„Kiting je zábavnější pouštění draka,“ láká mě kamarádka. „Jezdíš -li na prkně, naučíš se to s kitem za odpoledne.“ Tedy pokud fouká. Nejdříve je ale dobré vyzkoušet si to na vodě.
Cvak. Jedna, dva, tři, zatínám svaly, nakláním se celým tělem dozadu, pravá noha v gumovém vázání mi zvedá špičku prkna, přitahuji hrazdu vleku a už cítím škubnutí. Vlek se rozjíždí, zdvihá mě dozadu, ale já místo ladného naskočení na hladinu mizím pod ní. Vesta a laminátový board mě vzpírají vzhůru, zadek mi klesá dolů, lokám si teplé vody Zlatých písků, hmatám po prkně a stylem čubička se hrabu ke břehu. Zmáčená se stavím na konec fronty a přemýšlím, jestli se mi někdy na gravitaci podaří vyzrát. Přitom původně to vypadalo na dobrou zábavu.
S větrem o závod
Asi patnáct nás poslouchá na hrázi Nových Mlýnů bezpečnostní pokyny, popisy větru a techniky kitingu. Princip je jednoduchý, stojíte na prkně a necháváte se táhnout speciálním drakem, buď na vodě, sněhu či svahu. Rychlost záleží na síle větru a umění ho skrze kite zkrotit. „Koupil jsem si tréninkový kite a po třech dnech v Holandsku jsem pochopil, že se to sám nenaučím,“ vysvětluje svoji účast v dvoudenním kurzu asi čtyřicetiletýMarek. „Jezdím na snowboardu a roky na surfu s plachtou i bez, další level je kiting,“ těší se Alex. Kromě Kataríny, která brázdí na skatu se svým přítelem košické ulice, jsem tu jediná holka, která to jde zkusit. Ostatní dámy zdobí a povzbuzují své miláčky. Druhý den jim docela závidím. Zatímco já opakovaně házím placáka z břehu, ony se sluní.
