Úchvatné tapas, vyhlášené studené polévky, grilované sardinky či v ústech se medově rozplývající sušená šunka z černých prasat. To vše dělá ze sluncem zalité Andalusie jednu z prvotřídních gurmánských destinací světa.
Velký milovník jižního Španělska a býčích zápasů Ernest Hemingway v jednom ze svých rozhovorů poznamenal: „Pokud bych si měl vybrat místo pro svou poslední večeři, zvolil bych Andalusii. Seděl bych v nějaké vile vysoko nad Córdobou, popíjel sklenici hutného červeného vína, které je stejně temperamentní jako krev španělských tanečnic, a sluhové by na podnosech nosili tu jejich marnivou paletu geniálních jednohubek, kterým říkají tapas. A když už bych byl zpola zasycen, někdy kolem půlnoci, jak tu bývá zvykem, hostitel by nás pozval ke společnému stolu, kde by se podávala večeře o mnoha chodech, skládající se z výtečných pečených mas a lahodných ryb. To jsou chvíle, kdy se čas zastaví a nastává věčnost.“
Přesně tahle slova mi bleskla hlavou, když jsem byl na stejném místě ve stejné situaci o nějakých osmdesát let později. Večer totiž probíhal úplně stejně, až na to, že nešlo o poslední večeři, ale o jedno z mnoha půlnočních hodování, které jsem při své cestě po památkami nabité Andalusii absolvoval.
Kulinářské miniatury
Córdoba, jež byla před tisícem let považovánao za nejluxusnější a nejbohatší město tehdejší Evropy, nám svoji krásu představila až večer. Kolem osmé jsme vyrazili na procházku po nádherně osvětleném a 250 metrů dlouhém římském mostě, který pochází z prvního století před Kristem a po němž se kdysi dávno procházel zřejmě nejslavnější rodák Córdoby, slavný filosof Seneca. Poté už nás čekala návštěva velkolepé světelné a hudební show „Duše Córdoby“, která byla spuštěna teprve před rokem. Při ní jsme poznali zdejší klenot v podobě jedné z největších mešit světa, rozkládají cí se na ploše obdélníku se stranami 175 a 128 metrů (dvě fotbalové hřiště vedle sebe) a mající přes 22 tisíc čtvereč ních metrů. Bohatá Córdoba se tehdy, v osmém a devátém století, stala nejen centrem západního islámu, ale i centrem evropské civilizace. Ve městě žilo neuvěřitelných milion obyvatel, kterým sloužily stovky veřejných lázní, knihov na s milionem svazků či pouliční osvětlení.
Při procházce v nekonečném bludišti sloupů, které je dnes přestavěno na katedrálu, jsem téměř přestal vnímat čas, ale když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že se blíží půl jedenáctá. Teprve potom nás přátelé převezli do jedné z vyhlášených hospůdek vyso ko nad městem, jak o nich mluvil Hemingway, a tady začala ona legendární tapasová smršť. Nejprve jsme vyfasovali číši červeného vína (jen barbar, a byl jeden takový, by dal přednost pivu) a pak už kolem nás tančily servírky s tácy plnými těchto famózních kulinářských miniatur. Rozhodl jsem se, že ochutnám všechny, a začal jsem je počítat. Po hodině a půl jsem se zastavil na čísle šestadvacet.
Maso z býčí oháňky
Mezi nejúchvatnější příspěvky do mé mnohaleté sbírky tapas (nejvíce jsem ji rozšířil v několika tapasových restauracích v Barceloně, kde jsem za tři dny ochutnal téměř stovku nejrůznějších chuťových kombinací) patřily fíky plněné ovčím sýrem či skvělé krokety s mimořádně lahodným masem z býčí oháňky, ale výtečný byl i mírně pikantní prejt podávaný na malé lžičce či závitek s rokfórem a palmovým cukrem. Jako by se nejslavnější hudební skladatelé vykašlali na všechny opery a symfonie, a místo toho skládali jakési půlminutové geniální trylky. Ale je jasné, že tapas (mezi národně se používá výraz finger food) nemůžete připravovat v každé zemi a třeba z českých národních specialit moc zajímavých tapas nevykouzlíte. Nebo si dokážete představit „vepřoknedlozelohubku“? Maximálně tak mini karbanátky či mini řízečky (což se občas na tuzemských recepcích objevuje), ale obě tyto hubky jsou značně syté a těžké. Raději se vraťme ke stolu nad Córdobu.
Od Půlnoci do dvou
Když jsem zkonzumoval šestadvacátou tapas, blížila se akorát půlnoc. Ale večer zdaleka nekončil, právě naopak. Hostitel nás v tu chvíli pozval ke slavnostní tabuli, kde se podávalo pětichodové menu. Začínalo se vynikajícím gazpachem, poté následovalo pár plátků jednoho ze světových gurmánských pokladů v podobě Jamón Ibérico de Bellota, nejlepší evropské šunky vyráběné z iberských prasat krmených ve volném výběhu výhradně žaludy. Ke slavnému jamónu se ještě dostaneme, nicméně je třeba poznamenat, že tato delikatesa by měla patřit na seznam UNESCO stejně, jako tam patří Córdoba. Ostatně, jak je možné, že se úředníci z Paříže ještě nezaměřili na gastronomické poklady lidstva? Možná je to kvůli tomu, že nejsou určené jen tak pro každého? Zatímco památky si může prohlédnout doslova každý, ty největší gurmánské delikatesy si mohou dovolit jen poměrně movití lidé – například vůbec nejlepší kýty Jamónu de Bellota se prodávají za tři tisíce dolarů za kus. Přepočteno: 60 tisíc korun za nějaké tři až čtyři kilogramy masa odpovídá ceně 1500 korun za deset deka – to není moc levná svačinka, že?
Po tenkých plátcích jamónu se podávala pečená ryba, následovalo jehněčí a na závěr dezert v podobě málo známých kdoulí (u nás se toto nevzhledné ovoce používalo před mnoha lety v sušené podobě – jako odpuzovač molů se dávalo do skříně) s lehkou ovocnou omáčkou a nadýchanou domácí šlehačkou. Blížila se druhá, když naše půl noční večeře skončila. Životní rytmus španělského jihu je prostě úplně jiný než u nás a ještě kolem druhé ráno jsou ulice plné lidí, naopak ráno v osm tu nepotkáte ani živáčka. Tak ještě sklenku digestivu na terase s výhledem na osvětlené historické centrum a pak hurá na kutě. Po pravdě, měl jsem co dělat vyšplhat se po třech schůdcích do autobusu.
Celý článek si můžete přečíst v Travel Digest 1-2/2012.
