Knihu z nadpisu dobře znáte a skvěle jste se u ní bavili? My jsme ze zvědavosti nahlédli do cizojazyčných průvodců slavných jmen a zkoumali, co se tam o nás píše se zcela vážnou tváří. A mnohdy to není zrovna příjemné čtení.
České edice průvodců, snad ze zdvořilosti, zůstávají jen u krátké charakteristiky českého národa, která v lecčems připomíná Tolkienovy hobity. Jsme malý, ale hrdý národ, rádi dobře jíme a pijeme, děláme si zásoby, pomlouváme sousedy, vysedáváme ve sklípku nebo hospodě a jsme trochu nevrlí a nepřístupní. Když si z toho vezmete to lepší, hned se cítíte minimálně jako Frodo z Pána prstenů. Jste malí, ale můžete změnit svět.
Nahlédnutí do zahraničních edic světových průvodců, které Čechům a jejich povaze věnují víc než jeden kratičký odstavec, už ale tak honosné není. Ve skutečnosti je plné zahnívajících klišé, která jsou extrémně nepoddajná a drží se hrdého štítu republiky celá desetiletí. Nemá smysl chodit kolem horké kaše, pojďte si to hezky přečíst.
Culture Shock!
Začneme sice méně známou, ale zato vždy dost podrobnou knižní sérií Culture Shock!, kterou její autor Tim Nollen rovnou nazývá příručkou k přežití. Před lety si vzal Češku a pendluje mezi Prahou a Velkou Británií, takže nejde jen o nějaké turistické okoukávání dlouhé několik týdnů, ale dlouhodobé studium českého národa od devadesátých let dodnes. Nollen jde proto za běžné rady ve stylu „naučte se trochu jazyk“, „dostaňte se Čechům pod kůži, i když ji mají hroší“ nebo „nenechte se znervóznit kyselými ksichty v MHD“.
Nollen radí expatům, aby si pečlivě zapamatovali nejen narozeniny, ale i jmeniny svých spolupracovníků (na Západě věc velmi nezvyklá), aby byli vždy vyzbrojeni obrázky své rodiny, protože během návštěv Češi milují probírání fotek kohokoliv a čehokoliv. Zdravení kohokoliv a přezouvání patří k malé české násobilce, ale Nollen třeba upozorňuje, abyste jako příslušník vyvinutější civilizace nedělali Čechům v jejich malých příbytcích (zase odkaz na hobity?) příliš velký bordel, protože i sebemenší drobky jsou hned vidět. A hlavně se neopírejte o stěny, protože místní primalex zanechává na oblečení šmouhy.
Na návštěvě taky nemluvte o politice nebo o práci a radši ani o fotbale, pokud neznáte jména alespoň poloviny týmů. Podle Nollena také platí, že doma jez, co je, a v cizině, zejména pak v hospodě, co ti dají. Požadavky na specifickou úpravu pokrmů se zejména v hospodách setkávají se zdviženým obočím. Tak co, poznáváte svou rodnou hroudu?
Praha a čeští teenageři
Méně známý průvodce Ricka Stevese si bere na paškál hlavně Prahu (kniha se jmenuje Prague & Czech Republic), ale zároveň naznačuje, že vnímat Česko pouze skrz hlavní město může být ošidné, protože na venkově je život pomalejší, jednodušší a tak nějak upřímnější.
Steves se ovšem odvážně pouští do definice soudobé české mládeže. Teenageři se prý nemohou dočkat, až vyletí z rodinného kurníku, aby mohli jet na východ meditovat v rumunských jeskyních, nebo na západ studovat nejlépe mezinárodní právo. O politiku se nezajímají, protože tak nějak počítají, že téhle zemi brzy udělají pápá. Obecně se dá říci, že tahle kniha obdivuje památky a lákadla Prahy i dalších měst, ale jejich obyvatele vidí spíš pesimisticky, jako smutné lidi bez spontánnosti.
