Dálková světla Toyoty prořízla tmu a ozářila dům postavený z vepřovic. „ Jsme na místě,“ usmál se na mě řidič Juan. Ze dveří vzápětí vyšel majitel statku, producent kávy Amaro Chasquero Ocaňa. „Vítej mezi sběrači ,“ řekl.
Cesta ze severoperuánského města Jaén do Los Alamos je záležitostí pro hodně otrlé dobrodruhy. Když mi Juan s úsměvem sdělil, že těch šedesát kilometrů po nezpevněných horských kozích stezkách „udělá“ za slabé dvě hodiny, nevěřil jsem. Ovšem náš terénní Hilux byl přesně tím autem, které jsme potřebovali. Zejména posledních dvacet kilometrů horskými cestami, které šplhají do strmých kopců distriktu Chirinos, mu daly pěkně zabrat. Na poslední sjezd z „hlavní“ polní cesty asi nikdy nezapomenu. „Pouhých“ tři sta metrů k Amarovu domu, to byl totální noční adrenalin, kdy jsem měl pocit, že Juan sjel na nějakou hodně šikmou a navíc hrbolatou střechu. Zázrak, že jsme s autem neudělali kotrmelec ze strže, jejíž dno se ve tmě nedalo dohlédnout… Nestalo se, přežili jsme. A já si mohl konečně shodit z korby batoh s věcmi a jít se podívat, kde budu následující tři dny bydlet.
V domě z hlíny se svítí svíčkami
Dřevěné dveře na petlici se otevřely do prostorné místnosti ozářené jedinou svíčkou, takže do rohů místnosti není vidět. Uprostřed stojí stůl, pár židlí a je zima. Asi budeme výš než 1600 metrů nad mořem, pomyslel jsem si. „Tady jsme v 1750 metrech,“ prozradil mi Juan. Najedou se proti mně objevily další tři postavy. Dvě holky tak kolem 12 let a asi sedmiletý kluk. „To jsou moje děti, mám jich devět. Čtyři chlapce a pět holek,“ prohlásil hrdě Amaro. Z horního patra se ozývá smích, kroky a hlasy. „Máme tu na sklizeň brigádníky. Přijel můj bratr a jeho syn, také několik nájemných sběračů. Když je hlavní sezona, potřebujeme pomoct, abychom stihli všechnu kávu včas zpracovat,“ vysvětluje mi snědý Peruánec Amaro. Je mi chladno. Oblékám si flísovou bundu, dlouhé kalhoty a čepici. I když jsem o nich při balení pochyboval, rozhodně se mi teď hodí.
Do místnosti postupně přicházejí nejrůznější členové rodiny, většinou děti. Usmívají se na mne, ptají se, odkud jsem a jak se jmenuji. Čtrnáctiletá Yumbeli s jedenáctiletou Lesli přinesly politickou nástěnnou mapu světa, abych jim ukázal, odkud že jsem to vlastně přijel. Snaží se mi taky ukázat, kde jsme teď my, ale mapa světa je přece jen málo podrobná. Pomůže až mapa Jižní Ameriky. Yumbeli má dokonce sešit s angličtinou a hned si ke mně sedá, abych jí řekl nějaká slova. Taky se ptá na češtinu, ale nejde jí vyslovovat, a tak se většinu času smějeme. Amaro, který si všiml, že jsem se oblékl, mi nese horký bylinkový čaj. „Je z místní trávy, jmenuje se yerba luisa,“ vysvětluje. Čaj chutná výtečně. Svíčka pomalu dohořívá, půjdeme spát. I v patře už je klid. Ještě si skočím na záchod, ale bez baterky jsem ztracený. Procházím dvorkem, kde u něčeho, co připomíná fóliovník, leží dva psi. Asi hlídají už sklizenou část úrody.
Fair trade ručí za cenu kávy a dává sociální Prémii
Amarův dům je dvoupatrová stodola z hliněných cihel s několika malými okny a dveřmi do každé místnosti. Protože sem nevede elektřina, život jeho rodiny se řídí denním rytmem přírody. Kolem chalupy je rušno už od páté hodiny ráno. Je třeba se obléci, najíst a jakmile se kolem půl šesté začne rozednívat, vyráží se na plantáže. Za půl hodiny nato se objevují další děti, protože je sobota, kdy není škola. Přes týden ale chodí do školy všechny děti, které na to už mají věk. Amarovy děti mají to štěstí, že jejich otec je producentem v družstvu Cenfrocafé, které produkuje kávu v systému fair trade.
„Děti producentů zapojených do fair trade rodičům při sklizni samozřejmě také pomáhají. Nemusejí ale vynechávat školu, mohou si hrát a prožít pěkné dětství. Rodiče dostanou v systému fair trade za svou práci spravedlivě zaplaceno a na hlavní pomoc si mohou najímat dospělé sezonní brigádníky. Fair trade jim také zaručuje garantované minimální výkupní ceny, to když ty na běžném trhu klesnou příliš pod úroveň, která jim kryje náklady produkce a důstojného života,“ říká koordinátor kampaně Fairtradová města Stanislav Komínek z organizace NaZemi – společnosti pro fair trade a dodává: „Družstvo dostává navíc k výkupní ceně sociální prémii, u prané arabiky je to 20 USD na quintal kávy (asi 46 kg pozn. autora). Členové družstva se pak rozhodují, jak s touto prémiií naloží, slouží tak např. jako investice do zpracovatelny kávy, na odborná školení, na proplácení zdravotní péče členům nebo na financování odborných poradců – degustátorů a agroinženýrů, kteří členům pomáhají zvyšovat kvalitu a množství produkce. V dalších družstvech zase tyto prostředky proplácejí producentům jako finanční prémii.“
Celou reportáž si můžete přečíst v Travel Digest 1-2/2012.
