JAROSLAV DUŠEK

TEN, KOHO POTKÁŠ, JSI TY !

TEXT: ALENA BINTEROVÁ, FOTO: MAREK PODHORA, ARCHIV JAROSLAVA DUŠKA A PETR TŮMA

BUĎTE OTEVŘENÍ A PRAVDIVÍ, DOPORUČUJE TENTO HEREC A MODERÁTOR VŠEM CESTOVATELŮM. NABÍDNĚTE ZEMI, DO KTERÉ JEDETE, SEBE SAMA. ŽIVOT NEDÁVÁ TO,CO CHCEME, ALE TO, CO POTŘEBUJEME.

Procestoval jste už spoustu zemí – je nějaké místo, které si ještě přejete poznat?

Žádné takové přání nemám. Nechávám to plynout – i na cestách jsem takový vyčkávající, jedu a ladím se na krajinu, energie a situace, které přicházejí. O zemích, do nichž mířím, si málo čtu předem, protože se mi nechce zatížit si mysl nějakými rádoby vědomostmi a předpoklady, co bych tam měl vidět a zažít.

Není vám pak líto, že nějakou zajímavost minete a dozvíte se o ní až později, když už jste doma?

Není mi to líto. Nesoustředím se na konkrétní místa, která musím vidět, ale na jakousi esenci prostoru. Už jsem se smířil s tím, že spoustu míst nestihnu vidět, vždyť třeba Aljaška je tak obrovská země, že bych tam musel být několik let, abych se jí aspoň dotkl. Žiju v Čechách a pořádně je neznám, stejně tak bych měl pořád co objevovat na Moravě.

Zrovna máte za sebou letní putování po jižních Čechách, kde jste hrál ve velkém šapitó Čtyři dohody a Pátou dohodu, což jsou představení odkazující na moudrost indiánského kmene Toltéků. Co by řekli tomu, jak se chováme ke krajině?

Nevím, co by nám řekli zrovna Toltékové, ale šamani z ciziny k nám jezdí velmi často i proto, že považují Čechy a Moravu za srdce Evropy. Čili velmi podstatnou část Matky Země. Srdce vyživuje celé tělo, je centrem života, možná tedy mohou mít Čechy takovýto energetický význam. Je dobré, abychom si to každý uvědomili a prozkoumali sami v sobě, zda se ke krajině chováme jako k srdci, které potřebuje být silné, čisté a plné radosti. Anebo zda z české krajiny chceme mít skladiště Evropy.

Možná člověk potřebuje odcestovat, aby se pak vrátil domů s větší pokorou.

Každý si jede pro to své. Vyzrcadlí si svůj vnitřní stav. Já se nepovažuji za cestovatele, spíš za návštěvníka. Vždycky čekám, co se přihodí. Zkoumám, proč jsem tam vlastně jel, co mi to má dát – někdy se mi to přihodí ve snu, týden se nic neděje a předposlední den přijde snová sekvence, kdy něco pochopím. Nebo zažiju setkání s nějakým člověkem, které je pro mě důležité. Někdy se na určitém místě ocitnu nedopatřením a náhle zjistím, že to je ono, proč jsme tam jeli.

Zapisujete si to?

Vedu si cestovatelské deníky, ale ne s běžnými údaji, jako kolik stálo jídlo v restauraci nebo kde seženu dobrou postel. Zapisuju si, co mi řekly kameny na Islandu, co se mi zdálo a tak podobně. Ani nefotím, jen amatérsky pro sebe, když mě zaujme například nějaký reliéf a chci zachytit jeho symboliku, abych jí pak porozuměl. Jinak mi stačí, když se na to koukám.

Co estetického vám utkvělo v paměti?

Fascinuje mě například, jak Inkové dělali vše nejen tak, aby to bylo účelné, ale zároveň i krásné. Brali to jako samozřejmost. Nejenom, že jejich stavby či výrobky měly praktický smysl, zároveň fungovaly jako energetický zářič, a ještě k tomu musely být krásné. V okolí peruánského Cuzca je neuvěřitelně ohromné území s nádhernými kamennými zdmi. Na rozdíl od novodobé banky v Cuzcu Palác Inky nespadl ani při zemětřesení.

Je nějaký obrázek z cest,který máte pořád před očima?

Těch je víc. Výrazný vztah mám k Peru, kde díky mé ženě Ivetě prostřednictvím Nadace Inka podporujeme ve vesnici Haparquilla nedaleko Cuzca holčičku Mayumi a její sestru Kelly, aby mohly studovat. Napoprvé jsme tam bylina návštěvě jako kmotři, dvanáct nás tehdy projelo Perua Bolívii. Podruhé jsme se tam vypravili jen s manželkou,která se mezitím naučila španělsky, o Vánocích sami. Tamní krajinu řídí sedmitisícová hora Salkantay, většinu času je zahalená mraky. Šli jsme pěšky nad Cuzco do vesnice Salkantay a já prosil ducha stejnojmenné hory, zda by se nám mohla ukázat. Jenomže se nic nestalo. Tři dny na to jsme jeli navštívit naše indiány do Haparquilly. Byl zrovna Štědrý den, podvečer, nebe se vyčistilo – a najednou stál Salkantay před námi v plné kráse spolu s dalšími dvěma šestitisícovkami. To byla ohromná síla, až jsem se rozplakal.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Travel Digest 5/2012.