Brazílie. To nejsou jen pláže, samba a pralesy, ale také všední život. Čtěte, jak to vypadá v ulicích Ria a Sao Paula pohledem (ne)turisty.
Brazílie v posledních dvaceti letech zažila obrovský ekonomický rozmach a stala se emancipovanou zemí, diplomaticky rovnou i velmoci, jako jsou Spojené státy. Brazílie svou rozlohou zabírá čtyři pětiny území Evropy, a i přestože v počtu obyvatelstva zaostává o celou půlmiliardu, musí se považovat za jeden z největších trhů na světě a je přirozeně multikulturní, protože lidé se zde začali míchat již dávno v koloniálních dobách. Tato země byla vždy velmi oblíbenou imigrační destinací – například v Sao Paulu žije největší světová komunita Japonců v exilu. S tím, jak roste zájem s Brazílií obchodovat, se úměrně zvyšuje i zájem do ní cestovat z ryze turistických důvodů.
Krásnou decentní špínu najdete kousek od Copacabany
Zatímco malým středoamerickým zemím, jako jsou Kostarika, Panama nebo Honduras, nezbylo nic jiného než po tom, co se vymanily z diktátorských režimů, vrhnout všechno úsilí do vybudování turistického zázemí, Brazílie se zdaleka nemusí opírat jen o příjmy z cestovního ruchu. Průmysl a hospodářství je jako složky HDP mnohonásobně převyšují, aniž by závisely pouze na vývozu – Brazílie je obrovský trh sám pro sebe. I díky tomu místní pláže odolaly znásilnění turistickými resorty, které se například v mexickém státě Yucatan táhnou po celém pobřeží. Brazílie je svým způsobem tak trochu panenská a její vnitřní život je stále obehnán jakýmsi zrcadlovým plexisklem. Například i nejoblíbenější destinace, kterou je bezesporu Rio de Janeiro, si stále udržela autenticitu – člověku stačí ujít několik metrů od slavné Copacabany a neuvidí navoněný val obléhající favely v kopcích, ale skutečné hezké brazilské město. Tu a tam je k pouliční lampě přivázán mrtvý kohout v rámci rituálu náboženství obyvatel afrického původu, většina domů je oprýskaná, ulice decentně špinavé a hlavně tisíce lidí pulzují každodenním životem.
Sao Paulo: kulturní mišmaš
Nahlédnout pod pokličku je však složité, protože s mapou a foťákem v ruce a crocsech vypadáte jako bílý medvěd na Tahiti. Většina lidí se kromě Ria podívá do Amazonie či na jihovýchodní hranici s Uruguayí, ale zbytek převeliké země zůstane anonymní. A může se stát, že si problémů s kriminalitou a znatelnými sociálními rozdíly ani nevšimne. Já mám to štěstí, že mým kamarádem je rodilý Brazilec a vcelku známá postava místní punkové scény, který pochází z vyšší střední třídy, avšak skrze své levicové zaměření se pohybuje i mezi nejchudším obyvatelstvem. Můj jiný přítel, ústřední postava liverpoolské kapely Ladytron Daniel Hunt, je Angličan, který má Brazilku za manželku, je úzce napojen na místní uměleckou scénu a dokáže zprostředkovat zkušený úhel pohledu Evropana. Oba žijí v Sao Paulu, které je samo o sobě v podstatě ošklivé město, ale žije v něm 18 000 000 lidí od bankéřů a obchodníků z Avenida Paulista přes drobné podnikatele, středostavovské zaměstnance, řemeslníky a dealery kokainu ze slumových čtvrtí po bezdomovce závislé na cracku.
