Umění jízdy na lyžích do Japonska v roce 1911 přivezl major Theodor Edler von Lerch z Rakouska-Uherska, jehož otec pocházel z Čech. O tom, jak se v Japonsku jezdí dnes, se můžete přesvědčit třeba ve středisku Grand Hirafu u vesničky Niseko na ostrově Hokkaidó. Autem jsou to asi tři hodiny jízdy z letiště v Sapporu. Je to vyhlášené místo, které navštívily snad všechny velké filmové produkce lyžařského i snowboardového světa. Lokalita je výjimečná především vydatnými příděly sněhu. Sněží prakticky celou zimu.
Víte, že v Japonsku jsou sněhové vločky daleko větší než u nás? Je to dáno odlišným způsobem tvorby vločky. Zatímco v Evropě se vločky tvoří kolem částeček prachového zrna ze Sahary, v Japonsku je jádrem pylové zrno modřínu. Jiná vločka – jiný sníh a jiné lyžařské podmínky. V Japonsku vydatně sněží zejména v těch částech ostrovů, které přiléhají k Asii. V těch to místech se potkává studený vzduch z pevniny s teplým vzduchem z Tichého oceánu.
V Niseku můžete strávit celý měsíc tak, že si každé ráno dáte k snídani úklid deseti až padesáti centimetrů čerstvého sněhu. Při jízdě ve volném terénu se vám běžně stane, že někdo z vašich kamarádů zničehonic zmizí pod zem, protože propadne skrz korunu stromu zasypaného sněhem. V oblasti nejsou nijak zvlášť vysoké hory. Vrcholky dosahují něco kolem 1300 metrů nad mořem a tomu odpovídá i způsob jízdy. Lidé sem jezdí především za zajímavými krátkými sjezdy. Díky neskutečné spoustě sněhu se dají na lyžích a snowboardech skákat dropy z ohromných výšek. Tvrdí se o Japonsku, že je to extrémně drahá země. Přes veškeré strašení jsou ale ceny v restauracích i skipassy drahé asi jako v lepších evropských střediscích, například ve Švýcarsku. Ideální je, když máte bydlení s možností uvařit si vlastní jídlo. V obchodech si pak třeba nakoupíte pytel rýže a hromadu zmrzlých ryb, takže vás pak stravování vyjde na šedesát korun na den.
Zatímco v Evropě je po lyžovaní tradice zajít na pár piv do apres ski, v Japonsku se nabízí možnost navštívit nějaké přírodní termální prameny, ale většinou z toho sejde, když zjistíte, že se kolem vašeho bydlení nacházejí patery větší či menší lázně. Většina místních lidí je navštěvuje denně a používají je jako koupelnu. Za 60 až 150 korun za vstup se člověk ani nediví. Většina lázní má oddělené sekce pro muže a ženy. K dispozici jsou ovšem i společné. Některé jsou moderní, jiné spíš na způsob dřevěného domu za domem, ale všechny působí jako droga, které se nemůžete nabažit.
Obzvlášť příjemné jsou venkovní bazénky s horkou vodou a s výhledem do hor. Na hlavu vám padají vločky, popíjíte pivo a hledáte stopy, které jste přes den zanechali na svazích. Nádherné jsou i lázně na pobřežních skalách s výhledem na západ slunce. Středisko Nisek není nijak ohromné, ale vyřádí se v něm každý. Kromě sjezdovek bývá legálně přístupný i určitý pás přilehlého svahu. Pokud ovšem používáte k dopravě lanovku, za tento tolerovaný pás do volného terénu již nesmíte. Jestliže si ovšem kopec vyšlápnete, můžete si jezdit kdekoli.
Na druhou stranu, pokud japonští rangeři lapí evropské výtržníky mimo vyhrazený prostor, stejně si s nimi nevědí rady, protože v Japonsku prakticky neexistuje, že by někdo porušoval předpisy. Takže když jsme zákaz porušili popáté, chudákům policistům nezbylo nic jiného než nás zatknout a odvést na stanici. Tam nás posadili do místnosti se samostatným východem a sami se přesunuli do vedlejší kanceláře. Nechali nás o samotě tři hodiny, asi doufali, že sami odejdeme. Nevěděli totiž, co s námi mají dělat. Tak jsme odešli. Myslím, že jsme jim vyřešili velké dilema.
