Richard Műller je vedle Dary Rolins nejznámějším slovenským zpěvákem v Čechách. Už méně se ví, že rád cestuje a při cestách se pozorně dívá kolem sebe… A fotí. Z jeho putování po světě právě vychází výpravná fotografická publikace Enter.
Text: Oleg Homola, foto: archiv Richarda Müllera
Vaší nepřehlédnutelnou destinací je Amerika, respektive USA… Kde se to ve vás vzalo?
Ještě za komunismu jsem hltal všechno, co se týkalo USA. Nejen muziku, ale i knihy nebo filmy – třeba Paříž-New York. A tak v momentě, když padla železná opona, jsem chtěl dohánět to, co jsem zmeškal. Hned jsem vyrazil s cestovní kanceláří do New Yorku.
Předpokládám, že jste za komunistů vycestoval aspoň do východního bloku…
Když bylo výročí sedmi set padesáti let od založení Moskvy, hráli jsme ještě s jinými kapelami na Rudém náměstí. Sešlo se tam dvacet pět tisíc návštěvníků. Nikomu z nás ani nezatleskali. Vůbec jsme nechápali, co se děje. A to bylo až do momentu, kdy skrz ten dav přijela černá limuzína a z ní vystoupil Cyril Kirkirov, manžel zpěvačky Aly Pugačevové. Ten dal jako národní hrdina tři písničky z playbacku. Všichni tleskali a křičeli. Pak si sedl do limuzíny, odjel zadem a lidé odešli.
Máte ještě jiné „příjemné“ zážitky?
Třeba z cesty do Maďarska. Budapešť byla krásná, ale jednu věc nezapomenu. Tu cítím v nose dodnes. Ten neuvěřitelný pach, který vytvářela dvoutaktní auta značky Trabant a Wartburg. Ve městě jste nenašel místo, kde by byl čerstvý vzduch. Snad jedině ve filmovém klubu. Tehdy jsem studoval televizní dramaturgii a scenáristiku, a tak jsem měl v Budapešti poprvé možnost vidět Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Bylo to sice v angličtině, kterou až tak moc neovládám, ale ledacos jsem si domyslel.
Setkal jste se s Milošem Formanem?
Později v New Yorku – v jeho bytě. Na pár minut, ale i tak jsem měl úžasný zážitek, i když trochu kuriózní. Formanův tatínek mi prozradil, že když je navštívil Václav Havel, tak se mu nejvíc líbil záchod. Šel jsem se podívat. Toaleta byla hned vedle ložnice a celou jednu stěnu tvořilo okno do Centrálního parku…
V New Yorku jste před dvaceti lety natočil klip k písničce Dáma se závojem, který vám hodně záviděli…
Jak jsem říkal – hned jak padla železná opona, vyrazili jsme s cestovkou do New Yorku. Vzali jsme si malou videokameru a magneťák na playbacky, aby byl synchronní obraz se zvukem. New York se k písničce velmi dobře hodil, prostě si to dohromady šťastně sedlo a celé nás to přišlo na dvakrát dvacet pět tisíc za zájezd.
Našel jste i jinou Ameriku než New York?
New York miluju, má v sobě úžasnou sílu, i když pro hodně lidí je to špinavé město. Ale kdybych si měl vybrat mezi New Yorkem a putováním po cestách, které ani nenajdete na mapě, New York by nevyhrál. V Americe jsem hledal atmosféru, kterou jsem znal z filmů ze svého mládí. Chodit po downtownech se brzy omrzí, jsou všude stejné. Projel jsem proto s kamarádem Ameriku napříč od západu k východu, začínali jsme v Los Angeles a končili v New Yorku. Cestovali jsme i vedlejšími cestami, kde jedete padesát mil pustinou a pak narazíte na motorest se starou rezavou pumpou a dalších padesát mil zase nic není. Putujete dlouho krajinou a najednou se před vámi objeví osamělá indiánská vesnice složená z karavanů, na každém z nich je satelit. To je ta atmosféra, která mě oslovuje…
Jiná místa na zeměkouli se vám nelíbí?
Ale ano, krásná je Paříž, líbily se mi skandinávské země – to množství ostrůvků kolem, když se mezi nimi plavíte… Chtěl bych se podívat do Barcelony, do Říma…
Pokračování rozhovoru si přečtete v TD 11-12/2010.