Sao Paulo samo o sobě dokáže odhalit z esence Brazílie (alespoň co se větších měst týče) hodně. Je to město, které nemá moře, nejsou v něm prakticky žádné památky, většina architektury je možná účelná, ale nezajímavá. Co však město může nabídnout, je nezkreslený pohled na brazilský urbanistický styl života. Málokdo zde mluví jinou řečí než portugalsky a podniků určených převážně turistům je tu úplné minimum. Lehce se vám může stát, že si po zdlouhavé snaze o komunikaci jednoduše objednáte jídlo úplně naslepo. To se vám v 99 % případů vymstí, pokud jste vegetarián nebo vegan, protože valná většina pokrmů je jednou z variací na velmi prazvláštní kombinaci masa, rýže, fazolové kaše a hranolek. Ono již toto divně poskládané jídlo, o kterém vám místní řeknou, že je typicky brazilské, hodně vypovídá o tom, že Sao Paulo je tak trochu kulturní mišmaš ovlivněný početnou asijskou komunitou, mohutnou vlnou přistěhovalců z Itálie z konce předminulého století a v neposlední řadě „západní“ kulturou z USA.
Další zvláštností tohoto města je fakt, že na rozdíl od Rio de Janeira, kde jsou čtvrti favel v kopcích nad městem – tedy jednoduše oddělitelné, v Sao Paulu se nacházejí rozeseté po celé ploše. Stačí několik minut chůze od rezidenční čtvrti a ocitnete se v ulici, kde řidiči stojí v řadě na kokain, jako by to byl drive-in u McDonaldu. Můžete zaslechnout výstřely, občas zahlédnete ve vzduchu draka, kterého pouštějí místní děti, aby varovali dealery před policií. Nejen favely, ale prakticky každá čtvrť má jakýsi „drug-point“, o kterém se všeobecně ví, ale místní strážci pořádku tam jezdí pouze jednou dvakrát týdně pro svůj podíl, popřípadě čekají za rohem na echo od dealera, že si u nich nějaký turista pořídil nadměrné množství bílého prášku – cizince zatknou, ale pak většinou za úplatu pustí. Dá se říci, že Sao Paulo je nebezpečné právě tím, jak jednoduše se ocitnete na místě, kde byste neměli co pohledávat. Ideální je se obyčejně obléknout a věci jako foťák, kameru či mapu si dát do igelitky, a pokud zrovna nevíte, kde jste, nemluvit a tvářit se suverénně. V Brazílii totiž žijí lidé od zrzavých pihatých bělochů až po černochy s africkými rysy. Ideální je však mít s sebou někoho místního.
S jointem v puse
Čtvrť, ve které jsem bydlel (Conceicao), není ani výrazně nebezpečnou, ale ani úplně bezpečnou. Nedaleko od domu byl silniční nadjezd a prostor pod ním obývali výhradně fanoušci cracku – přes den schovaní před slunečním žárem, přes noc obléhající ulice připomínající zombie z klasické hry Resident Evil. Pozor, pokud má „crackhead“ absťák, dokáže se během pár vteřin změnit z nemrtvého na Usaina Bolta, takže je lepší si udržovat dostatečný odstup. Pokud se chcete pohybovat autem a risknete anarchistický místní provoz, moji přátelé doporučují za ideální vůz starší Renault Clio – dle jejich slov vůz, který budí nejmenší podezření, že máte peníze či vezete drogy. Brazilci vám můžou tvrdit, že silniční kontroly jsou časté a nekompromisní a minutu nato zasednou za volant s jointem v puse, pivem v ruce a prosviští první červenou stovkou. Pokud chce člověk delší dobu koexistovat se standardním tempem života v Sao Paulu, je třeba si uvědomit, že nezanedbatelná část obyvatelstva žije v trošku jiné časové dimenzi – že za 5 minut znamená za hodinu, za hodinu dnes, dnes někdy v příštích třech dnech a že ze „zítra mám práce nad hlavu“ se může jednoduše vyklubat „zítra mám práce až nad hlavu, ale pokud se mi nebude chtít, odložím ji na neurčito“ či „zítra mám volno, ale nechce se mi nic dělat“. Ono nakonec po nějakém týdnu ve velmi teplém a vlhkém počasí (je horko, ale převážně bývá zataženo a často prší) zjistíte, že jste se na místní „lenost“ nevědomky adaptovali.
