Ve svých třiatřiceti letech má procestovaný svět a je držitelkou řady ocenění za dokumentární snímky a reportáže ze zemí třetího světa. Země, kde létají kulky a umírají lidé, na čas vyměnila za život v New Yorku, Chtěla vědět, jak dál… Přečtěte si část jejího povídání
V pražském DOXu právě běží výstava vašich fotografií s názvem Blue Light Tonite. O čem je?
Je to čtyřiadvacet fotek, portréty kamarádů a známých, s nimiž se potkávám v baru Blue Light na Starém Městě. Některé vznikly spontánně, některé jsou stylizované. Tak, jak si kdo zasloužil. Na začátku mělo jít čistě o dokument, ale pak si Jirka Macháček jednou postavil na bar konstruk- ci z barových židlí, na které si lehl, a začal olizovat žárovku barového osvětlení. Napadlo mě nastylizovat i další záběry a výsledkem je různorodá směsice portrétů.
Už jste zavrhla focení válečných oblastí a míst?
V žádném případě! Reportáž a dokument dělám pořád. Je to práce, která mě prostě baví. Jenže taky stojí dost energie, a tu musím někde nasbírat zpátky. Proto jsem začala dělat i portrétní fotky nebo designy na trička. Za poslední rok jsem zjistila, že mě baví i jiné věci než jezdit neustále do ně- jakého šílenství, spát špinavá ve stanu, utíkat před střelbou a nechat se duševně fackovat všemi těmi hrůzami kolem.
Co jste tam dělala?
Měla jsem krizi a nevěděla, jak dál. Reportáž a dokument miluji, na druhou stranu si neumím představit, že v padesáti jedu s batohem do Gazy a navlékám na sebe neprůstřelnou vestu. Chtěla jsem si trochu utřídit myšlenky a kamarádka mi navrhla, abych se za ní na čas odstěhovala do New Yorku. Nejdřív jsem si říkala, že se úplně zbláznila, ale pak jsem kývla, byť nebylo vůbec jisté, co tam vlastně budu dělat. Vtipné bylo, že ona mezitím otěhotněla a vrá- tila se zpátky do Čech, takže nakonec jsem byla v New Yorku sama. A práce bylo ve finále taky spousta. Fotila jsem kapelu MIG 21 na turné po Státech, do toho nějaké portréty… Měla jsem hrozné štěstí na lidi, které jsem tam potkala. A New York mě odrovnal.
Čím?
Svou ohromnou energií. Je zajímavý, magický. Ono to vlast- ně ani není město, spíš několik světů dohromady, takový malý vesmír…
Od začátku jste si ho zamilovala?
Zprvu jsem měla hroznou depku. V zemích třetího světa jsem byla rarita, tady jsem si připadala jako totální nula. Když jsem třeba poprvé vyrazila na Manhattan do bývalých doků, které jsou teď přestavěné na galerie, a viděla ve třech ulicích nad sebou vernisáže, kde osmdesát procent vystavovaných věcí bylo naprosto skvělých, tak mi bylo téměř do pláče. V Česku tohle nikdy nezažijete, protože tady je pár dobrých výstav do roka. V New Yorku jsou na jednom místě v jeden den, což je taková malá smrt pro kohokoliv, kdo něco vytváří. Prvních čtrnáct dnů jsem měla pocit, že je nemožné vymyslet ještě něco nového, neviděla jsem ve své práci žádný smysl. Ale pak se to úplně obrátilo a já si říkala: „Když oni můžou, tak proč ne já?“ Prostředí i lidé mě začali ohromně nabíjet. Dneska si myslím, že nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala, je právě můj newyorský deník, který snad brzy vydám i knižně.
Co by podle vás měl vidět každý návštěvník New Yorku nad rámec tradičních věcí, které doporučují průvodci?
Podle mě není potřeba hledat v New Yorku něco speciálního. Pro mě byl nejlepší zážitek, když jsem ráno vyšla z domu na East Village a postupně prošla čtvrtěmi Little Italy, China Town a šla pozvolna až dolů na Wall Street. Prošla jsem za hodinu čtyři různé světy, čtyři naprosto odlišné země. To je fascinující. A jenom kvůli tomu stojí za to do New Yorku vyrazit a jen tak courat po ulicích.
Bylo ještě něco, co vás v tomto městě zasáhlo?
Na New Yorku je úžasné, jak se všichni chodí večer někam bavit a seznamovat. Zatímco u nás se většina lidí chodí cíleně opít, Newyorčané tuhle potřebu nemají. Chtějí se primárně bavit, takže si dají tři čtyři drinky, a tím to končí. Nechci zobecňovat, ale v New Yorku není problém, že když vás někdo zaujme, rovnou ho oslovíte. Nebo on vás. Nikdo to tam nebere, jako že jste trapná nebo že ho balíte. Je to normální. Bohužel tady v Praze je to většinou tak, že se lidi seznamují až ve chvíli, kdy jsou úplně na šrot. Pak je to samozřejmě trapas a navíc mnozí druhý den ani ne- vědí, jak se ten člověk, kterého poznali, vlastně jmenoval. Natož aby z toho vzniklo nějaké přátelství.
Celý článek si můžete přečíst v Travel Digest 5-6/2011.
