Celý život se věnuje jazzu a swingu – stylu, jímž proslul například coby kapelník orchestru Melody Makers. Na cestách se ale klavírista Jakub Šafr o muziku moc nezajímá. Až na dvě výjimky: New York a Beskydy.
Muzika se bez cestování neobejde, proto už mnozí hudebníci nechtějí ve volném čase vytáhnout paty z domu. Vy jste pravý opak. Do kterých zemí už jste se vypravil jako turista a dobrodruh?
Celý můj život ovlivnila první cesta do Afriky, vpravdě dobrodružná. Projeli jsme vlastnoručně upraveným terénním autem dvanáct států a já se tam pak za rok vrátil a podíval se ještě do třech dalších. A protože si své cíle vybírám kvůli přírodě, zásadní je pro mě ještě Kanada, Island a Norsko. Silné zážitky jsem si přivezl také ze Srí Lanky.
Jakou přírodu hledáte?
Divokou. Tajemnou a dobrodružnou, takovou, která mi dovolí stát se na chvíli její součástí. Jít s krosnou a týdny nepotkat lidi. Vyčistit si hlavu, zjistit něco sám o sobě. Skvěle se mi třeba meditovalo na Sahaře.
To je v tom horku možné?
Zjistil jsem, že pustota a extrémní podmínky opravdu zvláštním způsobem přivedou člověka na jiné myšlenky. Protože jsme jeli jinudy než po transsaharské magistrále, dostali jsme se až do srdce pouště, kam ani turistické výpravy nejezdí. Je to ta nejsušší a nejteplejší oblast Afriky, kde jsme přes den naměřili kolem 45 stupňů ve stínu, který jsme si ovšem museli sami vyrobit, protože tam nikde žádný není. Ten pocit, že z té výhně nemáme ihned možnost úniku, protože autem odtud musíme jet několik dní, byl naprosto fascinující. Člověk je vydán napospas živlům.
Otupila vás žízeň?
Pobyt v poušti je velmi vyčerpávající, člověk ztrácí veškerou energii tím, že všechny síly spotřebuje na to, aby nedostal úžeh. Žízeň má permanentně, a ani když vypije půl litru vody, nezbaví se jí. Pokud je tomu vystavený delší dobu, přivykne a přestane si tuto základní potřebu hlídat. Paradoxně jsme se tedy museli v poušti nutit do pití. Naštěstí jsme se před odjezdem radili se zkušenými cestovateli, kteří nás mimo jiné upozorňovali, že musíme dodržovat pitný režim.
Čím jste cestovali a kolik vás bylo?
Roku 1999 jsem v Německu koupil ojetý range rover, který jsem upravil pro potřeby jízdy v náročném terénu, což se nám osvědčilo jak na poušti, tak v pralese. Jeli jsme jenom ve dvou s mým kamarádem Vítem Latzelem, který tehdy studoval přírodovědu na Jihočeské univerzitě. Spojily nás cestovatelské sny z dětství; já tehdy hltal knížky Josefa Wágnera, například knihu nazvanou Afrika – ráj a peklo zvířat. V nadsázce jsme navlékli naši expedici na odkaz slavného cestovatele doktora Emila Holuba, s nímž se znal Vítkův dědeček. Měl údajně od něho asi sto let starý klobouk do tropů, tak jsme ho na tuto cestu vzali a v pořádku s námi zase přijel zpět. Najeli jsme celkem 25 tisíc kilometrů, z toho ale téměř osm tisíc přes Evropu. Strávili jsme na cestě čtyři měsíce a v Africe projeli dvanáct států napříč kontinentem – od severu k jihu.
A za rok jste se tam vrátil…
Ano, bylo to součástí našeho původního plánu, protože zpátky z Afriky jsme letěli a auto tam zůstalo. Počítali jsme, že budeme pokračovat v dobrodružné expedici po východní části Afriky, ale už jsme na to nesehnali peníze. Vrátil jsem se tedy za rok pro auto, a než jsem ho nechal naložit do kontejneru a poslat domů po moři, projel jsem ještě tři země.
Jaké bylo nejzajímavější setkání s místními obyvateli?
V Timbuktu v Mali, což je islámské město s úžasnou historií, jsme už vypadali jako ostřílení cestovatelé, zarostlí a špinaví. Získali jsme si důvěru Tuaregů, příslušníků kočovného národa, kteří jsou velmi vzdělaní, vyrábějí úžasné umělecké předměty a jsou i vyhlášenými obchodníky. Vzali nás do vesnice, kam se turista běžně nepodívá, byli velice pohostinní a pak začali obchodovat. Nejdřív jsem s nimi vyměnil turban za košili a pak mě zaujal amulet z pouštních perel, ale jeho cena byla moc vysoká. Obchodování s nimi je úplný obřad, navíc když obchod neproběhne, berou to jako potupu. My jsme ale nemohli dát víc peněz, takže si šperk dvakrát rozčileně vzali zpět, ale pak nám ho znovu vrátili. Ačkoli jsme ho už ani nechtěli, nakonec nám ho prodali za směšně nízkou cenu – byť na nich bylo znát, že jsou strašně naštvaní. Ráno se s námi přišla celá vesnice přátelsky rozloučit včetně těchto prodejců, kteří měli zvláštní výraz. Potřásli nám rukama a řekli, že tak dobré obchodníky, jako jsme my, dosud nikdy v životě nepotkali. Že si nás strašně váží a je pro ně pocta, že se s námi mohli setkat. Ten amulet jsem si schoval jako relikvii.
Měli jste někdy strach, že cesta nedopadne dobře?
V bezprostředním ohrožení života jsem se v Africe cítil dvakrát. A pokaždé mě zaujalo, že v extrémně vypjaté situaci člověk dokáže jednat překvapivě racionálně. Poprvé to bylov poušti, když jsme měli na cestě hrozné komplikace, a druhým bylo přepadení v Nigérii. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme tehdy lupiče nějak přelstili a vyvázli i s autem a věcmi. Je pro mě příjemné vědět, že když je zle, nezkolabuju a pud sebezáchovy mě vybičuje tak, že se pustím do boje. Asi to bude adrenalinem, který mozek nabudí natolik, že okamžitě vymyslí deset možných řešení.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Travel Digest 1-2/2012.