Co se týče vztahu k cizincům, Brazilci jsou většinou přívětiví, ale jejich snaha o komunikaci často končí tím, že na vás mluví portugalsky i poté, co jste jim podesáté (portugalsky) řekli, že portugalsky neumíte. Pokud však máte brazilskou spojku, v podstatě okamžitě vás vezmou za svého. Můj kamarád mě vzal na návštěvu do klubovny motorkářského gangu, která jako by vypadla ze seriálu Sons of Anarchy. Místní kápo řečený Vampiro měl dva spletené copy z vousů až po prsa, klasickou bandanu, koženou vestu s výšivkou, několik nožů, mnoho amatérských tetování a bodyguarda, který byl tak veliký, že musel jezdit na motorce vyrobené na míru. Když jsem se Vampira (skrze kamaráda – tlumočníka) ptal, co znamenají ty dvě vesty pověšené u stropu místnosti, řekl, že jsou suspendovaných členů klubu, z nichž jeden ho tak „nasral“, že mu ještě pro jistotu píchnul kudlu do stehna. Po chvíli s úsměvem dodal, že zítra jich tu bude viset o mnoho víc, protože party na počest českých hostů měla povinnou docházku. Vysmáté a družné motorkáře jsme párkrát během popíjení vypleskli v kulečníku a pak nasedli do auta a odjeli, přičemž nám náš brazilský přítel říká: „Vampiro velmi pravděpodobně už pár lidí zabil, ale já se ho na to radši neptám.“ V tu chvíli člověku dojde, že se právě královsky bavil na místě, kam kdyby zavítal sám z ulice, asi by se moc nebavil a rozhodně ne královsky – spíš by se „bavily“ jeho peněženka, šperky a obličej.
Pokud chcete zajít na fotbal, což je v Brazílii skoro povinnost, je taktéž vhodnější mít s sebou někoho místního. V první řadě se dozvíte, že pokud chcete zažít pravou jihoamerickou atmosféru, musíte jít na zápas Corinthians, popřípadě Palmeiras a hlavně si včas koupit lístky a vyhnout se tak tříkilometrové frontě před kasou 10 minut do úvodního hvizdu. Přes tradiční strašení zdejšími hooligans, pokud nejde o nějaké místní derby, bývá atmosféra v sektoru těch nejvěrnějších úplně pohodová – všudypřítomná tráva, samba, pokřiky a výbuchy extáze po gólu. Brazilský fotbal by mnoha evropským trenérům způsobil během pár minut infarkt, ale zdejší fanoušci budou většinou radši, když jejich tým prohraje 2:4, než když remízuje 0:0.
U piva s Igorem Cavalerou
S Danielem jsme většinou popíjeli po barech v „centru“, obyčejných příjemných podnicích, kde vám nosí 1,5litrové láhve piva v obalu s ledem, který pro Čecha a Angličana není až tak úplně potřeba. On jako přistěhovalec či „přiženilec“ považuje obraz Brazílie, který prezentují americká a evropská média, jako velmi nepravdivý a zkreslený. Umělecké kruhy a podhoubí města fungují hodně kompaktně, a když už do nich člověk pronikne, tak se rychle napojí na centrální hnízdo. Když Daniel jednou dotelefonoval, řekl: „Přijde Igor.“ Já jsem odvětil: „Jaký Igor?“ a on „Cavalera (bubeník ze Sepultury). Město má sice osmnáct milionů obyvatel, ale pokud jste povoláním muzikant, dříve nebo později skončíte u piva s Igorem Cavalerou. Na druhou stranu, můj brazilský přítel vlastní „nelegální“ punkový klub, což nikdo neřeší, pokud se nezačne moc lidí srocovat před vchodem na ulici. Člověk v první řadě neví, jaké kapely a v jakém pořadí budou hrát, a musí se smířit s tím, že pokud neodejde před dvanáctou, bude muset do čtyř do rána vydržet v místě s nejhnusnějším záchodem na světě. Pokud jde o pragmatická, jednoduchá řešení problémů, Brazilci nic moc neřeší. Rozhodně je ale také skvělé vyrazit do nedalekých přímořských městeček (jižně od Santosu). Je to nádhera, ale bez známosti, která vás zatáhne do místního denního života, bude asi to kouzlo poloviční.
Přemysl Černík
