Skotsko je opravdu fantastický kout planety. Nebo už jste slyšeli o jiné zemi, kde se pro zábavu hází břevnem, kde se chlapi žení v sukních a kde ze země na desítkách místech doslova „tryská“ voda života, jak se v gaelštině říkalo whisky? Zveme vás tedy na divokou jízdu tím báječným krajem!
Text: Libor budinský, FOTO: DREAMSTIME.com
Velkou cestu divokou a drsnou krajinou Skotska můžeme začít na jediném místě. Uprostřed romantického Edinburghu, který patří mezi nejkrásnější města světa a kde na ostrém kopci stojí starobylý hrad. Na nejvyšším nádvoří, v podzemí pod královským palácem, tluče pravé a jediné srdce Skotska. Uprostřed malé místnosti leží starobylý meč, kámen osudu, žezlo a především nejstarší královská koruna v Evropě. Není v trezoru za sedmi zámky jako ta naše, ale je přístupná všem. A to už téměř dvě stě let. Tedy přesně od chvíle, kdy národní spisovatel Walter Scott v roce 1818 otevřel zapečetěnou komnatu a z truhly vyňal nejcennější skotský poklad a symbol hrdého národa.
Edinburgh – centrum všeho skotského
Jen o kousek dál stojí jiný dům, který je pro skotské dějiny a především současnost neméně posvátný. Muzeum jedinečné skotské whisky. Popravdě whisky Skotsko proslavila mnohem víc než oblíbený romanopisec a posvátná koruna dohromady. Tady se rodí další a další milovníci ušlechtilého a unikátního moku, který uctívá celý svět (každý rok se ze Skotska vyváží
700 milionů lahví whisky). Tady si můžete prohlédnout nejen její dlouhou historii (vždyť kořeny ohnivé vody života sahají již do raného středověku), ale hlavně jich pár ochutnat a rozhodnout se, kterým směrem bude vaše cesta pokračovat.
Přestože drtivá většina zákazníků dává přednost whisky míchané, pravý Skot miluje „single malt“, která nejvíce odráží neuvěřitelně krásnou a romantickou skotskou přírodu. Můžete si vybrat ze čtyř možností – a to podle místa, či spíše kraje původu. Whisky z nížiny je jemná a lehká a převládá v ní vůně citrusů, whisky z vysočiny je naopak kořeněná, plná medu, vanilky a skořice, whisky z krajiny Speyside je ovocná a nasládlá a v její vůni můžete dokonce ucítit banány, jablka, hrušky či ananas. A pak je tu poslední skupina, nejzáhadnější, nejtajemnější a v posledních letech nejslavnější. A to je whisky z ostrova Islay (vyslovuje se to Ajla, ostatně hlavnímu městu jeho obyvatelé říkají Edinbra), v jejíž chuti najdete mořskou slanost, vůni spáleného dřeva a silné uzené tóny. A to všechno je přirozené, do whisky se nic nepřidává.
Všechno v jedné ulici
To podstatné z hlavního města uvidíte v jedné jediné ulici. I to je symbolem Edinburghu. Ulice se jmenuje Královská míle a spojuje hrad skotských králů se sídlem anglické královny. Na téhle ulici najdete úplně všechno. Zajímavá muzea, bizarní kameru obscuru, v níž poznáte a na vlastní kůži si vyzkoušíte, co všechno se dá vykouzlit pomocí světel a zrcadel, staré skotské puby i nejrůznější etnické restaurace.
Velmi zvláštní zážitek nabízí třeba cesta do edinburského podzemí. Pod povrchem ulic se skrývá spletité bludiště starých sklepů, bytů a chodeb, které před staletími sloužily jako dílny a obydlí pro největší nuzáky a chudáky. V místech, kam nikdy neproniklo denní světlo ani čerstvý vzduch, žily a pracovaly v šílených podmínkách tisíce lidí.
V roce 2003 bylo podzemí poprvé zpřístupněno veřejnosti a dnes patří k vyhledávaným turistickým kuriozitám. Na konci edinburské „královské“ cesty stojí zámek Holyrood House, který je oficiální rezidencí královny Alžběty. Výstavní zámek je obklopen nádherným parkem, ležícím na úpatí strmé a vyhaslé sopky (naštěstí byla aktivní před dlouhými 350 miliony lety). Ve středověku se změnila na královskou honitbu a dnes je nejvyhledávanější víkendovou oázou pro všechny milovníky pohybu či pikniků. Ostatně celý Edinburgh, stejně jako celé Skotsko, je nádherně svěží a zelený. A Skotové svou svěží přírodu milují.
Jakmile vysvitne jen jeden jediný paprsek slunce, hned jsou jich plné parky. Pokud jsme u skotské povahy, je nutné zmínit jednu zásadní věc. Skoti nejsou lakomí, to opravdu ne.
Jsou jen šetrní, těžké životní podmínky je dovedly k tomu, aby ničím neplýtvali a vystačili si s tím, co mají. Proto jejich možná největší charakteristický rys není lakomství, ale odpor k plýtvání.
Celou reportáž si přečtěte v TD 11-12/2010.