Zajímavý je proces nasedání na lanovku. Jeden zaměstnanec stojí u vchodu, aby vás náležitě přivítal, pomohl vám s případnými problémy s turniketem, další vám pomáhá s nasednutím, opět vám poděkuje a popřeje hezké ježdění. Téměř celý kopec je nasvícen umělým osvětlením, v němž je dokonale vidět každá nerovnost. To samé se týká i terénu mimo sjezdovky. Zatímco večerní ježdění na evropských sjezdovkách je horší než ve dne, v Japonsku je to naopak. Obrovské množství sněhu velmi zkresluje terén a právě ono umělé nasvícení umožnuje jezdci lépe vnímat kontury terénu. A protože je nasvícen i široký pás lesa a volného terénu vedle sjezdovky, zažijete neskutečný pocit z noční freeridové jízdy. Mezi přilehlými městečky a vesničkami fungují pravidelné spoje vlaků i autobusů.
Není problém vyrazit si po ježdění na výlet do Sappora. Hned po nástupu do nádražní budovy se vás ujme nějaký zaměstnanec drah a celým procesem vás provede. Zajímavá je doprava autem po městě. Jakmile se ocitnete v koloně, přiběhne k vám pán ve světélkujícím obleku, naznačí vám, že ho máte následovat, a za běhu vám vybírá ideální cestu. Pokud se někde na silnici nachází kluzké místo, stojí u něj jiný pán a upozorňuje na ně. Všichni obyvatelé jsou velmi slušní, a přestože často nemluví žádným cizím jazykem, vždy se vám snaží pomoci.
Na člověka ze západu tu narazíte zřídka a to je hlavní důvod, proč mi japonské hory učarovaly. I když dávám přednost jízdě na lyžích, musím uznat, že snowboarding zde má výsadnější postavení než v Evropě. Mám za to, že kultura snowboardingu je v Japonsku jiná než kdekoli jinde na světě. Za prvé se zdá, že na svazích je více snowboardistů všech věkových kategorií než lyžařů. Všichni od batolat po starce sjíždějí svahy každý svým stylem a s takovou samozřejmostí, že to vypadá, jako by tu snowboarding byl po generace.
Za druhé je tu víc druhů prken než kdekoli jinde. Všechno od carvingových prken po dobře vypadající prkna do prašanu a splitboardy tu je k vidění každý den. Viděl jsem i prkno do prašanu, které měřilo 191 cm jako surfové prkno. Věřím, že to je pořádné „prkno do prašanu“. Ani taková délka prkna není vůbec přehnaná; během našeho pobytu připadly 4 metry sněhu a mnohokrát byl sníh tak hluboký, že se nedalo vůbec zatáčet. Viděl jsem i jezdce, který na dvě prkna přimontoval dvoje lyžařská vázání a jezdil na dvou prknech jako na lyžích. Různorodost, inovace, vyhotovení a krása snowboardů do prašanu je v Japonsku potěchou pro oko. Oni skutečně mají podmínky i trh pro všechny druhy prken do prašanu. Během čtrnácti dnů jsem jezdil stále v různých druzích prachového sněhu.
Za třetí a nejdůležitější, Japonci jsou ze snowboardingu skutečně odvázaní. I když nerozumím, co si povídají v kabinkách nebo ve frontě, pořád vypadají, že si užívají každý okamžik. Mám pocit, že nadšení Japonců je trochu odlišné od toho našeho. Radují se více i z mála a nadšení z jízdy přenášejí i na jiné věci a vydrží jim déle než nám, lidem ze západu. Z rozhovorů s mými přáteli v Japonsku si odnáším pocit, že umějí přenést duch snowboardingu i do jiných oblastí života a naopak. „Den v horách odbourá nahromaděný stres a spěch,“ řekl mi jeden z průvodců. Zkušenosti, které nabyl jako horský vůdce, uplatňuje také v práci, kde řídí lidi, protože se zabývá politikou a byl zvolen do městské rady.
Zdá se, že snowboarding, stejně jako lyžování je pro mnohé Japonce záležitostí na celý život. Když se pro něco nadchnou, vydrží jim to na dlouhou dobu a hned tak to nevymění za něco nového. Je to cosi jako kombinace nadšení a odhodlání. Samozřejmě netvrdím, že to samé neplatí i pro nás ze západu, ale v Japonsku bych řekl, že tento sport berou hlouběji a opravdověji. Lyžování v Japonsku skutečně vřele doporučuji. A to i přesto, že rychle se měnící počasí a časté závěje sněhu znemožňují podnikat delší sjezdy. Ale komu to v této kultivované zemi vadí?
