Rozhovor: Hřebejkovy příběhy z hausbótu

Měl to být rozhovor o cestování. Jenže Jan Hřebejk mě pozval na kouzelné místo, kde na každého musí tvrdě dolehnout známá pravda, že „všude dobře, doma nejlépe” – na svůj vltavský hausbót. Přesto Jan Hřebejk jezdí po světě rád a poměrně často. „Získávám tam odstup, a bez toho se točit nedá,” tvrdí.

Text: Jan Rybář

Jan Hřebejk na "verandě" svého hausbótu. FOTO: Jan Rybář

 

Říkal jsem si, zda budete mít to pruhované tričko, co jste v něm na všech fotkách. No a opravdu ho máte. Chodíte někdy v něčem jiném?

Ano, chodím.

 Tedy jste si ho neoblékl jen kvůli mně a fotografování?

Ne! Sešli jsme se v přístavu, tak ho prostě mám. To bylo tak: Já jsem to pruhovaný tričko začal nosit sem do přístavu, ale pak jsem účinkoval v jedné reklamě. No a v ní mělo pršet, a oni koupili spoustu rezervních triček. Já se jich pak ptal: no a co s nimi budete dělat? A když řekli, že nic, prohlásil jsem, že si je teda vezmu. A měl jsem najednou dvacet triček a vypadalo to, že na rok a půl až dva bude vystaráno. Některá z nich jsem ale už hodně odnosil, potrhal a vyhodil.

A já už měl podezření, zda to není nějaká vaše pečlivě budovaná image, což mi k vám moc nesedělo…

Ne, ne. Já mám prostě, co se oblečení týká, tendenci nakoupit si jednou provždy. To mně vyhovuje i na filmu – když už se udělá, nedá se měnit. Ale všechny činnosti, co vyžadují neustálé obměňování, mi dělají problém.

Jak jste se dostal k tomuto fantastickému hausbótu, ve kterém teď sedíme?

Jako dítě jsem jezdil na Slapy na tábor, a to bylo nesmírně romantické. A hlavně tam byly hausbóty. Pak jsme si vymysleli, že ve filmu Pupendo bude postava sochaře, hraná Bolkem Polívkou, cestovat mezi ateliérem a bytem na člunu. No a tehdy jsem oslovil Petra Čtvrtníčka, který byl členem klubu tady na Smíchově, aby mi pomohl tu loď najít a vůbec mě uvést do kontextu toho všeho. Mně se to začalo hrozně líbit. Když se tehdy objevila možnost koupit tady jednu z těch garáží a člun, stal jsem se členem toho klubu.

Tak vypadá vnitřek jeho plovoucího domku... FOTO: Jan Rybář

 

A měl jste hausbót…

Ano, ale dost radikálně jsme ho předělali. Jako člen klubu tady máte místo – ale musíte se opravdu jako člen chovat: musíte sportovat, vycházet s ostatními a ctít určitá pravidla. Lidi občas tady u mě říkají: jé, to by bylo krásné bydlení, to bych třeba mohl koupit a pak pronajímat. Ale to nejde. Tak se o tom nijak nešířím a nikde moc neuvádím, kde přesně to je – ale že jsme na Smíchově, to klidně napište.

Můžete se svým domem někam odjet?

Ne, sám neplave, ale dá se odtáhnout. Já jsem svoji boudu tedy ještě nestěhoval. No je to tady vážně krásný, je tu klid a skvěle se tady pracuje, i když tomu místu nechci moc dělat reklamu… Dá se tady být i do pozdních podzimních dob, dokud jde přívod vody. Ale teď to tady hodně využívám ke schůzkám, protože mám malé děti a být tady s nimi je přece jen trochu hazardní.

Vykročme nyní od pražské vody do světa. Já si včera v rámci přípravy na rozhovor pustil váš film Horem pádem. Ač jsem  si byl jist, že vaše filmy jsou veskrze české, tak jsem si najednou s velkým překvapením uvědomil, že tento se odehrává dílem v Austrálii. Co pro vás filmové cestování znamená?

