Obřad svatého ohně v Jeruzalémě chtějí spatřit statisíce pravoslavných křesťanů. Většina se jich však do chrámu nedostane. Ti, kteří obřad zažijí, na něj vzpomínají celý život.
Místo: jeruzalémský Chrám Božího hrobu. Den: sobota o pravoslavných Velikonocích. Co: Obřad Svatého ohně. Provádí se už 1600 let, a je tak zřejmě nejstarší neměnnou křesťanskou liturgií na světě. Přibližně kolem poledne do chrámu vstoupí izraelští představitelé, kteří symbolizují Římany z Ježíšovy doby. Uvnitř vejdou do edikuly, malé kamenné kaple, kde se podle tradice nachází Ježíšův hrob, a zkontrolují, zda v ní není nic, čím by bylo možné zažehnout oheň, pak dikulu zapečetí. Potom vstoupí do hrobky jeruzalémský patriarcha se dvěma nezapálenými svícemi. Nejdřív se modlí. Pak dříve nebo později z kamene, na němž spočívalo Ježíšovo tělo, vyjde modravé světlo, které postupně sílí, až zapálí svíce. Svatý oheň se údajně zjevuje pouze jeruzalémskému patriarchovi, který jej vynese ven a předá dalším patriarchům a věřícím. Svou roli mají při rituálu hodnostáři pravoslavné, arménské, koptské, etiopské a syrské církve, katolíci se obřadu od 13. století neúčastní.
Co se děje po zapálení ohně? Chtělo by se napsat peklo, ale to je v této situaci velmi nevhodné. Deset tisíc lidí, kteří získají vstupenky do chrámu, si začnou za velkého nadšení a křiku zapalovat oheň svíci od svíce. Během pár minut zaleje Chrám Božího hrobu oranžové světlo. Z chrámu potom začínají vybíhat poslové do různých klášterů, kostelů a kaplí. Cestou si od nich další tisíce lidí zapalují oheň do svých luceren a svící. Přibližně kolem třetí odpoledne se do chrámu prodere kužel slunečního světla z okna v lucerně stavby a zamíří dolů. Nastane strkanice, protože všichni se chtějí vykoupat v paprscích božího světla. Nemá smysl přemýšlet o tom, co se v edikule děje, zda je to zázrak, trik či podvod. Podstatné je, že se jedná o víru, že se stal zázrak. A víra je víra, nikoliv vědění. Někdy nepotřebujeme být za každou cenu realističtí. Je to jako s láskou. Věříme, že nás druhý člověk má rád, ale zda tomu tak opravdu je, to se nikdy nedozvíme.
Pavel Vondráček
