Není nic jednoduššího než sednout za volant a vyrazit. Vždyť na nejsevernější konec Evropy, norský Nordkapp, to není zas tak daleko. A ta podívaná, která tam na vás čeká, rozhodně stojí za to.
Kolik je vlastně hodin? Tuto otázku si budete během letních měsíců na cestách za severním polárním kruhem pokládat více než často. Proč? Ono to totiž nejde příliš poznat. Slunce tu svítí od rána do večera i od večera do rána. Na vlastní kůži jsme se to vypravili vyzkoušet až na Nordkapp, který leží na 71° 10‘ 21“ severní šířky a je nejsevernějším bodem Evropy, kam se dostanete autem. Za příznivého počasí tu můžete pozorovat půlnoční slunce od poloviny května až téměř do konce července.
Polární jen na papíře
Zní to divně? Chápeme. Jenže je to tak, protože počátkem července se na severu zimy bát nemusíte. Všechny dny, které jsme za polárním kruhem strávili, bylo jasno, všechny dny bylo odpoledne minimálně 22 stupňů. Význam slova „polární“ je tedy čistě geografický. Počet dnů, po které nastává polární den, závisí na zeměpisné šířce. Na hranici polárního kruhu tak dochází během roku jen k jednomu polárnímu dni. Ten trvá celkem 20 hodin a vlivem vodorovného směru slunečních paprsků se zemským povrchem jej následuje čtyřhodinové příšeří. Protože nás zajímá severní polární kruh – čím je od něj pozorovatel severněji a blíže k pólu, tím je v létě polární den delší. Zcela nejlepší to je ale na pólech. V těchto místech je slunce zcela nad horizontem 179 dnů v roce a 7 dní je nad horizontem částečně. Slunce tedy na pólu vyjde jednou v roce, pak půl roku nezapadá, a když zapadne, půl roku ho zase nikdo nevidí. Době s trvalým slunečním svitem během celého dne se přizpůsobuje i život v polárních oblastech, a to jak fauny, tak i flóry. Dobré je, že absence přirozené noční tmy nemá tak nepříznivý vliv na psychiku lidí jako absence slunečního světla za polární noci. My jsme se přesvědčili, že koukat se slunci do paprsků nonstop 24 hodin denně je něco opravdu zvláštního a pro Středoevropana až nepřirozeného. Biorytmy vám přestávají fungovat, máte pocit nekonečné síly a jste plni optimismu. Dokážeme si ale představit, jaké to musí být v zimě, kdy je situace opačná a lidé na severu žijí prakticky v nepřetržité tmě a šeru. To musí být poctivá severská deprese.
Pečlivé plánování
Cesta na Nordkapp není sice nějak extra dlouhá, ale zároveň to není za rohem. V případě, že pojedete autem, což můžeme jedině doporučit, počítejte s tím, že z Prahy ujedete minimálně 3480 kilometrů. Pokud tedy pojedete bez trajektů stejně jako my po trase Hannover–Hamburk–Kodaň–Stockholm–Luleå–Alta. Nejste-li zrovna bývalí truckeři, kterým je jedno, jak dlouho v kuse za volantem sedí, počítejte na cestu minimálně tři dny. Zároveň předem počítejte s patřičným obnosem na doplňování pohonných hmot po cestě, a to vzhledem k apetitu vašeho vozu. Výhodou severských zemí je, že tu musíte jezdit pomalu, takže spotřeba se vám bude držet velmi nízko. Do své kalkulace pak přidejte i různá mýta, ať už je to za obří mosty v Dánsku a Švédsku, či za průjezdy tunely a centry měst.
Cesta plná rozhledů
I když jsme na naší cestě na Nordkapp jeli tou nejrychlejší a nejkratší možnou variantou, i tak jsme toho hodně viděli. To samé bude platit i pro vás. První opravdovou zajímavostí po cestě je Storbaeltský most v Dánsku, jehož nosné sloupy vám z horizontu mávají již dost dlouho předtím, než k nim dojedete. Tak jsou vysoké! O pár set kilometrů dál vás ale čeká další a ještě větší rchitektonická lahůdka, Öresundský most. Když ho v roce 2000 slavnostně otevírali dánská královna Markéta II. a švédský král Karel XVI. Gustav, bylo to poprvé od doby ledové, kdy se Skandinávský poloostrov spojil s pevninskou Evropou. Ještě před mostem ale musíte projet z Dánska podmořským tunelem na uměle vytvořený ostrov. Obří stavba ušetřila čas a trápení mnoha Švédům a Dánům dopravujícím se mezi jejich zeměmi. Snad jen jednu kaňku tato stavba má – protože vede chráněným přírodním územím, nikde se zde nesmí zastavit, ani na onom umělém ostrově. Škoda.
