Nejkrásnější silnice Ameriky

Představte si , že by mezi Prahou a Brnem existoval pruh přírody s třetihorní flórou a faunou. Právě takový pás divočiny kopíruje pobřeží tichého oceánu mezi městy San Francisco a Los Angeles …

Rozbřesk. Obloha se rozlila do nekonečna jako fialový inkoust, který po chvíli podivnou chemickou reakcí zežloutne, zoranžoví a pak se definitivně promění v tmavě modrou. Ta doslova uzavře obraz vzdouvajících se vln bijících – jak lvové o mříže – o skalnatě rozeklané pobřeží. Kam až oko dohlédne, není vidět živáčka. Dokonce nikde neprosvítá ani typická červeň střech. Jen pár stovek metrů nade mnou v husté mlze nízko letících mrakůobčas problesknou brzdová světla automobilu. Na vteřinu tajemně ozáří silničku klikatou jako tělo líně roztaženého hada. Tak vypadá a „chutná“ Big Sur. Zhruba sto padesát kilometrů dlouhá pobřežní oblast státu Kalifornie, která zůstala po staletí většině lidí nepřístupná. Až v roce 1937 ji definitivně pokořila tenounká asfaltka označovaná na mapách jako Highway Nb. 1. Nejmalebnější to silnice Ameriky.Na její stavbě pracoval po boku vězňů a čínských námezdních dělníků jako zeměměřič i spisovatel John Steinbeck.

Rozsviťte měsíc! Zhasněte světla!

Big Sur se roztahuje od městečka Carmel, které proslavil herec Clint Eastwood v dobách, kdy zde pracoval jako starosta, k jižně položenému San Simeonu. Ten je spojen se jménem novinového magnáta a multimilionáře Williama Randorfa Hearsta. I Evropan, který o něm nikdy neslyšel, nemůže přehlédnout obrovitý zámek se 165 místnostmi rozkládající se na ploše 275 000 akrů. Do zdejší krajiny padne jako pěst na oko a stejně působí

i zevnitř. Skoro se vnucuje představa, že přiletěl na obrovském koberci z pohádek Tisíce a jedné noci. Okázalá moc peněz rozhodně nešla při jeho stavbě ve třicátých letech minulého století ruku v ruce s estetikou – umělecké klenoty a architektonické styly jsou splácané dohromady jako špatně udělaný hamburger. Nejpřitažlivěji tak působí veliký bazén připomínající antickou scenerii. „Hearst Castle“ je druhým nejnavštěvovanějším místem

Kalifornie hned po Disneylandu a směrem k němu se každoročně vydává na milion lidí. Místo aby vnitrozemskou dálnici číslo 5 a vydáte se stejným směrem po legendární „jedničce.“

S rukama propletenýma do vánočky od neustálého točení volantem přejíždějí mosty klenoucí se přes hluboké mořské zálivy a chvíli co chvíli zastavují na prašných odpočívadlech, aby se pokochali neuvěřitelnými výhledy.

Ledová voda Pacifiku ochlazuje teplé kalifornské počasí a vytváří umělý rosný bod, jakýsi druhý oceán, tentokrát však mraků, které útočí na pobřeží a halí ho do tajuplného oparu.

„Asi bych vám to neměl říkat… Ale když tudy někdy projíždím v noci za svitu měsíce, nedá mi to, abych nevypnul světla vozu. Pak si připadám jako v pohádce,“ svěřuje se mi můj průvodce Ben Rogers. Ben je policista,

který teprve nedávno odešel do důchodu. Celý život sloužil v oblasti Big Sur jako „highway patrolman“. Zná každou zatáčku a každičkou vedlejší cestu jako své boty.

„Z většiny odpočívadel jsou úžasné pohledy na moře, ale všechny je strčí do kapsy pevninský výběžek Point Lobos nedaleko Pekelné brány,“ pokračuje Ben v zasvěceném výkladu. Jeho slova plynou vzduchem jako komentář k dokumentárnímu filmu, jenž se právě odehrává za čelním sklem vysloužilého policejního buicku. „…vyhlídka na Point Lobos, v překladu Místo vlků, dokonce vstoupila do historie. V americké literatuře je opěvována jako nejúžasnější spojení země a oceánu na naší modré planetě.“

Celou reportáž si můžete přečíst v Travel Digest 2/2012.