Jsou tajemní, neuchopitelní, nepoznaní. Ze dne na den mění místo pobytu, takže je ve vyprahlé africké savaně přecházející do saharské pouště můžete hledat roky . Přesto jsme se o to pokusili. Národ Mbororo, jehož příslušníci jsou považováni za jedny z nejkrásnějších lidí Afriky, si to zaslouží.
TEXT: LUBOŠ FELLNER – CK S.E.N, FOTO: AUTOR, WWW.CKSEN.CZ
Žádná odborná literatura se tomuto africkému národu zvlášť nevěnuje, což je možná důvod, proč toto pojmenování, připomínající zaklínadlo černokněžníka Rumburaka, slyšíte poprvé. O to víc jsou informace, které jsme o těchto lidech posbírali, cenné. Mbororo žijí na území Sahelu, na jižním okraji Sahary, v podnebném pásu, který prochází africkým kontinentem ze západu na východ. Polopoušť a savany s tvrdými trávovinami vhodnými pro pastvu dobytka postupně přecházejí směrem na jih do rovníkové džungle. Tím směrem se kmeny Mbororo vydávají každý rok počátkem září . Sahel totiž postihují v posledních letech díky globálnímu oteplování taková vedra, že voda mizí jako mávnutím čarovného proutku. To jen zhoršuje odvěký problém, se kterým se oblast potýká – střetávání nesmiřitelných ideologií – islámu na severu a křesťanství na jihu. Není divu, že právě zde získává Al Kaidá a její radikální odnože řadu fanatických příznivců. Nehostinné podnebí a nedostatek vody nutí pastevce měnit staletími zaběhnuté trasy a posouvat se stále více k jihu. To ovšem koliduje se sklizněmi černošských farmářů a konflikt, který klidně může získat dimenze příštího Darfúru, je na světě.
Lásku na první pohled člověk zažije jen párkrát za život a mně se to stalo právě s Mbororo. Před pár lety jsem navštívil tehdy ještě nerozdělený Súdán. Přejel jsem rozsáhlé území, kde kdysi ležela prastará říše Kúš, a vystoupil na posvátnou horu z rudého pískovce Gebel Barkhal. Podle legend tam sídlí bůh Slunce Amon, o čemž svědčí i dodnes dochované pyramidy na úpatí hory, které stavělo několik generací poddaných egyptských faraónů. Pak jsem to otočil na jih. Místy, kde projížděla má terénní toyota, zrovna dopadaly bomby armád ze severu. Nikde žádný turista, jen náklaďáky přecpané lidmi a zvířaty, a dokonce byla vidět na jejich korbách i menší auta. V městě El Obeid v Kordofánu jsem pak vyrazil po stopách kontroverzní režisérky, dokumentaristky a fotografky Leni Riefenstahlové, dvorní Hitlerovy portrétistky a propagátorky nacismu. Její fotografie Afričanů, jež pořídila po druhé světové válce, když se zde skrývala, jsou dodnes nepřekonané.Sudán byl dokonce ještě před pár lety největší africkou zemí a v pustině roztahující se na mnoha tisících kilometrech ji tak nemohl nikdo najít… Hledal jsem kmeny, které Leni dokumentovala, a ve skrytu duše doufal, že objevím i něco víc. To vše v atmosféře vznášejícího se tíživého strachu, zda se najednou někde neobjeví džípy s namontovanými minomety (oblast je totiž známá tím, že se v ní střetávají armády ze severu a povstalecká Súdánská lidově osvobozenecká armáda (SPLA). V jednu chvíli se mi skoro zastavilo srdce, naštěstí onen sloup nažloutlého prachu způsobila jen přecházející velbloudí karavana. Vypadá to jako fata morgána, a tak se rozběhnu směrem k ní. Velebně se kymácející jednohrbé hřbety nesou jakési kožené nástavby, kolem se motají zuřivě štěkající psi a mračna prachu způsobují hlavně honáci ovcí objíždějící celou skupinu na koních. „Okamžitě se vraťte!“ křičí za mnou průvodce Ahmed. „Ty stany na hřbetech velbloudů jsou plné kalašnikovů!“ To jsou oni mudžahedíni, kteří vraždí v Darfúru černochy. A přesto se moje kroky ne a ne zastavit. Mám se opravdu bát? Instinkt, na který tak často spoléhám, mě nijak nevaruje. Mám otevřenou náruč, dlaně směrem nahoru, široký naučený úsměv. Ne, mě se hoši nemusíte bát… Ti na koních se však stále tváří jak sfingy. Něcopodobného jsem zažil u beduínů v Jemenu. Hlavně žádné prudké pohyby, jít pomalu… První velbloud přišel skoro na dosah a zastavil. Pak čísi ruka v okně koženého domova na hřbetě odhrne závoj a já stojím jako přimražen. Před sebou mám nefalšovanou princeznu z pohádek Tisíce a jedné noci. V tom vratkém, špinavém, zablešeném pelechu bych ji čekal stejně jako perlu v bahně jihočeského rybníka. Černé husté vlasy, obrovské oříškově tmavé oči, souměrná tvář a pestrobarevný hábit ostře kontrastující s okolní pustinou. Za zády slyším dusat Ahmeda, který sotva sípe. „Pane, dejte si na ni pozor, umí čarovat. Uřkne dobytek stejně jako člověka, nebo ho nechá úplně zmizet.“ Nemusí mi to říkat, už jsem se beznadějně utopil v očích té Šeherezády.
Celou reportáž si můžete přečíst v Travel Digest 3/2012.
