Před sto lety se do Vídně jezdilo tak trochu jako domů. Každý druhý Čech tam měl nějakého bratrance , sestřenici nebo alespoň strýčka. A i když jsme tam pak dlouho nemohli, Vídeň máme stále rádi.
První dojem je velkolepý. Široké bulváry, stovky paláců a monstrózních imperiálních staveb. Jdete deset minut a sotva minete dva domy. Člověk si tu připadá doslova jako mraveneček. Není divu. Vídeň je trochu předimenzovaná. Její současná podoba vznikala v 18. a 19. století, kdy se budovalo bombastické centrum monarchie, v níž žilo na 80 milionů lidí. Jenže pak se říše rozpadla a Vídeň zůstala tak trochu na ocet. Jenže dneska už je zase všechno jinak. Místo poddaných město ohromuje turisty, kterých rok co rok přijíždí na pět milionů. Ostatně Vídeň stejně jako Praha patří do desítky nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších evropských měst.
Ve Vídni je stále cítit atmosféru imperiální velikosti, která je však bohatě promíchána s všudypřítomnou kulturou a velmi svěžím a příjemným životním stylem. „Sladký život“ Vídeňané milují a radnice se o pohodu svých obyvatel stará, seč může. Stačí tu pobýt pár dní a určitě jim budete tiše závidět. Ostatně už několik let je Vídeň na špičce žebříčku měst, ve kterých se dobře žije (v soutěži 221 měst se většinou na špici střídá s Curychem, v posledních dvou letech ale vyhrává Vídeň).
Pokud jste ve Vídni delší dobu nebyli, město udělalo obrovský skok. Přibyla spousta nových atrakcí, od unikátní a bohatě žijící muzejní čtvrti až po úžasný sportovní a relaxační areál na umělém ostrově na Dunaji. I když na první pohled to tak nevypadá. Vídní se stále prohánějí staré, plechové tramvaje z roku raz dva, ale o tom to jaksi není. Jezdí totiž často, na všech zastávkách jsou elektronické tabule s odjezdy a veřejná doprava funguje perfektně. A to nemluvíme o dokonalé síti cyklostezek, kterou využívají hlavně mladí. I když vidět cyklistu v obleku není také žádná výjimka.
Kavárny a dortíky
Spousta návštěvníků města míří nejprve za kávou, často do Hotelu Sacher za Operou. Je to sice trochu „snobárna“, ale tradice je prostě tradice. Pokud se tam vydáte, dejte si vedle tradičního sachru (ani se nechce věřit, že už oslavil 175. výročí) také krásnou a sladkou českou stopu, kterou ve Vídni zanechaly naše kuchařky v podobě vyhlášené české palačinky s povidly. Ale pozor, Hotel Sacher není moc levnou záležitostí (dort Sacher vás vyjde na 5 eur, káva na čtyři a půl, sklenička sektu na 8 eur).
Vídeňané samozřejmě také milují dobrou kávu, ale chodí do svých oblíbených podniků, především menších, nenápadných kaváren, kde stále převládá němčina nad angličtinou. Přesto se i jejich zvyky pomalu mění a jedním z nejoblíbenějších podniků je nová hvězda na kavárenském nebi, butiková kavárna Nespresso, která stojí přímo v srdci města, v luxusní ulici Graben vedoucí k chrámu sv. Štěpána, kde můžete ochutnat skutečně špičkovou kávu (ostatně butikové kavárny Nespresso stojí vždy v nejluxusnějších částech města – v Praze ji najdete samozřejmě v Pařížské ulici).
Úchvatný polibek
Po prvním šálku kávy už přichází čas na kulturu. Vídeň je ráj pro všechny milovníky umění, neboť zde najdou desítky úchvatných muzeí a galerií. Jako centrum bohaté a mocné monarchie měla Vídeň po staletí zaručen nekonečný přísun exponátů do svých obrovských sbírek. Dvě monstrózní muzea – Muzeum umění a Přírodopisné muzeum – vznikla už v polovině 19. století a dnes jsou doslova nepěchována uměleckými a přírodními artefakty z celé planety. Ale pokud nemáte na Vídeň alespoň týden, raději sem vůbec nechoďte. Nebo si vyberte konkrétní cíl (umělecký směr, malíře) a běžte rovnou a pouze za ním. Co naopak doporučit můžeme, jsou „menší“ muzea a galerie, které zvládnete za hodinu dvě. Tolik vás neunaví a najdete v nich také úžasné umělecké klenoty.
Jedním z míst, která nesmí nikdo minout, je horní Belveder s výjimečnou sbírkou vídeňské moderny, včetně nejslavnějšího obrazu Gustava Klimta Polibek, který je malířskou oslavou secese a je považován za geniální mistrovské dílo. Před obrazem připomínajícím skvostnou ikonu se také stále tísní spousta lidí. Vedle polibku se určitě zastavte u postsecesního Klimtova obrazu Adam a Eva a také si prohlédněte obraz Maxe Klingera Paridův soud. Úžasná jsou samozřejmě i zdejší Schielova plátna, ale těm věnujeme samostatný materiál.
To nejlepší z moderny
Velmi vyhledávanou galerií je i Albertina, kterou před čtyřmi lety navštívila vedle tisíců turistů také mimořádná štěstěna – významní sběratelé Herbert a Rita Baltiner věnovali zmíněné galerii svou významnou kolekci evropské moderny, v níž najdete desítky obrazů od takových malířských hvězd, jako jsou Monet, Picasso, Modigliani či Chagall. Díky tomu si v krásném paláci Albertina můžete prohlédnout obrazy od Františka Kupky, působivé krajiny od Signaca, snovou krajinu s lucernami od Delvauxe či celou řadu Picassových geniálních „čmáranin“. Zjevně nejpůsobivější jsou ovšem díla Marca Chagalla, z nichž vyzařuje až neuvěřitelná imaginace – například velmi vtipný obraz Mateřství, klasický Drak či Spící žena s květy (tento obraz Chagall namaloval v 85 letech, ostatně slavný umělec se dožil 98 let). Velkou nevýhodou Albertiny jsou však vysvětlivky pouze v němčině, takže doporučujeme zapůjčení „chytrých“ sluchátek.
Procházka ze Schönbrunnu
Návštěva Schönbrunnu může být především pro Čechy mimořádně zajímavá a poučná. Vrátí je totiž do doby, kdy na trůnu seděl stařičký mocnář František Josef I., ze kterého Haškův Švejk a pozdější memoáry prvorepublikových politiků udělaly podivnou figurku přezdívanou starý Procházka. Ale jak už to tak bývá, v dějinách je spousta věcí jinak a císař František Josef, i když to samozřejmě nebyl žádný státnický génius, zasvětil celý život své monarchii. Při prohlídce budete asi překvapeni tím, že jeden z nejmocnějších mužů 19. století žil víceméně pouze ve dvou místnostech, vstával kolem čtvrté, od pěti seděl v kanceláři a od pracovního stolu se nezvedl ani při snídani. Dnes bychom řekli, že byl typickým příkladem workholika, však také sám sebe nazýval prvním služebníkem státu, neměl rád pompu, neliboval si v luxusu, ale v jednoduchosti a prostotě. Hned v další místnosti stojí obyčejné vojenské lůžko (společnou manželskou postel se svou ženou Alžbětou Bavorskou sdílel jen čtyři roky), v němž údajně po dalším dnu plném úřednické práce v 86 letech zemřel.
Celý článek si můžete přečíst v Travel Digest 7-8/2011.
