Dvojí návrat ke kořenům zažívá letos zakladatel a spolumajitel firmy Bushman Jindřich Melichar. Aktuální kolekce se vrací k původní filozofii firmy: vyrábět oblečení a doplňky pro cestovatele.
A navíc právě teď objevuje Afriku, kolébku lidstva.
Váš příběh je pro cestovatelský magazín jako stvořený: toulal jste se dalekými končinami, na vlastní kůži jste si vyzkoušel, co funguje, a po návratu domů začal takové věci vyrábět. Potřeboval jste k tomu hodně odvahy?
Odvahu ani ne, prostě když mě něco zajímá, tak to zkusím. Udělám první krok a čekám, jak to dopadne. Neřeším předem důsledky. Měl jsem malou fungující firmu, ale časem jsem si uvědomil, že to, co dělám, mě tak úplně nebaví. Proto jsem svůj podíl prodal kolegovi a odjel nejdřív za kamarádkou do Ameriky a pak dál, až jsem skončil na Novém Zélandu. Anglicky jsem vůbec neuměl a učil se teprve za pochodu – vzhledem k tomu, že jsem pobýval spíš v divočině, mi to trvalo déle a dosud mám velké rezervy. Rozhodnutí vydat se na cestu však tehdy bylo snadné: chtěl jsem vidět místa, o nichž jsem dosud jen četl, bylo mi osmadvacet a neměl jsem závazky. Nebylo na co čekat.
Které země vás zajímaly nejvíc?
Nejdřív jsem se trochu rozkoukal po Spojených státech amerických a Kanadě. Hodně mě zaujala Aljaška, kde jsem nachodil přes tisíc kilometrů a chtěl bych se tam ještě někdy vrátit. Nejlépe tak, že tuto zemi plnou řek a jezer přeletím hydroplánem, což je můj sen a ideální způsob, jak si Aljašku nejlépe prohlédnout. Je krásná, rozmanitá a málokdo ví, že tam v létě může být i třicet stupňů nad nulou. Hlavně se mi líbí, že je to divočina bez lidí – to jsou oblasti přesně pro mě, takové si na cestách vybírám nejčastěji.
A pak jste se přesunul do Austrálie a na Nový Zéland, kde se zrodil nápad s Bushmanem.
Ano, ale na myšlenku vyrábět oblečení a věci, které budou dobře sloužit cestovatelům, jsem přišel teprve před návratem domů. Na cestách jsem se živil všelijak: sbíral jsem banány a melouny, v Tasmánii jsem dělal stavební práce v zahradnictví, na Zélandu stavěl ploty pro ovce a jeleny. Všude to byla práce víceméně na černo, takže jsem se tam nemohl moc dlouho zdržet, což mě posouvalo dál. Tak jsem to i chtěl – přivydělat si, potkat místní lidi a zjistit, jak žijí. Na chvíli s nimi splynout, a to i díky tomu, že nepůsobím jako turista. Proto naše oblečení vypadá tak nenápadně.
Proč jste nechtěl vypadat jako turista?
Rád poznávám, jak žijí lidé jinde. To je podle mě jednaz hlavních věcí, které by měl člověk na cestách zjistit a nechat se jimi inspirovat. Třeba si i přerovnat žebříček hodnot. A když chcete ty lidi poznat, musíte s nimi trochu splynout. Pokud člověk vyčnívá stylem oblékání a chování, málokdy se mu podaří dostat se místním obyvatelům pod kůži. Proto jsem si říkal, že bude fajn dělat oblečení, v němž lze jít s báglem na zádech a pak ho vyprat a snadno v něm zapadnout mezi místní dřevorubce nebo rybáře. Když s nimi v hospodě zakalíte, nejlépe zjistíte, jak to u nich funguje. Co vás inspirovalo nejvíc? Austrálii a Nový Zéland jsem projel stopem s báglem, žil jsem venku a spal ve stanu. Došlo mi, jak málo člověk potřebuje k životu, a také jsem sledoval, co na sobě mají místní lidé a proč. Nikdo z nich nenosí funkční, umělé prádlo. Chodí v přírodních materiálech, hlavně v bavlně, protože jejich vlastnosti jim vyhovují nejvíc. Proto i my z 99 procent vyrábíme z přírodních materiálů a různě je zdokonalujeme, například letos budeme jako první tuzemská firma nabízet bavlnu impregnovanou proti komárům a klíšťatům. Je pro nás velmi důležité také to, že naše výrobky nevytvářejí horu nezničitelných odpadů. Dají se snadno recyklovat, kompostovat, spálit. Navíc dlouho vydrží, což mi vyhovuje i jako chlapovi, který velmi nerad nakupuje.
Původně jsem chtěl takové oblečení vozit k nám, ne ho doma vyrábět. Jenomže po návratu jsem nedal dohromady potřebný kapitál, proto jsme začali obráceně, tedy výrobou. Nejdřív vyloženě outdoorových věcí, které jsou kvalitní, nadčasové a konzervativní. Pak jsme k tomu přidali módní trendy a teď se zase vracíme zpátky ke kořenům. A vlastně i k mému původnímu podnikatelskému záměru dovážet zajímavé zboží. Rozvíjíme totiž kontakty v Africe a poprvé v historii firmy přivážíme i výrobky z této země.
Než se dostaneme do Afriky, což je vaše aktuální téma, vraťme se ještě k protinožcům. Zdá se mi, že pro Čechy je to země zaslíbená. Potkal jste tam krajany?
Turistickým oblastem jsem se snažil vyhnout a jinak jsem měl obrovskou výhodu: Byl jsem tam včas. V té době, tedy před více než patnácti lety, jsem byl všude prvním Čechem, kterého místní lidé potkali. Nikdo z nich Českou republiku neznal, maximálně občas Československo. V Tasmánii se mnou dělal syn českého emigranta, který už ale mluvil jen anglicky. Jmenoval se Pavel Ruzicka, se zrzavými vousy a dlouhými vlasy vypadal jako Ir a byl to dřevorubec. Jezdili jsme spolu na člunu přes krásnou řeku do hospody, rybařili, sbírali ústřice. Jednou mi pohrozil, že pokud prozradím, co jeho jméno ve skutečnosti znamená, dopadnu zle. Dřevorubec prostě nemohl být Růžička.
Byl jste pryč dva roky, opravdu jste nenarazil na žádné české stopy?
Vlastně jen dvakrát: v Queenslandu žil v baráčku na stezce, kudy jsem chodil na plantáž, český parašutista, který utekl v roce 1948. Na Zélandu jsem pak v kronice na jedné horské chatě objevil cimrmanovský zápis, že rok přede mnou tam pobývali dva Češi. Jeden se jmenoval Papoušek a druhý Němec.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Travel Digest 1-2/2012.