Komenský kdysi stanovil své šesté pravidlo, dle nějž je cestování nejvyšší stupeň cesty za poznáním. Tím ale zjevně nemyslel ten dnešní přebujelý turismus, kdy cestujete za teplem do hotelových komplexů… Do mých filmů se ten svět pořád dostává, v Horem pádem to je Austrálie, v Krásce v nesnázích Itálie, v Medvídkovi Řím. V posledním filmu, v Kawasakiho růži, žije jedna z postav ve Švédsku. Mimochodem v Horem pádem jsme původně tu postavu situovali do New Yorku, ale pak nám to přišlo moc blízko, a přepsal jsem to na Austrálii. A napadlo mě to na festivalu v Sydney. Když jsem to volal Petru Formanovi, který tu australskou postavu hrál, vyšlo najevo, že velká část jeho rodiny, jeho strejda Pavel, tam žije, konkrétně v Brisbane. A tak se poté točilo u nich v baráku.

Pozdrav smíchovského námořníka... FOTO: Jan Rybář

 

Když jsem s vámi domlouval tenhle rozhovor, zastihl jsem vás zrovna ve Skotsku. Co jste tam dělal?

Já jsem drtivou většinu svých cest podnikl v souvislosti s filmem, ať už to bylo natáčení, nebo účast na nějakém festivalu, tak jako teď ve Skotsku. Víte, ono je festivalů víc než filmů. Člověk by na nich mohl být významnou část roku.

Napadají vás při cestách nějaké motivy pro vaše filmy?

Pro mě bývá dost účelné přečíst si v zahraničí scénář filmu, který zrovna chystám. Najednou se na něj totiž dívám s odstupem, nejen těma českýma očima. Najednou ty oči prostě zvednu a vidím třeba italského číšníka či lidi kolem a říkám si: mohlo by je tohle zajímat? Co by na to řekli? Je to humor, kterému by se tady smáli? Odstup je prostě potřeba.

Tedy žádná inspirace pro vaše příběhy?

No jednou jsme nebyli schopní hnout s Kráskou v nesnázích, pořád tam něco haprovalo, a pak jsme při projekci ve Florencii – byla to pánská jízda s Petrem Jarchovským a Alešem Březinou, spolutvůrci mých filmů – potkali pána, podle kterého jsme nakonec napsali tu postavu, co hrál Josef Abrhám. Hned jsme si řekli: to je přesně on! A situovali jsme to do Toskánska, které jsme už dobře znali.

Točíte filmy především pro české publikum. Dá se ten český humor vůbec přenášet na zahraniční diváky?

Devadesát procent veškeré filmové světové produkce je určeno pro diváky, kteří mluví jazykem, v němž jsou snímky natočeny. Tedy v zásadě vždy děláte pro publikum, které znáte. Když máte štěstí, že jste opravdu umělec, tak se vám podaří zaujmout širší publikum po celém světě. Těžké je pak dostat film do zahraniční distribuce. To se nám s nějakým úspěchem povedlo jednou a asi třikrát s úspěchem střízlivějším. Ale dělat distribuční kasaštyk pro území mimo Českou republiku, to skoro nejde. To se za posledních dvacet let povedlo v podstatě jen Koljovi. A nevím, jestli je humor univerzální věc. Třeba i ten Kolja, který tady byl vnímán jako komediální film, uspěl ve světě spíše svým melodramatickým žánrem než jemným slovním humorem.

Celý rozhovor si přečtěte v Travel Digest 9-10/2010.

Mohlo by vás zajímat
Jablka, Jižní Tyrolsko

NewsJižní Tyrolsko – jablečná země

Každé desáté evropské jablko pochází z Jižního Tyrolska. Počítáte-li jen ty „bio“ či „eko“, uzrálé bez chemických hnojiv, pak dokonce…