skútr je skvělá věc. Ale terénní motorka to není. Navíc jsou na východním pobřeží v únoru monzuny a jezdit za lijáku po ještě neopravené silnici přes díry, které pod vodou nejsou vidět?

Zajedeme do otevřených vrat mlýna na rýži. Tenhle obdivuhodný podnik rýži nejen zbavuje plev, ale vaří ji ve velkých černých kotlích připomínajících cisterny, suší a prodává na pytle. Rýže je jejich základem jídla a nabídnou nám ji k obědu, zatímco my pozorujeme liják. Nabízí nám i nocleh v jejich ubytovně pro dělníky. Žena mi ale říká, že nemusí vyzkoušet úplně všechno. Jedem dál do Baticaoly.

Opět leje. Stavíme u jednoho stánku s plackami: „Ubytování máte hned naproti,“ ukazují. „Sorry, je plno, ale vezmu vás jinam, jsme křesťané, musíme si přece pomáhat,“ říká majitel. Byl křesťan nejen slovy, večeři nám přivezl v kastrůlcích na motorce, na své motorce mě odvezl do místní prodejny pro pivo a ráno nám dojednal u svého známého vyčištění karburátoru za v přepočtu 25 korun. Zlatý majitel Zpívající ryby pojmenoval svoje ubytování po zdejší, vědecky nedoložené atrakci, zpívajících rybách. Ani my je neslyšeli.
Po pár následujících slunečných dnech na opuštěném východním pobřeží jsme odbočili do vnitrozemí.

 Celou reportáž si přečtěte v Travel Digest 9-10/2010.

Bez komentáře

Buďte první, kdo tento článek okomentuje.

Vložit komentář