Jakmile dosáhnete švédských břehů, stane se z jízdy přechodně nudná záležitost, ale když u Helsingborgu zabočíte na dálnici do vnitrozemí, začíná zábava. Krajina se najednou promění v nekonečné jehličnaté lesy, mezi kterými prosvítají hladiny desítek různých jezer. To největší, ke kterému přijedete u Jönköpingu, se nazývá Vättern a pohled na zapadající slunce nad jeho hladinou je nezapomenutelný. Zhruba o 130 kilometrů dále uvidíte u dálnice u města Linköping vystavená letadla. Proč? Sídlí tu totiž SAAB AB, mj. výrobce gripenů, jimiž létají naši armádní piloti. Když budete mít chvilku času, stavte se v místním vojenském leteckém muzeu (flygvapenmuseum. se). Za Linköpingem to máte už kousek do hlavního města Švédského království, do Stockholmu. Budete-li mít čas a chuť, určitě se tu můžete pár dnů zdržet, my jsme ale měli cíl cesty jinde, takže do Stockholmu se vrátíme až někdy příště. Z hlavního města Švédska dále na sever pokračujeme okolo břehu Botnického zálivu, a to až k městu Luleå. Cestou se nám naskýtá neskutečné množství výhledů na hladinu moře a cesta příjemně odsýpá. Protože se jedná o záliv, nejsou tu žádné členité fjordy, které bychom museli objíždět, ale rovná silnice podél rovného břehu. Kousek za Luleå v městečku Töre pak odbočujeme do vnitrozemí a do hor. Změnu poznáte prakticky okamžitě, silnice se začíná klikatit, znatelně ubývá aut a okolo pravá severská krajina. A protože jsme již opravdu hodně na severu, ani cedule „Vítejte na polárním kruhu!“ na sebe nenechává dlouho čekat. Nutno podotknout, že zdejší hostinec už pamatuje i lepší časy, dnes je z něj už jen barabizna před spadnutím, ale ten pocit, že jste na polárním kruhu, vám to nezkazí.
Husté listnaté lesy vystřídaly jehličnaté a čím severněji jedete, tím se snižuje výška stromů. Je to také tím, že šplháte přes horský hřeben táhnoucí se po celé délce Skandinávského poloostrova. Když jste na jeho vrcholu, jedete už jen mezi klečí a lišejníky až do Alty, posledního opravdu velkého města před Nordkappem. Značky „Pozor, losi!“ vystřídají ty s ikonou soba a slunce na vás pálí ostošest i v jedenáct večer. Ze zmíněné Alty, kde najdete i přírodní muzeum se starými domorodými skalními malbami, nám na Nordkapp zbývá už jen kousek. Necelých 240 kilometrů jedeme jednou z nejhezčích krajin, které jsme kdy viděli. Obří stáda pasoucích se sobů na okolních kopcích, fjordy, překvapivé horizonty, vzdálené zasněžené hory… To vše pouze umocňuje naše nadšení, že už tam brzy budeme! Ale ještě trochu zeměpisu. Nordkapp, kam jedeme, totiž klame tělem. Není na pevnině, ale nachází se na ostrově, který se jmenuje Magerøya. Je to zarážející, ale už je to tak a turistům to nevadí. Ani nám, jen pokládáme za správné vás upozornit. Na ostrov se od roku 1999 dá dostat sedmikilometrovým tunelem vyvrtaným do skály 212 metrů pod hladinou moře, který je šestým nejhlubším v Norsku. Místní nám prozradili, že dříve se zde platilo poměrně drahé mýtné, a to jak za cestu na sever, tak za cestu na jih (stejně jako byste na trajektu platili obě cesty), ale protože se za třináct let provozu tunelu vybralo dost peněz, aby se z nich zaplatil, jezdí se tu už dva roky zadarmo. Na Magerøye nejprve přijedete do nejsevernějšího evropského města Honningsvågu s pěkným přístavem a barevnými domky pod skalními masivy. Všude okolo tu suší na obřích dřevěných konstrukcích ryby, které si můžete i koupit, a také další suvenýry si tu můžete pořídit prakticky kdekoli. Ale my pokračujeme! Z Honningsvågu je to na Nordkapp už jen třicet kilometrů kamenitou pustinou.