Češi jsou sportovní fanoušci
Přesouváme se k Lonely Planet, který též staví stověžatku už do nadpisu (Prague and Czech Republic). Český národ vykresluje jako bandu sportovních fanoušků, neohleduplných řidičů, co sestřelují cyklisty ze sedla, a především vášnivých houbařů. Až uvidíte člověka s mapou, kterak se potuluje Divokou Šárkou nebo Michelským lesem, vězte, že ho tam nahnal Lonely Planet, aby vám sklidil vaše houby, borůvky a ostružiny! Průvodce naopak radí vyhýbat se parku před Hlavním nádražím (pokud nemáte zájem o nechtěný sex) a postranním uličkám Václavského náměstí (pokud máte zájem o chtěný sex).
A hlavně nikdy nemávejte na kolemjedoucí taxík, protože pokud vám náhodou zastaví, v podstatě vždycky vás okrade. Zloději se také vyskytují v tramvajích, především v šestce, devítce a dvaadvacítce na tradiční turistické trase z Anděla na Národní nebo Malostranské náměstí. Těžko říci, zda autor čerpá z vlastní zkušenosti, nebo otravného hlášení v MHD, které upozorňuje turisty na to, že si mají peněženku přišroubovat k ledvinám.
Romská otázka
V dalších kapitolách se dočtete o komplikovaném vztahu Čechů a Romů, který lze „studovat“ zejména za hranicemi hlavního města, ale pokud Prahu neopustíte, je tu alespoň snadné vysvětlení toho, proč čtvrti mimo památkový střed vypadají tak zanedbaně. Dočkáte se ho v kapitole Construction & Corruption. Tunel Blanka sice ještě není dostavěný, ale zahraniční průvodci se o něm hojně zmiňují, včetně vysvětlování ironického dvojsmyslu slova tunel.
Rough Guide připomíná, že policie nemá u Čechů příliš dobrou pověst ani dostatečnou autoritu. Jde o pozůstatek z dob normalizace. Jako cizinec byste se prý na policii vůbec neměli obracet, protože její jazyková výbava je chabá. Rough Guide líčí rozdíl mezi státní a městskou policií, ale konstatuje, že v případě oloupení je šance na vyřešení případů téměř nulová a návštěva stanice je pouze formalitou pro pojišťovnu. Zde souhlasíme!
Dále se v několika průvodcích dozvíte, že některým městům je radno se úplně vyhnout (Kladno, Ostrava, Olomouc), jiná navštívit z celkem bizarních důvodů (Pardubice tu nejsou kvůli perníku, ale kvůli vynálezu semtexu!). Britský Dorling & Kindersley se podivuje nad nevyžádaným dalším pivem v hospodě v případě, že to předchozí dopijete, a také nad evidencí váhy masa v jídelním lístku nebo příplatcích za couvert. I my se divíme.
Morava nechybí
To se ale pořád víceméně držíme Prahy. Kromě Kutné Hory, Českého Krumlova nebo Terezína jsou ale častým terčem průvodců i moravské metropole. A to včetně Brna, kterému se občas přezdívá Paříž východu. Pokud jste se právě smíchem zakuckali, zacitujeme ještě z britského Good Beer Guide, který radí odtažité Moraváky tzv. rozchlastat. Pak teprve je prý s nimi rozumná řeč. Hlavně se jich ale neptejte na to, proč jezdí starými škodovkami z osmdesátých let a neumějí anglicky.
Podle Rough Guide prý nemá smysl se ptát staršího Čecha ani na tak banální věc, jako je směr. Vždycky prý kývou, že rozumějí, a pak vás pošlou jinam. Lepší je číhat na omladinu a ověřit si, že váš jazyk opravdu ovládá. I v případě jazykové kompatibility však turistům hrozí, že nepochopí český humor, který je prý ještě komplikovanější než ten britský suchý. Takhle to vypadá, že nám ti cizinci vůbec nemají šanci porozumět. Podle rad v průvodcích nás ale vlastně mají prokouknuté docela dobře, nemyslíte?
Václav Rybář
