Před odjezdem do Tibetu, kde se těšil na setkání s dalajlámou, ho naplno zaměstnávala příprava natáčení jeho dalšího filmu se žraloky. „Chceme udělat pod vodou trojrozměrný příběh tak, jak dosud nikdo před námi. Takže začínám zase od píky,“ usmívá se filmař a c estovatel Steve Lichtag.
Poslední dobou jste se pouštěl víc do suchozemských témat. Chyběl vám podmořský svět?
Strašně se mi už po vodě stýskalo. Moře pro mě kdysi znamenalo lásku na první pohled. Jak jsem k němu čichnul a začal se potápět, stal se ze mě mokrozemec. Zjistil jsem, že už z něj neumím vyskočit, a tak jsem o něm začal točit filmy. Teď chystáme nový pod jménem The Great White Odyssey, což je pro nás absolutně největší výzva v podvodní kinematografii.
Čím největší?
Hodláme ho natočit ve 3D, ale trochu jinak než dosavadní systémy Imax. To jsou obrovské krabice spouštěné do vody jeřáby, které točí, co se děje kolem nich. Jenomže já chci, aby v každém mém filmu byl příběh, ne jenom sbírka efektních obrázků. Proto vyvíjíme menší 3D systém, takového malého „imaxíka“, s nímž budeme moci být pohotovější. Něco už o vodě vím, a jak mi léta utíkají, sílí můj pocit, že mám ještě ve vodě co zjistit. Hlavní hvězdou tohoto příběhu bude Jihoafričan Michael Rutzen, který si vysloužil přezdívku Sharkman, tedy Žraločí muž. Je prvním a jediným člověkem na světě, jenž dokázal velkého bílého žraloka přetočit, když se s ním setkal tváří v tvář.
I vy máte v kontaktu se žraloky jedno prvenství: natáčel jste velkého bílého žraloka bez ochranné klece. Teď to chystáte znovu. Co je na žralokovi tak fascinujícího, že se pouštíte do takového nebezpečí?
Chceme zbořit mýtus o velkém bílém žralokovi, jehož se většina lidí bojí jako krvelačné bestie, která si nezaslouží nic jiného než zabít. Náš film Carcharias – Velký Bílý ale před deseti lety ukázal jako jeden z prvních, že s bílými žraloky se lze dohodnout. Proto se k tématu vracíme a i v novém filmu budeme dělat všechno pro to, aby přispěl k tomu, že hysterie kolem žraloků třeba pomine. Opravdu nečíhají v moři na to, aby sežrali prvního člověka, kterého uvidí. Důležité je pochopit, že oni jsou ve svém teritoriu a my je navštěvujeme, tak bychom se podle toho měli chovat.
Dostal jste za své filmy řadu cen, ale soudě podle témat, která si vybíráte, vám jde asi o víc. Pomohl jste někdy vylepšit svět?
Byl jsem šťastný, když film vyvolal diskuzi, která vyústila v rozumné opatření. Pokud se na základě mého filmu něco stalo, cítil jsem to jako uzavření daného příběhu. Jasné vítězství jsem si vychutnal u filmu Soumrak rybích pastí. Když ho v Americe pustili, stát Florida vydal omezení pro lov těmito pastmi. V té době jsem tam ještě působil, takže jsem měl velkou radost.
Jaký dopad měl váš slavný film Tanec modrých andělů?
I ten splnil svůj účel, i když jen na pár let, ale všechno je relativní. Pro mě je důležité, že výrazně ovlivnil mladé lidi, kteří díky takovým filmům přemýšlejí o životním prostředí jinak než předchozí generace. Tanec modrých andělů získal hromadu filmových cen po celém světě včetně Hollywoodu, i když z mého pohledu je to rychlokvaška. Nicméně splnil svůj účel, protože já jsem ho dělal velmi narychlo v situaci, kdy byly potřeba hlasy proti Japoncům v Mezinárodní velrybářské komisi. Česká a Slovenská republika ani Maďarsko tehdy ještě členy této komise nebyly, proto jsme film rychle natočili v Dominikánské republice a poslali ho do těchto tří zemí, aby vyvolal tlak na jejich vlády. Díky němu se komise rozrostla o tyto tři nové členy a Japonce, kteří loví velryby ve velkém, se podařilo přehlasovat. Bohužel jenom na dva roky.
Čeho si na svých cestách nejvíc všímáte?
Vidím svět, který je velmi zranitelný a kvůli nám umírá. Někdy mě napadá, zda bychom se neměli otočit a jít zpátky, než se hnát pořád dopředu. Konzumní společnost, kterou zajímají hlavně nová auta či nové televize, je asi odsouzená k rychlejšímu zániku, než se původně zdálo. Velmi rychle jsme si svět zničili, mnoho zemí je už dokonale zkaženo penězi. Už nechci do Karibiku ani na Floridu, spíš mě to táhne na východ daleko od Moskvy. Hledám to, co je autentické, jsem rád, když se můžu napít z hliněného hrnku a jíst dřevěnou lžičkou. Chci mít pocit, že potkám pár dobrých lidí a dotknu se jejich každodenního života.
Teď mluvíte jako lidé, kteří se vrátili z Tibetu. Přitom tam právě míříte…
Už jsem tam natáčel, teď jedu promítnout hrubý sestřih dalajlámovi a poprosit o jeho komentář. Slíbil, že si na nás udělá čas tři dny, což by pro mě bylo splnění životního snu. Beru to jako závazek – udělat o Tibetu opravdu dobrý film. Natočili jsme tam spoustu unikátních záběrů, třeba ze šamanských rituálů, které oslavují sklizeň. Nebo z nebeských pohřbů, kvůli nimž se ale teď bojím jít do střižny, že se mi ty hrozné zážitky zase vrátí.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Travel Digest 9-10/2011.