Nordkapp. Po třech a půl tisících kilometrech přijíždíme na nejsevernější výspu kontinentální Evropy. Jsme na místě! Parkujeme na obrovském parkovišti mezi desítkami obytných vozů a přívěsů a stavíme stan. Ano, na Nordkappu můžete spát tak, jak se vám zlíbí – v přívěsu, v autě, ve stanu, dokonce i pod širákem. Pokud zvolíte poslední variantu, je ale dost možné, že vás ráno vzbudí jeden ze sobů, kteří se tu na loukách volně pasou. Jsme překvapeni, kolik lidí tu je a jak je celý turistický komplex na Nordkappu rozsáhlý. Vydáváme se tedy na průzkum. Přes tři sta metrů vysokou skálu objevil v roce 1553 Brit Richard Chancellor, když se snažil najít severní námořní cestu do Asie. Kompletní historii místa vám perfektně přiblíží expozice v místní Nordkapphallen, což je zčásti do skály vykutaná budova, ve které najdou turisté vše, co potřebují. Kromě sprch. Za Nordkapphallen se už od jedenácti večer tísní okolo plotu na okraji útesu stovky lidí, fotí se u monumentálního globusu a čekají na půlnoc. A tady si uvědomujeme, jak pravdivé byly všechny ty články, které jsme o Nordkappu četli – nemít hodinky, neměli bychom šanci poznat, kdy ona půlnoc odbije. Oči máme upřené do slunce, které se na severu jen tak vznáší nad hladinou, aniž by se k ní přiblížilo, aby opět začalo stoupat vzhůru. Neskutečná podívaná. Jako kdyby vám doma někdo na noc zapomněl zhasnout světlo. Děláme fotky a videa, ale protože vstup na Nordkapp se platí na celých 48 hodin, víme, že další půlnoc budeme mít opět šanci, a jdeme spát. Už v sedm ráno je ale ve stanu díky pálícímu slunci nedýchatelno, a tak vstáváme a chystáme se na pořádnou pěší túru.
KNIVSKJELLODDEN – pravý Nordkapp
A naposledy trochu zeměpisu. Nejenže Nordkapp leží na ostrově a ne na kontinentu, ale dokonce není ani nejsevernějším výběžkem! Tím je totiž Knivskjellodden, malý poloostrov kousek západněji, kam se ale žádná auta nedostanou, a tak se o něm před turisty taktně mlčí. My vám jej ale přiblížíme, protože jedině po jeho zdolání může být vaše cesta na sever Evropy kompletní. Proto si na cestu na Nordkapp nezapomeňte doma přibalit také pořádné pohorky. Výchozí bod pro túru je parkoviště asi 7 km před Nordkappem. Odsud to je na Knivskjellodden devět poctivých kilometrů po kamenech a sněhu (ano, i v červenci). Jediným vodítkem vám přitom jsou pouze uměle postavené kamenné mohyly, takže jakmile se přižene jen trochu mlha, což se nám cestou zpět k autu stalo během deseti minut, je orientace v pustém terénu po čertech obtížná.
Na samotném Knivskjelloddenu nečekejte žádné turistické vymoženosti. Jeho nejsevernější cíp poznáte podle kovové schránky, ve které je pamětní kniha, kam se zapisují všichni, kdo sem přijdou. Počátkem července jsme byli téměř pětistí v pořadí, což pouze dokládá, na jak opuštěné místo jste přišli. Na východ od vás vidíte v dálce skálu Nordkappu a při pomyšlení na ‚turisty‘, kteří se tam zrovna producírují, se neubráníte úsměvu. Přicházejí o hodně! Od zmíněné schránky pak ještě scházíme po skále až co nejblíže k moři. Jedině tak totiž máme jistotu, že další pevninou kdesi za severním horizontem jsou až Špicberky. Knivskjellodden je doslova magické místo, vůbec se nám odsud nechce. A ještě jedna rada – pokud se na Knivskjellodden vydáte, udělejte si tu u památeční mohyly fotografii, protože na jejím základě vám za 50 norských korun (170 Kč) v kempu u Honningsvågu vystaví certifikát, že jste na tom opravdu nejsevernějším místě Evropy byli. Důkaz musí být!
Nordkapp podruhé
Také druhou „noc“ jsme měli na Nordkappu štěstí na slušné počasí. Zůstalo krásně jasno, pouze nad hladinou moře se válely mraky, takže na jeho hladinu nebylo vidět a vše vypadalo jako obří zasněžená pláň. Ano, vyplatí se tu vydržet celých 48 hodin, protože každá noc může být zcela jiná a s ní i vaše zážitky. Aby byly úplné, nezapomeňte si v místní restauraci dát sobí ragú, případně další severské pochutiny. Kdybyste měli smůlu na počasí, můžete si samozřejmě o dalších 48 hodin pobyt prodloužit. Nebo si kupte členství v Nordkapp klubu, se kterým máte do zdejšího komplexu doživotně vstup zdarma. Garantujeme vám totiž, že se sem budete chtít vrátit a dost možná ne pouze jednou. Nordkapp je totiž silně nakažlivý, až máme pocit, že nás sem přitahuje magnetismus severního pólu.
Musíme se ale už rozloučit. Ráno pořizujeme poslední fotky s naším Superbem a vydáváme se na cestu zpět do Česka. Tentokráte však jedeme po západním pobřeží Norska, abychom si prohlédli všechny ty fjordy a stavili se i ve městech – jako třeba Narvik, Trondheim nebo Lillehammer. Cestou zpět na jih se dny zkracují, noci prodlužují, u švédského Malmö pak už opět po týdnu usínáme za opravdové tmy. Snad si na to zase zvykneme…
text a foto Lukáš Novák
